Podle spisovatele Jana Němce se literatura nachází ve stavu chronické bezmoci. Literát a politik Milan Uhde zase vidí příčiny současné stavu české literatury v nedostatečně formulovaných principech státní kulturní politiky. O své myšlenky se podělili v projevech na úvod prvního polistopadového Sjezdu spisovatelů. Pořádá jej nedávno založená Asociace spisovatelů 5. a 6. června v Praze.
Akci podpořil ze zahraničí i spisovatel Milan Kundera. Neporušil své pravidlo a nepřijel osobně, ale poslal zdravici. Před emigrací do Francie se účastnil v roce 1967 - s Václavem Havlem nebo Ludvíkem Vaculíkem - památného sjezdu spisovatelů, označovaného někdy za počátek pražského jara. Vyvrcholením kritického napětí byl tehdy dopis sovětského spisovatele Alexandra Solženicyna; text namířený proti Sovětskému svazu, který otiskl francouzský Le Monde, přečetl tehdy na sjezdu spisovatel Pavel Kohout.
Tehdejší setkání zmínili ve svém aktuálním projevu Milan Uhde i Jan Němec. Vztah politické moci a literatury, který zásadně určoval agendu všech předešlých sjezdů, se proměnil ve stav chronické bezmoci literatury, domnívá se Němec. Ve svém textu kritizoval nízké společenské nasazení spisovatelů. A dosti konkrétně: Spisovatelé výrazněji neprotestovali ani proti pravicovému extremismu, ani proti tomu – zde s čestnou výjimkou Jana Balabána –, když na lavičce umrzl první opilý bezdomovec, propadnuvší sociální sítí na tvrdé dno lhostejnosti. Měli jsme za to, že jde o jakési průvodní jevy demokracie, respektive tržního kapitalismu, a byli jsme v tomto směru stejně naivní jako ti, kdo v 50. letech očividné maření života považovali také jen za postranní efekt dobra tak velikého, že člověk je proti němu ničím.
Podobná sebekritika se ozvala už na Sjezdu spisovatelů v roce 1956. Spisovatel má být svědomím národa, ale obávám se, že jsme jím nebyli po více let, ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých, zaznělo tehdy například v příspěvku Jaroslava Seiferta. Podobně hovořil i František Hrubín.
Milan Uhde: Postavení české literatury je nedůstojné
Jenže změny se dlouhodobě nedovolali, ostatně stejně jako literáti v roce 1967. „Tehdy si řekli o svobodu a dostalo se jim sankcí. Dnešní obrana probíhá ve svobodě, takže my můžeme zkusit všechno,“ upozorňuje na lepší, svobodnější možnosti české literatury se proměnit Milan Uhde. „Protože, aspoň já to tak vidím, dnešní postavení české literatury a české kultury je nedůstojné, je kritické,“ obává se. „Dodnes nedošlo k tomu, aby principy kulturní politiky, to jest způsobů, jakým stát s kulturou zachází, byly jasně definovány a uzákoněny,“ upozorňuje. Sám coby bývalý ministr kultury cítí proto vůči dnešnímu stavu literatury a kultury dluh a zodpovědnost.
Potřebují spisovatelé společnost? A ona je?
Vztah literatury, respektive spisovatelů, a společnosti je základním tématem dvoudenního sjezdu s mottem „přepisujeme přítomnost“. „Líbilo se nám, že 'přepisovat' může znamenat 'opisovat', tedy zachovávat, ale zároveň může mít i smysl 'měnit'. Připadá mi, že to odráží, co my jako spisovatelé musíme dělat: pozorně sledovat a být přesní a věrní skutečnosti ve smyslu opisování, ale zároveň je stejně důležité mít nějakou vizi a vědět, že věci mohou být vždycky jinak,“ vysvětlil podtitul sjezdu Jan Němec.
Vnímá tak spisovatele i společnost? Podle Adama Borziče, člena pořádající Asociace spisovatelů a šéfredaktora obtýdeníku Tvar, je od sebe nelze oddělit. „Literáti nejsou elitní uzavřený spolek ve slonovinové věži, vztahují se nějakým způsobem ke společnosti, ve které žijí, píší o ní a přemýšlí o ní.“ Literatura podle něho je věcí veřejnou, proto je také probírána na veřejnosti přístupném sjezdu.
Ten pokračuje v holešovickém Podniku ještě v sobotu. Zúčastní se ho jak autoři - Jiří Kratochvíl, Jan Němec, Petra Hůlová či Ondřej Buddeus, tak osobnosti z oborů, které „sousedí s literaturou“, například politolog Ondřej Slačálek, kritik Karel Piorecký nebo filozof Václav Bělohradský. Vstup pro návštěvníky je zdarma.
