Dějiny Československa ovlivnily život kardinála Josefa Berana tak jako málokoho jiného. Muž, kterého věznili nacisté i komunisté, se svých ideálů nevzdal. Odmítal mlčet, vyjadřoval se k věcem veřejným a komunisté jej za to dlouhé roky drželi v izolaci. Za své přesvědčení nakonec neváhal obětovat ani domov. Neústupnost, kterou ve svém boji za svobodu projevil, mu vynesla úctu celého svobodného světa.
Kardinál Beran. Muž svědomí, který v boji za své ideály přišel o svobodu i vlast
Do vlasti se kardinál Beran vrací téměř padesát let po své smrti. Dosud byla jeho rakev uložena v samotném srdci katolické církve – v bazilice svatého Petra ve Vatikánu, na místě výsostně určeném papežům. I tento fakt dokresluje hlubokou úctu, které český kardinál ve světě požíval.
Po převozu z Vatikánu, procesí Prahou a třech dnech, kdy bude rakev vystavena k veřejné úctě, bude kardinál Beran v pondělí večer pohřben v katedrále svatého Víta. Symbolicky na svátek sv. Vojtěcha, jemuž Josef Beran zasvětil duchovní obnovu po nacistické okupaci a v době hrozící komunistické totality.
Místo medicíny teologie
Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni jako nejstarší ze sedmi dětí do katolické učitelské rodiny. „Přestože patřili ke střední třídě, finančně na tom byli velmi špatně a Beran musel pomáhat doma, aby dokázali všechny uživit. Z tohoto prostředí a zkušeností vzešla jeho přirozená skromnost, kterou obdivovali všichni po celém světě,“ říká historička z Ústavu pro studium totalitních režimů Stanislava Vodičková.
Po absolvování klasického gymnázia v Plzni zvažoval lékařskou fakultu, nakonec se rozhodl pro kněžskou dráhu. Na papežské univerzitě v Římě studoval křesťanskou filozofii a teologii, v roce 1911 byl v římské bazilice sv. Jana v Lateráně vysvěcen na kněze a o rok později získal doktorát z teologie.
Po návratu do vlasti působil jako kaplan v Chyši na Karlovarsku a v Proseku u Prahy. Po jmenování kaplanem v Michli, která byla tehdy ještě předměstím Prahy, se duchovně staral o Útulek svatého Josefa pro hluchoněmé. „A tady je vidět Beranova první zásluha – jeho trpělivost. V té době byli hluchoněmí bráni jako méněcenní lidé, se kterými nemá cenu se vůbec zabývat. On s tím nesouhlasil a zarputile se jim věnoval,“ dodává historička.
Po nostrifikaci římského doktorátu pražskou univerzitou v roce 1917 byl jmenován profesorem a později také ředitelem a profesorem pedagogiky Učitelského ústavu u sv. Anny na Novém Městě pražském. Působil zde do roku 1929, kdy odešel do pražského semináře jako asistent pastorální teologie. A tím cesta vzhůru tuzemskou církevní hierarchií teprve začínala.
obrázek
V roce 1932 se stal rektorem Arcibiskupského semináře v Praze a právě na něm záviselo, jací budou budoucí kněží. „Nenechal vysvětit všechny bohoslovce. Několikrát rázně zakročil a některé k vysvěcení nedoporučil,“ zdrůrazňuje Vodičková Beranův přísný metr na budoucí kněží.
Vězněm i nositelem naděje v Dachau
Kardinál Josef Beran v Plzni (1947)
Po uzavření vysokých škol nacisty v listopadu 1939 se Beran postavil za solidaritu českých bohoslovců s ostatními fakultami. Gestapo ho volalo k výslechům a vyhrožovalo mu zatčením.
„Nemohl se příliš projevovat, protože zodpovídal za studenty. Nemohl tisknout letáky, ale rozhodně se věnoval pastoraci v kostele v Dejvicích, a už to byl problém. Věnoval se také lidem, kteří se vraceli z koncentračních táborů nebo přišli o své příbuzné,“ popisuje historička.
Největší Beranův konflikt s nacistickou mocí podle ní přišel v okamžiku, kdy jej jeden z důstojníků po návratu z koncentračního tábora požádal o odsloužení slavné mše za ty, kteří se nevrátili, nebo jsou stále vězněni.
„Byl plný kostel, nabitý důstojníky československé armády. Všichni věděli, za co i za koho se mše slouží. A samozřejmě to věděli i ti, co tam byli nastrčení gestapem. Kostelem zněl chór Svatý Václave a pro Berana si přišlo gestapo,“ popisuje Vodičková události z 6. června 1942, kdy v protektorátu naplno zuřil nacistický teror po atentátu na Reinharda Heydricha.
Josef Beran skončil na Pankráci, kde ho dozorci několikrát surově zbili - a zdravotní následky si nesl do konce života. Z pankrácké věznice jej nacisté v červenci deportovali do koncentračního tábora v Terezíně a krátce nato do bavorského Dachau. „I v otřesných podmínkách koncentračního tábora v Dachau vedl pastoraci a dával lidem naději a klid. Na to vzpomínají bývalí vězni dodnes. A nejen čeští, ale i němečtí, italští a francouzští,“ doplňuje historička.
V lednu 1943 onemocněl Beran v Dachau tyfem a učinil slib: „Vrátím-li se do vlasti, vynasnažím se, abych nikomu nic neodepřel, zač budu prošen, pokud to bude v mých silách a nebude to odporovat vůli Boží.“
Do úřadu pražského arcibiskupa byl Josef Beran slavnostně vysvěcen a nastolen 8. prosince 1946
Stal se velkou morální autoritou, a to nejen mezi katolíky; když se po válce obsazoval stolec pražského arcibiskupa, prázdný od smrti kardinála Josefa Kašpara v roce 1941, shodli se kněží právě na jméně Josefa Berana. Jeho jmenování arcibiskupem v listopadu 1946 pak uvítala celá československá veřejnost.
Te Deum pro Gottwalda
Únorový puč o dva roky později pražského arcibiskupa znovu postavil do situace, kdy musel čelit totalitě - místo nacistické šlo tentokrát o tu komunistickou, která navíc v počátečních letech (1948 a 1949) své existence zaujímala ve vztahu ke kléru spíše váhavý postoj a dobové vzájemné vztahy nejlépe vystihuje slovo „nejistota“.
Bylo nicméně zřejmé, že se stát zvolna snaží dotlačit církev do situace, která by mu co nejvíc vyhovovala. Jako naprosto nečekaným – a z obou stran kritizovaným – okamžikem se proto stalo rozhodnutí nově zvoleného prezidenta Klementa Gottwalda nechat si v katedrále svatého Víta sloužit Te Deum.
K Te Deum se Josef Beran uvolil až po konzultaci s Vatikánem a pod podmínkou propuštění sedmi desítek vězněných kněží a zachování církevního školství. „Tehdejší vláda vše ochotně schválila, kněží byli propuštěni, bylo možné provést zápis do církevních škol. Na podzim ovšem kněží – a ještě ve větším počtu – byli znovu ve vězeních a církevní školy byly zrušeny,“ připomíná arcibiskup Dominik Duka.
„Byl jsem opravdu velmi překvapen, když jednoho dne, bezprostředně po volbě prezidenta Gottwalda, přišli jeho osobní tajemník a ministr Čepička ke mně. Řekli mi: 'Pane arcibiskupe, pan prezident by si přál, abyste měl Te Deum v katedrále na potvrzení volby prezidentem.' Mě to velmi překvapilo, přemýšlel jsem, co říct. Kdybych řekl ne, znamenalo by to, že ho katolická církev neuznává za prezidenta. Tak jsem řekl ano. (…) To bylo v neděli, sláva byla veliká. Druhý nebo třetí den nato jsem se dozvěděl, že nedaleko Prahy měli komunisté místní schůzi, na které mluvil taky řečník z generálního sekretariátu strany. Komunisté se rozčilovali, co to ten Gottwald udělal - šel do katedrály a Beran mu tam zpíval Te Deum… Tak se hrozně rozčílili proti němu. A ten řečník řekl: ‚No, musíš tomu rozumět! My jsme si chtěli koupit Berana! A proto jsme to tak nastrčili',“ vzpomínal na kontroverzní událost Beran o několik let později na vlnách Vatikánského rozhlasu.
Arcibiskup Beran sloužil pro nově zvoleného prezidenta Klementa Gottwalda Te Deum
Katedrála svatého Víta plná členů StB
V roce 1949 došli komunisté definitivně k rozhodnutí, že je vůči církvi třeba zasáhnout tvrdě – a k aktivnějšímu postupu tím donutili i klérus; po odhalení odposlechů na zasedání biskupské konference v Dolním Smokovci napsal arcibiskup sérii ostrých protestních dopisů vládě, prezidentovi i ministrovi vnitra.
„Žádal v nich vysvětlení. Oni mu situaci vysvětlili tak, že je odposlouchává Svatý stolec. Beran reaguje až rýpavými dopisy, na což Gottwald řekne, že se to neodpouští. A začne velká perzekuční vlna, která se týká nejen kardinála Berana, ale celé katolické církve,“ přibližuje Vodičková další vývoj v totalizujícím se Československu.
Po odhalení odposlouchávacího zařítení bylo biskupům jasné, že nemají co ztratit a že je potřeba jasně promluvit o proměně poměrů v republice. Vzhledem k tomu, že v té době už neměli možnost, jak se na veřejnost obrátit, sepsali pastýřský list věřícím, který se měl číst ve všech kostelech 19. června na slavnost Božího těla – svátek zdůrazňující reálnou přítomnost Krista, jeho těla a krve, v hostiích a mešním víně.
O biskupském záměru se ale dozvěděla StB a snažila se proti němu okamžitě zasáhnout – navštěvovala fary, zastrašovala kněze a listy houfně zabavovala. Přesto se podařilo uchránit dostatek exemplářů na to, aby se na slavnost Božího těla kněžské poselství skutečně mohlo přečíst.
Ve strahovském klášterním kostele pronesl pražský arcibiskup 18. června 1949 jedno ze svých posledních kázání. Vyzval v něm věřící lid k větší jednotě s biskupem, k vytrvalosti a lásce ke Kristu v těžké době utužené totality. Věřícím slíbil, že se o den později pokusí ve svatovítské katedrále přečíst pastýřský list. Sám ale tušil, že už mu to Gottwaldův režim neumožní.
V neděli neměli věřící do svatého Víta přístup a chrám obsadili členové Lidových milic i příslušníci StB. „Čekali na to, až arcibiskup začne číst dopis. Stačil jen říct: ‚Katolické noviny nejsou katolické. Katolická akce není katolickou akcí.' Začali pískat, kardinál se ohradil a řekl: ‚Snad ještě platí zákony naší země, aby bohoslužby nebyly rušeny.' Situaci se pokusil uklidnit varhaník, který začal hrát státní hymnu. Arcibiskup Beran mši přerušil a v doprovodu bohoslovců vyšel ven, kde na něj čekali věřící, skandovali jeho jméno a následně jej doprovodili k Arcibiskupskému paláci. Místní vrátnice už byla ovšem obsazená a arcibiskupovi bylo oznámeno, že se může dostat ven pouze v doprovodu příslušníků StB,“ popisuje Stanislava Vodičková.
Tím se začala doba Beranova domácího vězení, během které strávil dva roky v Arcibiskupském paláci takřka na samotce. Od 7. března 1951 na ni navázala také nezákonná internace, která trvala až do vynuceného odchodu do exilu v roce 1965.
Průvod při slavnosti Božího těla v roce 1948. O rok později po ní arcibiskup Beran skončil v domácím vězení
Nepřítel strany pod nepřetržitým dozorem
Začátek internace trávil Beran v Roželově u Rožmitálu, bývalém sídle pražských arcibiskupů. Už 24. března 1951 ale odtud byl převezen do Růžodolu u Liberce a 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, kde mu režim přidělil k obsluze dvě řádové sestry.
Podmínky byly všude velmi podobné. Domy, ve kterých komunisté Berana drželi, stály na samotě, obehnány vysokým plotem, a za ním ještě hlídkovali příslušníci StB se psy. Okna byla zatřena barvou, ven na čerstvý vzduch směl arcibiskup jenom na hodinu denně. Odposlechy místností, ve kterých žil, byly samozřejmostí. Tajná policie navíc celou dobu pilně pracovala na získání kompromitujících materiálů, které měly v očích veřejnosti očernit nejen arcibiskupa, ale celou katolickou církev.
„Beran byl ohromnou morální autoritou, to je vidět z dopisů, které mu přicházely. V internaci mu byly k ruce tři sestry, z nich vybrali jednu – mladou filozofku – a rozhodli se, že s ní bude mít milostný poměr,“ popisuje historička. Na podporu své akce začala StB nejen arcibiskupovi, ale i řádové sestře přidávat do jídla a pití afrodiziaka. „Ale Beran ani sestry nebyli hloupí, navíc všichni věděli, že jsou neustále sledováni a v každé místnosti jsou odposlechy.“
StB se proto nakonec odhodlala k extrémní akci. K Beranově domu nenápadně přistavili plošinu, na které stál kameraman a oknem potají Berana filmoval. Arcibiskup, sedící zády k oknu, zahlédl kameramana v odrazu brýlí jeptišky sedící u stolu proti němu. Zničehonic vstal, roztáhl závěsy a překvapenému kameramanovi řekl: „Nespadněte dolů!“
Po čtyřech letech strávených v Myštevsi u Bydžova byl arcibiskup Beran v roce 1957 převezen do Paběnic u Čáslavi, pečlivě zakryt dekami, aby ho nemohl nikdo zahlédnout. Teprve v říjnu 1963 mu prezident Antonín Novotný udělil milost.
Internace arcibiskupa Berana pokračovala v Mukařově u Říčan, nyní ovšem v poněkud svobodnějším duchu. Beran se směl volně pohybovat, navštěvovat místní kostel a přijímat návštěvy. Množství lidí, kteří za váženým mužem přijížděli, se však komunistům příčilo, a proto se musel v květnu 1964 stěhovat znovu. Tentokrát do obtížně přístupného Radvanova u Mladé Vožice na Táborsku.
Historie.cs – Kardinál Beran, vězeň dvou totalit (zdroj: ČT24)
Z vězně kardinálem
K přelomové události v životě Josefa Berana došlo 10. ledna 1965, kdy jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Zpráva o jmenování se na veřejnost i k samotnému Beranovi dostala až 25. ledna. Po převozu do Prahy a obtížných jednáních s režimem ohledně dalších kroků mu komunistické úřady na 19. února schválily odlet do Říma.
Fakt, že se už do vlasti nebude smět vrátit, se kardinál Beran dozvěděl až těsně před odjezdem. „Podařilo se dojednat s mocí, že na místo kolaborujícího generálního vikáře Antonína Stehlíka nastoupí řádný biskup František Tomášek, což bylo pro církev i kněze velice významné. A Beran si to samozřejmě dobře uvědomoval,“ vysvětluje Stanislava Vodičková podmínku, kterou komunisté Beranovi předložili.
Po dlouhém přemýšlení se nakonec rozhodl z vlasti odjet. „A přijal i tu poslední oběť pro svůj dobrý český lid, jak říkával. Do Říma odjel s vědomím, že se už nevrátí,“ zdůrazňuje Vodičková.
„Vezli mě na letiště. Já jsem žádal, aby bylo možné – bylo to v pátek před polednem – kdybych mohl zajít do katedrály. Víte, my jsme jeli přes Hradčany. Řekli, že to není možné, že by způsobilo pobouření, kdyby mě tam lidé zahlédli. Když jsme přijeli na letiště, hned mě uvedli do takového salonku, kde byl také (vatikánský vyjednavač) Casaroli. Pak nás autem zavezli k letadlu. Myslím, že jsme do něj vstoupili první. Tam jsme měli zvláštní oddělení, celou cestu jsme byli sami. Když jsme potom přijeli na letiště do Říma, byla tam spousta kněží, kteří udělali špalír. Přímo z letadla kolem toho špalíru jsem šel do auta. Hned 20. února jsem měl audienci u Svatého otce. Říkal mi: ‚Vždycky jsem se za vás a váš lid modlil. A za vás zejména.' Já jsem mu řekl: 'Svatý otče, já jsem nevěděl, že se za mě celý svět modlí, ale cítil jsem sílu těch modliteb',“ vzpomínal kardinál Beran na první setkání s papežem Pavlem VI., se kterým se osobně poznal už v době, kdy působil jako arcibiskup v Miláně.
Kardinál Beran na audienci u papeže Pavla VI. při příležitosti kardinálových 80. narozenin
Po příjezdu do Říma se novopečený kardinál zapojil do práce II. vatikánského koncilu, kde 20. září 1965 vystoupil se zásadním projevem k otázkám náboženské svobody a svobody svědomí a vyslovil se pro rehabilitaci Mistra Jana Husa. Myšlenky pražského arcibiskupa, jenž byl svým vlastním státem vyhnán do exilu, otiskla řada světových deníků a objevily se i v závěrečných dokumentech koncilu.
Vyslancem země, která ho vyhnala
„V Římě je kardinál Beran ve velmi zvláštním postavení. Tu relativně krátkou dobu využívá ke snaze burcovat povědomí našich krajanů. Je neskutečné, co během těch několika let v zahraničí zvládl díky svým cestám po celém světě,“ uvedl v pořadu Historie.cs historik z Masarykova ústavu Michal Pehr. „Klasickým příkladem je cesta po Americe, kde navštívil řadu krajanských komunit. Vystupoval tam jako respektovaný a uctívaný člověk.“
obrázek
Během měsíční cesty po Spojených státech a Kanadě na jaře 1966 se Beranovi podařilo sehnat peníze pro zakoupení poutního domu Velehrad v Římě.
„Jedna z věcí, které jsem si u Berana vždy nesmírně vážil, je, že vystupoval jako člověk, který je stále pražským arcibiskupem a je schopen jednat i s komunisty přítomnými na velvyslanectvích či s komunistickými novináři, kteří sledují jeho cesty a mají za úkol psát pomlouvačné články,“ dodává Pehr. Během čtyř let strávených v Římě podnítil kardinál Beran i zahájení příprav ke svatořečení blahoslavené Anežky České.
V roce 1968 mu lékaři v Německu našli rakovinný nádor tlustého střeva a kardinál se v srpnu podrobil ve Stuttgartu těžké operaci. V nemocnici jej zastihla také zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Veškeré naděje na návrat do vlasti, které dosud vzbuzoval průběh pražského jara, v tu chvíli zmizely. Po několikatýdenní rehabilitaci se kardinál Beran vrátil do Říma, kde mu lékaři objevili další metastázy.
Poslední měsíce života trávil kardinál v bohoslovecké koleji Nepomocenum, kde ho v lednu 1969 zastihla další chmurná zpráva z Prahy – informace o upálení Jana Palacha. Kvůli pokročilé nemoci už nebyl schopen sám reagovat, do Nepomucena byl však nečekaně doručen text napsaný osobně papežem Pavlem VI., který tím svému nemohoucímu příteli pomohl. Kardinál Beran přečetl provolání svému národu, ve skutečnosti psané papežem, 25. ledna ve Vatikánském rozhlase.
V této pro naši vlast smutné, zároveň ale i veliké hodině poslyšte i můj hlas, pokorný a slabý, přitom ale plný bolesti a lásky. Je to hlas vašeho starého arcibiskupa pražského, kardinála Josefa Berana, který k vám mluví z Říma. Zatím mi, bohužel, není možno přijít k vám a po tolika letech odloučení se s vámi opět setkat osobně, jak by bylo mým přáním. Svým srdcem jsem ale u vás. A cítím spolu s vámi jako otec a jako občan naší krásné a požehnané vlasti utrpení, které ji skličuje a které ji v bolu a naději tříbí k velikosti a jednotě.
Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato ale mají všichni před očima velký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život. Ten jejich ideál je v jádru dobrý a šlechetný: dát život jednoho za blaho všech; byla to láska k naší vlasti, touha po její svobodě, byl to úmysl vyburcovat její mravní síly, byla to věrnost k dějinám našeho ušlechtilého a statečného lidu, byla to snaha zajistit mu pokrok a mír.
Tento zářný ideál je jako prapor, který se předává z ruky do ruky. Ten si musí přivlastnit každý z vás. Potom můžeme všichni žít společně v klidu a s důvěrou. Mám za to, že tu začíná nové období našeho národního života. Vy dobře víte, že já, který k vám mluvím, jsem prožil také své utrpení. Ale dnes není čas na to, abychom mysleli na minulost. Nemařme své duchovní síly nevražením, nýbrž soustřeďujme je ve vzájemné svornosti k práci , k službě bratřím, k rozkvětu naší civilizace. Buďme národ dobrý a statečný. Otevřme mladým cestu k naději.
Snad se zeptáte, jakým právem mohu takto mluvit já, který žiji daleko od vás. Odpovídám vám: mohu tak mluvit, protože je to moje povinnost. Jsem přece z Kristova pověření váš učitel, váš vůdce, váš přítel, váš otec. Musím tak mluvit, protože věřím. Má víra je mé světlo. Mé ruce zvedají toto světlo před vaše oči, aby vás volalo, aby vás vedlo, aby vás pozdravovalo.
Kdybych snad už nemohl víc tak mluvit, kdyby tato slova byla posledním projevem mé věrnosti a mé lásky k vám, kdyby mi nebylo, jak stále doufám, možno ještě vás uvidět, považujte je za můj odkaz. Neodmítejte ho, nezapomínejte na něj!
Vzhůru srdce, synové a dcery, bratři a sestry! Vzhůru srdce! In silentio et spe erit fortitudo vestra – v tichosti a naději bude vaše síla. Ze srdce vám všem žehnám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
(Zdroj: Vatikánský rozhlas)
Poslední pocta od přítele Pavla VI.
V únoru sloužil v chrámu svatého Petra společně s papežem mši k výročí 1100 let od smrti svatého Cyrila a ještě na svátek svatého Jana Nepomuckého, 16. května, se účastnil oslavy tohoto patrona koleje Nepomucenum. Následujícího dne, 17. května 1969 dopoledne, umírá.
O velmi vážném stavu kardinála byl informován papež, který do Nepomucena dorazil jen několik minut po Beranově smrti. Svému příteli prokázal lásku a úctu políbením na čelo a několikaminutovou modlitbou u jeho těla.
Poslední rozloučení v rodné zemi, jak si to kardinál Beran vždy přál, nebylo možné. „Komunisté nedovolili, aby se vrátil. Báli se Berana i mrtvého,“ vzpomínal kardinál Miloslav Vlk, který se pohřbu v Římě osobně účastnil.
S řešením nakonec přišel sám Pavel VI. Rozhodl, že kardinál bude uložen v kryptě svatopetrské baziliky po boku papežů, nedaleko hrobu svatého Petra. Této pocty se kardinálu Beranovi dostalo jako jedinému katolickému biskupovi. Pohřební obřady vedl papež osobně.
Papež Pavel VI. žehná ostatkům zesnulého kardinála Berana
Ve vlasti se osobnosti a dílu kardinála Berana dostalo uznání až po pádu komunistického režimu. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. V roce 1998 začal proces jeho blahořečení, jehož diecézní část skončila téměř po dvaceti letech loni v květnu. Nyní podklady prozkoumá Vatikán a posoudí, zda jsou dostatečně přesvědčivé pro uznání kardinálových ctností a umožní blahořečení.
„Kardinál Beran byl člověkem, který nemlčel. Za svobodu svědomí, které si velice vážil, byl ochoten i život dát,“ vyzdvihl kardinál Vlk osobnost muže, který byl často přirovnáván ke svatému Vojtěchovi – druhému pražskému biskupovi, jenž zemřel mučednickou smrtí.