V českých zemích byl přes čtyřicet let u moci komunistický režim, když byla v Římě svatořečena česká princezna. Papež Jan Pavel II. chtěl původně přijet do Prahy, to mu však komunisté neumožnili. Do Vatikánu proto z Československa vyjelo na deset tisíc poutníků. Kněz Tomáš Halík tehdy připomněl staré proroctví, když prohlásil, že až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře. Pět dnů nato začala sametová revoluce. Anežka Česká byla kanonizována 12. listopadu 1989.
Anežka patří vedle svatého Václava mezi nejznámější české světce. Důvod je zřejmý: její svatořečení se podivuhodně propletlo s průběhem sametové revoluce. „To, že k Anežčinu svatořečení došlo až v tomto století, není jistě náhodné. Svatá Anežka má zřejmě dary, které Boží prozřetelnost určila právě pro vaši generaci,“ řekl tehdy českým poutníkům, kteří se vydali do Říma, Jan Pavel II. On sám měl přitom zásadní podíl na tom, že ke kanonizaci české světice po stovkách let došlo.
Anežka se tak i dnešním lidem stala symbolem české státnosti, ale také odpovědnosti vůči nemocným, starým, sociálně slabým a vyloučeným. „Byla to světice a princezna. To vystihuje obě podstaty Anežky, tedy světice, která založila klášter, žila asketickým životem, rozhodla se nikoliv pro ženicha pozemského, jak víme z legend, ale pro ženicha nebeského. Ale byla to současně hrdá dcera královská,“ říká historik umění Jan Royt.
Raději do kláštera
Anežka byla nejmladší dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. V rámci mocenských zájmů a sňatkové politiky jejího otce tak bylo už v roce 1211, kdy se narodila, jasné, že ji čeká svatba s některým z významných evropských panovníků.
Nápadníci byli celkem čtyři. První z nich zemřel, když byla Anežka ještě dítě. Druhý a třetí nakonec zvolili jinak. A čtvrtého možného ženicha už jako devatenáctiletá dívka odmítla sama, ačkoliv šlo o německého císaře Fridricha II. Její autoritativní otec totiž právě zemřel a bratr Václav I., který usedl na trůn, jí nechal svobodu volby.
Anežka zvolila vlastní cestu. Za přispění královských peněz a svého věna vybudovala na břehu Vltavy špitál, útulek pro chudé a klášter, do kterého sama vstoupila a stala se jeho představenou. Inspirovala ji osobnost o generaci staršího Františka z Assisi, který se stal vzorem pokory, chudoby, hluboké víry a péče o ty nejslabší.
Anežku ovlivnily také výrazné ženy té doby, jako Františkova duchovní sestra svatá Klára, které se rozhodly jít cestou duchovního života a charitativní činnosti. „Když žena chtěla být emancipovaná nebo žít plným životem, jak si to dnes představujeme, tak nejlépe se to dalo učinit v nějaké duchovní instituci, protože tu instituci mohla vést. Takže pro ni to určitě byla realizace,“ vysvětluje historik Petr Kubín v pořadu Historie.cs.
Podle Kubína symbolizuje Anežka především dvě nadčasové hodnoty, které se týkají života státu i církve. „Zaprvé aspekt sociální, to znamená špitál, který dala zřídit a zaplatila a který byl dlouhá staletí největším v Praze. Pro církev pak ideál františkánský, to znamená nemít moc a nemít peníze. K tomu se církev musí vracet v každém století.“
Při špitále pak vznikl také rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Anežka se tak stala jedinou zakladatelkou mužského řeholního řádu a zároveň zakladatelkou jediného řádu, který vznikl na českém území. A připomínají se také zásluhy Anežky Přemyslovny o mír v zemi. Tím, že zmírnila spor mezi Václavem I. a jeho synem Přemyslem Otakarem II., patrně zabránila vzniku dvojvládí a válce v Čechách.
Světice bez těla
V roce 1281 Anežka ve věku 71 let umírá a je pohřbena v místě, kde působila, tedy v klášterním chrámu na Františku. Její ostatky byly však později, snad kvůli povodním, vyzvednuty a přeneseny na jiné, dodnes neznámé místo. Právě to se na příští stovky let stane překážkou jejího svatořečení. Kanonizace totiž znamená vynesení ostatků na oltář a zápis do kánonu. A podle církevních předpisů svatořečit bez těla nebylo možné.
Anežku přitom už její současníci označovali za svatou. O její kanonizaci usilovala její praneteř Eliška v roce 1328, ale neuspěla. A neuspěl ani Eliščin syn Karel IV. nebo jeho syn Václav IV. Po ztrátě ostatků se zdálo, že cesta k svatořečení je zavřená. Už v polovině 15. století pronesl litoměřický probošt Jan Papoušek slavné proroctví, že šťastné časy v české zemi nastanou teprve tehdy, až bude nalezeno tělo svaté Anežky.
Přesto byla Anežka zařazena mezi tradiční české zemské patrony. A roku 1874 dosáhl pražský arcibiskup Bedřich Josef Schwarzenberk alespoň toho, že byla prohlášena za blahoslavenou, což je nižší stupeň kanonizace.
Zázrak v paláci El Escorial
Až v padesátých letech 20. století se objevila překvapivá informace, že by část Anežčiných ostatků mohla být uložena ve španělském královském paláci El Escorial, kam se měly dostat v období baroka. V roce 1952 tam proto relikvie přijel hledat český františkán Šimon Zuska. Jenže v paláci byly za hlavním oltářem uloženy tisíce schránek s ostatky a jejich seznamy se ztratily během španělské občanské války.
„Dostal jsem se tam, ale chyběl seznam a já měl hledat. Zamkli mě a já nevěděl, odkud začít. Hodinu a půl jsem se jen modlil, jak se do toho dostat. Poté přišel správce a zeptal se mne, jestli věřím na zázraky. V ruce měl obálku. V právě došlé poště nalezl psaní se seznamem ostatků,“ vyprávěl Zuska o jedné ze zvláštních okolností, které jsou s Anežkou spojeny. Tak byl po stovkách let dohledán alespoň fragment ostatků, konkrétně spodní čelist. Její část je od roku 1989 uložena v kapli katedrály svatého Víta.
Ačkoliv nebylo možno přesvědčivě ověřit, že jde skutečně o relikvii Anežky, církev přesto začala s procesem jejího svatořečení. Podmínky v podobných případech byly totiž zmírněny. O to, že se věci konečně daly do pohybu, se zasloužil mimo jiné kardinál Josef Beran, který byl po komunistickém puči perzekvován a žil v nuceném exilu v Římě.
„Sestřičky berou autobus“
Kanonizaci české světice si pak vzal za svou polský papež Jan Pavel II. Svatořečení mělo podle původního plánu proběhnout v Československu, jenže režim odmítal papeži umožnit vstup. „Pustit papeže sem dlouhodobě nechtěli. Jan Pavel II. sem chtěl přijet už v roce 1985, nebyl vpuštěn, pak znovu nebyl vpuštěn, a proto na jaře 1990 říkal, že dveře byly zavřeny a teď se teprve otevřely,“ vysvětluje historik Petr Kubín.
Vatikánská delegace si proto vymínila, že stát nebude poutníkům bránit v cestě. A režim překvapivě vyhověl žádosti o vycestování pro deset tisíc lidí. Komunisté se tak chtěli vyhnout tomu, aby v Římě byli jen emigranti a pozornost médií by se soustředila pouze na ně.
Jakmile bylo známé datum kanonizace, poslala první skupina poutníků dopis kardinálu Františku Tomáškovi s tím, že by se chtěli svatořečení zúčastnit osobně. Odpověď přišla obratem a ve dvou větách. „Sestřičky berou autobus. Tak vy vezměte druhý.“
Během několika hektických měsíců se dva autobusy rozmnožily na téměř tři stovky. K tomu přibyly čtyři vlaky, a dokonce letecký speciál. Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí se proměnil v obrovskou cestovní kancelář.
Zájem zaskočil i římskou stranu. Jeden z členů místního organizačního výboru prohlašoval ještě měsíc před kanonizací, že není třeba se vzrušovat, že z Prahy přijede jen pár autobusů s dobře „prokádrovanými poutníky“, a jejich hlavní starostí že budou nákupy. Podobně asi uvažovali i ve Vatikánu: z obavy, aby „Svatý Petr“ nezůstal poloprázdný, rozhodli, že s Anežkou bude svatořečen i polský kapucín, bratr Adam Chmielowski. Nakonec byli organizátoři rádi, že poutníky v Římě vůbec ubytovali.
Mnozí z nich byli vůbec poprvé mimo republiku. A v neděli 12. listopadu 1989 v zaplněném chrámu svatého Petra sledovali, jak Jan Pavel II. prohlásil Anežku Českou za svatou. Obřad svatořečení se čtením životopisů obou nových světců ozdobila působivá liturgie papežské bohoslužby.
Proroctví pro dnešní dobu
Strhující slavnost pokračovala v pondělí dopoledne v Aule Pavla VI., kde Tomáš Halík, tehdejší spolupracovník kardinála Tomáška, pronesl památná slova. „Anežka se jistě přimlouvala za nás v dobách nejtěžších, a tak oprávněně myslíme dnes na proroctví, že tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře. Cítíme příchod těchto lepších dob ve vzduchu jako jarní vánek, dotýkající se už našich srdcí,“ prohlásil tehdy Halík, a dal tak starému proroctví zcela aktuální, politický význam.
„Proroctví publikoval jeden z barokních kněží. Já jsem si dovolil k tomu jenom jednu básnickou licenci: on totiž mluvil o tom, že až se najdou Anežčiny ostatky. To ale bylo předpokladem pro svatořečení,“ vysvětlil později Halík svou verzi legendy.
„Svatořečení českého knížete Václava bylo před tisíci lety vnímáno jako vstupenka našeho národa do rodiny evropských národů, sjednocených myšlenkou křesťanství. Svatořečení Anežky České tisíc let poté jsme mnozí vnímali jako symbolické předznamenání našeho kroku do společenství evropských národů, aktivní účast na procesu sjednocení současné Evropy,“ uvažuje Halík o tehdejších událostech.
Církev na straně národa
Poutníci ani nestačili dojet zpátky do vlasti – a doba se opravdu změnila. Jenom pět dní po Anežčině svatořečení, tedy 17. listopadu 1989, byla násilně potlačena studentská demonstrace na Národní třídě, což vyústilo v pád komunistického režimu.
Po návratu Oto Mádr, výrazná postava podzemní církve, připravil pro kardinála Tomáška prohlášení k politickým událostem, které kardinál přijal. „Pak ovšem vyšla v Rudém právu zpráva, že text je podvržený nepřáteli socialismu a kardinál se od něj distancuje. Veřejnost byla zmatena. Pospíchal jsem proto, abych kardinála informoval o vážnosti situace. Dohodli jsme se, že se pan kardinál k celé záležitosti vyjádří v katedrále po sobotní mši na poděkování za Anežčino svatořečení,“ vzpomíná Halík.
Ta se uskutečnila v katedrále svatého Víta 25. listopadu. Bylo to poprvé v dějinách Československé televize, kdy se konal přímý přenos české bohoslužby a nejen tisíce účastníků na Pražském hradě tak mohly slyšet Tomáškův vzkaz. „Napsal jsem vám poselství a za každým jeho slovem stojím. V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“ řekl tehdy kardinál.
„To byla velmi euforická záležitost. Čekali jsme mnoho hodin, než se katedrála otevřela, byla naprosto plná a atmosféra byla jedinečná,“ vzpomíná Petr Kubín. „Bylo to zvláštní protnutí revoluce sakrální a profánní, protože potom se hned z té katedrály šlo na letenskou pláň.“
Tak se duchovní i politický přelom spojily v jediném dni. Na Letné stál navíc za mikrofonem disident a kněz Václav Malý. Moderoval setkání více než půl milionu lidí, kteří požadovali konec režimu. Na letenských demonstracích tehdy vystoupili také příslušníci Veřejné bezpečnosti, jejíž pohotovostní jednotky jenom o pár dní dřív brutálně rozháněly demonstranty v centru Prahy, a projevili jistou lítost. Malý následně vyzval shromáždění, aby se s ním pomodlilo Otčenáš.
Lze se jen dohadovat, nakolik svatořečení Anežky ovlivnilo vývoj a atmosféru listopadových dnů. Pomoc světice nicméně nedlouho před svou smrtí v roce 2011 připomněl prezident Václav Havel, když napsal: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.“
