Bylo to hnutí, které podrazilo nohy komunismu. Polské odbory zvané Solidarita vznikly před 37 lety v gdaňských loděnicích a proslavily se po celém světě. Jejich vůdce Lech Walesa dostal v roce 1983 Nobelovu cenu míru, později se stal polským prezidentem. Zde je příběh prvního uskupení, které vystoupilo z ilegality a otevřeně kritizovalo sovětskou moc.
V létě 1980 postihla Polsko jedna z periodických hospodářských krizí. Snížení životní úrovně, způsobené zejména prudkým nárůstem cen masa, vyvolalo v zemi sérii protestních akcí.
Ve druhé polovině srpna se dělnické nepokoje přenesly na pobřeží Baltu a hlavními ohnisky nespokojenosti se staly velké loděnice ve Štětíně, Gdyni a především v Gdaňsku. Nerozhodná centrální moc zvolila pod tíhou situace cestu jednání s opozicí a v posledním srpnovém dni uznala právo dělníků na nezávislé odbory.
Krátce nato, 17. září 1980, byl oficiálně schválen název Nezávislé samosprávné odbory „Solidarita“. V čele organizace stanul tehdy šestatřicetiletý elektrikář z gdaňských loděnic Lech Walesa. Ten se po roce 1989, po rozpadu komunistického bloku, stal polským prezidentem.
Ačkoliv byla Solidarita původně koncipována především jako celostátní odborová centrála, její význam tento rámec silně přesáhl. Organizace, čítající podle různých zdrojů sedm až deset milionů členů, se stala spíše centrem odporu proti komunistickému režimu a vlivnou reformní politickou silou. Od začátku se mohla těšit podpoře široké veřejnosti i významných nonkonformních intelektuálů, například Jacka Kuroně či Adama Michnika.
Výjimečný stav
V listopadu 1980 bylo hnutí oficiálně zaregistrováno. Vznikla tak bezprecedentní situace: poprvé byla v sovětském bloku legalizována nezávislá politická síla, která podrobovala komunistické vedení otevřené kritice.
Hnutí s masovým členstvím budilo u představitelů vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) obavy. Ty narůstaly úměrně tomu, jak se vedle sociálních požadavků od odborářů stále silněji ozývalo volání po politických reformách.
Série dílčích opatření, která měla vliv Solidarity omezit, vyvrcholila v noci na 13. prosince 1981. Tehdy bylo pozatýkáno vedení organizace a první tajemník PSDS Wojciech Jaruzelski vyhlásil v zemi výjimečný stav.
V říjnu 1982 byla Solidarita zakázána, ve své činnosti však pokračovala i nadále. Jejímu ilegálnímu působení nedokázal zabránit ani setrvalý tlak ze strany bezpečnostních orgánů. Změna přišla na jaře 1988, kdy Polsko opět zasáhly protesty, vyvolané vysokou inflací.
Kulatý stůl a triumf Solidarity
Ve snaze zklidnit situaci navrhl tehdejší ministr vnitra Czeslaw Kiszczak uspořádat setkání se zástupci opozice. Výsledkem byla opětovná legalizace Solidarity a její přizvání k jednáním u kulatého stolu. Progresivnější část komunistické elity si od tohoto kroku slibovala zmírnění společenského tlaku vyvolaného sociálními problémy, které vláda nedokázala účinně řešit.
Po vlně stávek se v září 1988 chopil moci kabinet umírněného komunisty Mieczyslawa Rakowského. Nová vláda označila za svůj cíl „národní dorozumění“, což znamenalo i ochotu vyslechnout si názory odpůrců režimu.
Diskuse skončily 5. dubna 1989 podpisem závěrečných dohod. „Šok, byl to šok. Nemohl jsem komunistům přijít na jméno a najednou jsem s nimi seděl u jednoho stolu,“ komentoval kdysi Adam Michnik.
„Obrovským úspěchem bylo, že jsme se dohodli. Otevřela se cesta změnám i v jiných zemích,“ dodal Wojciech Jaruzelski. Na základě dohod došlo mimo jiné k legalizaci Solidarity a především k vypsání polosoutěživých voleb do parlamentu. Ty proběhly v červnu 1989 a opozice v nich slavila triumf.
V nově zřízeném Senátu, jenž byl volen zcela svobodně, získala 99 zástupců ze 100. V dolní komoře, Sejmu, pak obsadila 35 procent mandátů, tedy maximum, které podle dohod směla získat. Oslabení komunistů se projevilo i v následné volbě hlavy státu, v níž Wojciech Jaruzelski zvítězil o jediný hlas.
Po neúspěšném pokusu generála Kiszczaka o vytvoření vlády pověřil prezident Jaruzelski sestavením kabinetu Tadeusze Mazowieckého, který se stal prvním nekomunistickým premiérem ve středovýchodní Evropě. „Byly to nepochybně nejdůležitější dny v mém životě,“ okomentoval to Mazowiecki.
Z 23 členů jeho vlády bylo 12 zástupců Solidarity, komunisté si však udrželi kontrolu nad silovými resorty. Přechod od komunismu k demokracii byl v roce 1990 symbolicky završen zvolením Lecha Walesy prezidentem a prvními plně svobodnými volbami, které se konaly v říjnu 1991.
Stín Bolka
Walesa se stal jedním ze symbolů odporu vůči komunismu. Od té doby však opakovaně čelil nařčením z údajné spolupráce s tehdejší tajnou policií. Naposledy letos přišel Polský institut národní paměti s tím, že Walesa od prosince 1970 do června 1976 donášel na své kolegy a bral za to peníze.
Walesův rukopis se podle znalců shoduje s písmem agenta komunistické tajné policie s krycím jménem Bolek, jehož hlášení se našla v pozůstalosti bývalého komunistického ministra vnitra Czeslawa Kiszczaka.
Složka agenta s krycím jménem Bolek z Kiszczakovy pozůstalosti obsahuje 575 stran; většinou jde o hlášení ručně psaná tajnými policisty, některé listiny ovšem psal přímo onen „Bolek“.
„Žádný z těch textů není můj. Ty řeči jsme vedli, ale nevěděli jsme, že nás odposlouchávají. Nebyla to udání, jen přepisy. Bylo to proto, aby mě zastrašili, ale nenechal jsem se zlomit,“ prohlásil Walesa v únoru před novináři a vybídl je, aby usilovali o odhalení pravdy.
