Ludvík Vaculík

Zděšené tváře, údiv, ale i rezignace - tak vypadaly výrazy herců, kteří se přesně před 45 lety sešli v Národním divadle. Na příkaz komunistické strany se zde 28. ledna 1977 konala snad nejviditelnější normalizační propagandistická akce té doby - podepisování takzvané Anticharty. Provolání, které mělo odsoudit Chartu 77 požadující dodržování lidských práv, tehdy podepsaly stovky umělců, kteří tak zároveň stvrdili svůj souhlas s normalizací. Někteří tvrdili, že to pro ně byla jediná cesta, pokud chtěli dál veřejně působit. Až na výjimky málokdo svůj podpis pod Antichartou veřejně odvolal. Originální podpisové archy se navíc nezachovaly.

Před pětačtyřiceti lety vyšel poprvé oficiálně text prohlášení Charty 77. Publikovaly ho ale pouze západní deníky. V té době už komunisté v Československu vyslýchali první signatáře dokumentu, který vyžadoval dodržování lidských a občanských práv. Podle historiků to byl právě zájem Západu, díky kterému se tehdejšímu režimu listinu a její podporovatele nikdy nepovedlo zcela zničit.

V sobotu zemřela ve věku 85 let Jiřina Šiklová, doktorka filozofie, socioložka, signatářka Charty 77, disidentka, politická vězeňkyně, zakladatelka a propagátorka genderových studií. Za komunismu organizovala převoz exilové literatury. Po jeho pádu stála u vzniku katedry sociální práce na pražské Filozofické fakultě. „Měla energii atomové elektrárny a byla všude, kde jí bylo zapotřebí,“ zavzpomínala v pořadu Události, komentáře režisérka Olga Sommerová. „Pořád se rozhlížela, kdo potřebuje pomoc,“ doplnil politik a spisovatel Petr Pithart.

Památník národního písemnictví převzal loni do svého Literárního archivu rekordní počet cenných přírůstků. Devět stovek kartonových krabic zaplnily třeba písemnosti Jaroslava Seiferta, Ivana Diviše či Ludvíka Vaculíka.

Po dvaceti letech trvání komunistického režimu se v Československu s pražským jarem objevila naděje pro svobodnější společnost. Tu však s příchodem sovětských vojsk vystřídala apatie, touha po změně z veřejnosti zmizela a lidé se stáhli do soukromí. Zásadně k tomu přispěl i dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, který komunisté přijali 11. prosince 1970. Strana v něm pražské jaro označuje jako snahu protirevolučních sil o rozbití vlády lidu. I když propagandistický dokument rozhodně nepatřil k nejčtivějším knihám, byl jedním z nejzásadnějších své doby. Vymezil totiž, jak se bude československé společnosti další dvě dekády žít.

První polovina roku 1989 v Československu se nesla ve znamení sílící aktivity opozice, která postupně pronikala i mimo oblast disentu. Jednou z klíčových událostí té doby byl vznik petice, pod kterou se masově podepisovali představitelé kultury i dělníci. Text Několika vět byl poprvé zveřejněn 22. června v tehdy ilegálních Lidových novinách. Přesně o týden později manifest zazněl na rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Petici pak postupně podepsalo na 40 tisíc lidí.

Dosud neznámé informace o československém samizdatu představuje nová kniha Akademie věd. Nabízí příběhy stovek edic, které umožňovaly vydávání zakázaných knih za minulého režimu. Čtenářům by se jinak texty nepovolených spisovatelů nikdy nedostaly do rukou. Devět autorů na knize s názvem Český literární samizdat pracovalo čtyři roky.

Českého spisovatele, publicistu a autora manifestu Dva tisíce slov z června 1968 Ludvíka Vaculíka od úterý připomíná výstava ve zlínském Baťově institutu. Výstavu nazvanou Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět s podtitulem Fotografie ze šuplíků Vaculíkovy rodiny a Jankovy ilustrace připravilo Muzeum jihovýchodní Moravy a zlínská knihovna k Vaculíkovým nedožitým dvaadevadesátým narozeninám.