Přesně před osmdesáti lety zemřel Benito Mussolini, který proslul jako čelní představitel fašistické Itálie titulovaný duce. V zemi zavedl cenzuru tisku a zavlekl Itálii po boku nacistického Německa do druhé světové války. Zemřel 28. dubna 1945 po boku své milenky Clary Petacciové, kdy byl bez soudu zastřelen partyzány. Jejich těla pak byla pověšena za paty hlavou dolů před čerpací stanicí na milánském Piazzale Loreto.
„Příhodný konec bídného života.“ Před 80 lety byl zastřelen Benito Mussolini
Mussolini se narodil 29. července 1883 v severní Itálii ve městě Predappio do rodiny místního kováře. Nejprve se živil jako učitel či novinář. Po otci byl socialistou, ateistou a antiklerikálem. I proto se v politice začal angažovat jako člen socialistické strany, z níž byl ale počátkem první světové války vyloučen.
V roce 1919 založil fašistickou organizaci s názvem Fasci di Combattimento (Bojové svazky). O dva roky později se organizace změnila ve fašistickou stranu a už na podzim 1922 zorganizovala pochod na Řím, kdy si Mussolini vynutil své jmenování předsedou vlády.
Diktátor a zdatný řečník
Mussolini poté postupně demontoval instituce demokratické vlády a v roce 1925 se stal diktátorem a přijal titul „duce“, což vycházelo ze starého latinského slova „dux“ neboli vůdce. Místo parlamentu převzal moc nad zemí nový orgán, jímž byla Velká fašistická rada.
Italové zpočátku vítali novou autoritu. Byli unaveni neustále se opakujícími stávkami a prohlubující se ekonomickou krizí. Mussolini se zdál být tím pravým, kdo mohl vyvést zemi z chaosu. Zpočátku také jejich očekávání plnil, když zlepšil podmínky dělníků a zahájil ambiciózní program veřejných prací. V průběhu dvacátých let ale zavedl cenzuru tisku a zakázal všechny ostatní politické strany.
2 minuty
Události: Před 80 lety byl zastřelen Benito Mussolini
Italský lídr byl velmi zdatným řečníkem, který měl sklony k teatrálnosti. Využíval také propagandu a vybudoval kolem sebe kult osobnosti. Fotografie ho často zobrazovaly ve velitelské pozici, kdy jezdil na koni, pilotoval letadlo nebo řídil závodní vůz. I vzhledem k propagandě se situace v zemi navenek zdála lepší, než tomu bylo ve skutečnosti, připomíná encyklopedie Britannica, podle níž v tehdejší Itálii zůstávaly obrovské sociální rozdíly.
Expanzivní zahraniční politika
Jedním z Mussoliniho cílů bylo obnovit slávu starověkého Říma. Středozemní moře stejně jako Římané označoval termínem „mare nostrum“ – v překladu „naše moře“. To se promítlo do expanzivní zahraniční politiky, kterou Mussolini prosazoval. Jeho nároky se týkaly také všech oblastí obývaných Italy, mezi které patřily regiony jako francouzské Savojsko či rakouské Jižní Tyrolsko.
Ambice režimu sahaly i do Afriky, kde se projevily útokem na Habeš (současnou Etiopii) v roce 1935. O čtyři roky později pak Itálie obsadila Albánii.
Mussolini také vytvořil alianci s nacistickým Německem. V říjnu 1936 podepsaly oba státy pakt Osa Berlín-Řím, který prohloubil spojenectví obou ideologicky spřízněných zemí. V září roku 1937 pak italský diktátor navštívil Německo. Definitivně potom Itálii k podpoře třetí říše za všech okolností zavázal podpis Ocelového paktu v květnu 1939.
Benito Mussolini na fotografii s nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem
Italský diktátor nejprve kvůli nedostatečné připravenosti své země nechtěl vstoupit do druhé světové války, ale po německých úspěších se v červnu 1940 rozhodl vyhlásit válku Francii i Velké Británii. Rozhodnutí připojit se do konfliktu ale vedlo k sérii vojenských katastrof. Italové zažívali výrazné neúspěchy v bojích v severní Africe i Řecku.
Nepovedená tažení navíc byla v přímém protikladu s obrovskými výdaji, které Mussolini během své vlády směřoval do zbrojení. Itálie značně rozšířila armádu, vyzbrojila letectvo a vybudovala gigantickou flotilu, připomíná web National WW2 Museum. I vlivem těchto faktorů Mussoliniho podpora v zemi klesala.
Začátek konce
S úspěchy Spojenců na severu Afriky se navíc válka přiblížila k Itálii. Nejprve šlo o nálety na italská města, která disponovala pouze základní protiletadlovou obranou. V červenci 1943 se pak Spojenci vylodili na Sicílii, Velká fašistická rada převedla výkonnou moc na krále Viktora Emanuela III. a Mussolini byl zatčen a následně internován. Nejprve na ostrově Ponza a poté na ostrově u pobřeží Sardinie.
Na konci srpna 1943 se novým domovem bývalého diktátora stal hotel Campo Imperatore na masivu Gran Sasso v Apeninách severozápadně od Říma. Místo, kde byl Mussolini uvězněn a zcela izolován, se nachází na odlehlé horské plošině ve výšce 2112 metrů nad mořem.
Po Mussoliniho internaci jmenoval král novým předsedou vlády generála Pietra Badoglia. Ten rozpustil fašistickou stranu a začal vyjednávat se Spojenci, s nimiž v září 1943 podepsala Itálie příměří.
O prodloužení bojů se ale postaralo nacistické Německo, které zemi začalo okupovat a 12. září 1943 provedli Němci v rámci operace Dub nálet na Mussoliniho vězení. Síly SS a výsadkářů pod velením Otto Skorzenyho podnikly riskantní útok, přemohly stráže, Mussoliniho osvobodily a dopravily do Německa.
Diktátor pak za podpory Hitlera ustavil ještě v září na italském území ovládaném nacisty Italskou sociální republiku nazývanou též jako Republika Saló. Mussolini se snažil získat si znovu popularitu mimo jiné programem socializace Itálie včetně znárodňování. Nový státní útvar byl ale pouze německým satelitem, jehož území se navíc pod vlivem postupu Spojenců neustále zmenšovalo.
Benito Mussolini (vlevo) na fotografii s Adolfem Hitlerem
Pokus o útěk
Situace se stala neudržitelnou a 25. dubna 1945 se Mussolini rozhodl uprchnout. Společně se svojí milenkou Clarou Petacciovou, některými dalšími fašisty a německým doprovodem opustil Milán a zamířil na sever k jezeru Como na hranicích se Švýcarskem. Později se Mussolini rozhodl připojit k německému oddílu protiletecké obrany směřujícímu do Innsbrucku.
Konvoj byl ale 27. dubna zastaven skupinou partyzánů. Konkrétně šlo o 52. partyzánskou skupinu Garibaldi. Všichni Italové dostali rozkaz zůstat na místě, Němci ale pokračovali dál, přičemž s nimi zůstal i Mussolini, který si oblékl německou uniformu.
Auta s Němci byla později prohledána, a ačkoliv měl Mussolini oblečenou výstroj Luftwaffe a přilbu, byla jeho tvář velmi snadno rozpoznatelná a partyzáni ho identifikovali. Známosti jeho obličeje výrazně pomohly právě zmíněné propagandistické plakáty a fotografie, na nichž se v období své vlády nechával zvěčňovat.
Jezero Como
Partyzáni Mussoliniho zadrželi a odvezli do města Dongo, kde strávil část noci v místních kasárnách. Zde se znovu shledal se svou milenkou. Petacciová totiž velitele partyzánů požádala, aby se k diktátorovi mohla připojit a její žádosti bylo vyhověno.
V obavě, že by se nacisté Mussoliniho pokusili opět osvobodit, ukryli partyzáni diktátora s jeho milenkou na odlehlém statku, připomíná server The Week s odvoláním na History.com.
„Syrová podívaná dějin“
Následující den věznitelé Mussoliniho a Petacciovou přesunuli do malého města Giulino de Mezzegra na břehu jezera Como. Bylo jim nařízeno, aby se postavili před kamennou zeď u vchodu do panského sídla zvaného Villa Belmonte, kde byli oba zabiti střelbou ze samopalu.
Obě těla byla poté převezena do Milána a 29. dubna v ranních hodinách položena na zem na městském náměstí Piazzale Loreto spolu s těly dalších popravených fašistických vůdců. Korespondent časopisu Time Reg Ingraham, který byl svědkem této scény, ji popsal jako „jednu ze syrových podívaných dějin“. Shromážděný dav totiž těla různými způsoby ponižoval. Lidé na diktátorovy ostatky házeli například shnilou zeleninu. Jedna z přítomných žen dokonce podle Ingrahama vypálila do Mussoliniho těla pět ran střelnou zbraní, jednu za každého syna, kterého ztratila v neúspěšné válce.
Pověšená těla Benita Mussoliniho, jeho milenky a dalších fašistů
Web All That's Interesting připomíná, že místo nebylo zvoleno náhodně. V srpnu 1944 totiž fašisté na tomtéž náměstí shromáždili a následně postříleli patnáct italských partyzánů podezřelých z pumového útoku na německé vojáky. Místo pak bylo partyzány nazývané jako Náměstí patnácti mučedníků.
Později byla těla Mussoliniho, Petacciové a několika dalších pověšena za paty před čerpací stanicí, aby měly davy lepší výhled. Americké vojenské autority následně přikázaly, aby byla sundána a převezena k ohledání do místní márnice. „Deník The New York Times popsal smrt Benita Mussoliniho jako ‚příhodný konec bídného života‘,“ píše web National WWII Museum. Britannica dodává, že velká masa italského lidu přivítala Mussoliniho smrt bez lítosti.
Vliv na Adolfa Hitlera a konspirační teorie
K nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi se zprávy o smrti jeho spojence dostaly rádiem den poté, píše Foreign Policy. Někteří historici se podle webu domnívají, že Mussoliniho smrt ovlivnila Hitlerovo rozhodnutí spáchat sebevraždu, což mu vzhledem ke způsobu smrti italského diktátora mělo připadat jako lepší možnost, než se nechat zajmout.
Historik Hugh Trevor-Roper ale podle serveru nesouhlasí a ve své knize Poslední dny Adolfa Hitlera tvrdí, že zprávy z Itálie pravděpodobně nebyly faktorem toho, co bylo „už tak pevné rozhodnutí“.
Kolem Mussoliniho smrti se objevila i řada konspiračních teorií. Jedna z nich se domnívá, že smrt italského diktátora nařídil britský premiér Winston Churchill a že ji provedli britští agenti. Churchill se po volební porážce v roce 1945 vydal na výlet právě k jezeru Como, přičemž zde měl dle teorie zničit nebo získat důkazy o korespondenci mezi ním a Mussolinim během druhé světové války. Teorie ale byla kritizována za nedostatek jakýchkoliv důkazů.
9 minut
90′ ČT24: Historik Jan Adamec k osmdesátému výročí smrti Benita Mussoliniho