Neúspěšný pokus o převrat, ale také událost, se kterou se nedokázaly úřady meziválečného Německa patřičně vypořádat. Byl to první vážně míněný pokus nacistů dostat se k moci. Byla to událost, která nakonec pomohla zpopularizovat Adolfa Hitlera, a protože trestem pro něj a jeho nejbližší spolupracovníky bylo jen docela krátké vězení, nakonec mu neúspěch neuškodil – spíše naopak. Pokus o převrat provedli nacisté v Mnichově před sto lety – 8. a 9. listopadu 1923. Bylo to mimochodem také rovných patnáct let před křišťálovou nocí.
Sto let od pivního puče. Neúspěšný pokus o převrat pomohl zpopularizovat Adolfa Hitlera
Pivní puč – zní to zvláštně, avšak nebylo to žádné povstání opilců, kterým by se nelíbilo třeba to, že hospoda zavírá a že musí jít domů. Pojmenování nacistického pokusu o státní převrat z roku 1923 souvisí s tím, že vypukl při jednání bavorských politických vůdců v hostinci Bürgerbräukeller. Byl to obrovský sál s kapacitou bezmála dvou tisíc lidí, který patřil k mnichovskému měšťanskému pivovaru v bezprostřední blízkosti Rosenheimského náměstí. Dnes již pivovar ani hostinec nestojí, na jeho místě je hotel Hilton.
O převrat se nacionální socialisté pokusili pouhých pět let po konci první světové války, v době, kdy Německo v žádném případě nebylo politicky stabilní zemí. Prohrálo válku, kvůli tomu přišlo o území a o kolonie a řada obyvatel takový výsledek nemohla přenést přes srdce. K tomu bylo hospodářství vyčerpané válkou, a místo aby se snažilo postavit na nohy, muselo Německo platit vítězným mocnostem vysoké reparace.
Rok 1923 poznamenala rúrská krize. Německo nebylo schopné reparace platit a tehdy Francie, Belgie a Itálie vojensky obsadily Porúří. Berlín na to reagoval politikou pasivní rezistence. Francouzi okupací nedosáhli, v co doufali, ale pasivní rezistence měla i další drtivý vliv na německé hospodářství. V září 1923 byla nakonec jmenována nová vláda Gustava Stresemana, která ji ukončila. Vznikl pak Dawesův plán, který poněkud zlepšil podmínky Německa při placení reparací, ale ústupek Berlína vyvolal odpor krajně pravicových politiků, již tak zhrzených válečnou porážkou.
Německo se po první světové válce potýkalo s několika pokusy o převrat. Vlastně již při samotném vzniku výmarské republiky se objevila „konkurence“ v podobě komunistického pokusu o vyhlášení republiky rad v Mnichově. V roce 1919 se komunisté dál na několika místech neúspěšně pokoušeli převzít vládu. S likvidací těchto povstání pomáhaly polovojenské oddíly Freikorps, jejichž členové smýšleli silně nacionalisticky, ale ty byly v důsledku Versailleské smlouvy v roce 1920 rozpuštěny. Vzápětí následovala naopak povstání, při nichž se pokusili demokratické zřízení svrhnout lidé z vojenských kruhů včetně zneuznaných příslušníků Freikorps.
V Bavorsku se po první světové válce etablovala jako hlavní politická síla konzervativní katolická Bayerische Volkspartei, jejíž někteří představitelé zastávali v dnešním měřítku pohledy krajně pravicové. Každopádně byli kritičtí k politice berlínské vlády. Zemská vláda se otevřeně postavila proti legislativě na ochranu republiky, která měla garantovat zachování republiky a znemožnit fungování protisystémových politických stran.
Důsledkem bylo mimo jiné to, že v některých spolkových zemích byla zakázána Nacionálněsocialistická německá dělnická strana (NSDAP) – což byla partaj s centrálou v Mnichově, do jejíhož čela se v roce 1921 dostal Adolf Hitler a učinil z ní masovou politickou sílu – v Bavorsku měla zatím volné pole působnosti. V roce 1923 měli nacionální socialisté v Mnichově za sebou již několik viditelných akcí, zejména velkou lednovou přehlídku svých ozbrojených jednotek SA.
Bavorský představitel Gustav von Kahr (na schodech s pozvednutým kloboukem)
Bavorská politická mapa v roce 1923 vycházela z výsledku zemských voleb z roku 1920. Volkspartei je jasně vyhrála s více než dvojnásobným náskokem na druhé sociální demokraty a vládu pak sestavil lidovecký politik Gustav von Kahr. Nacisté, jejichž strana navazovala na dřívější Německou dělnickou stranu (DAP), neměli zastoupení ani v zemském sněmu, natožpak ve vládě. Byli ale hlasití a existenci strany nešlo přehlédnout.
V roce 1923 vedl bavorskou vládu Eugen von Knillig. Jeho role v listopadových událostech byla ovšem velmi okrajová. Tehdy měl totiž hlavní slovo opět Gustav von Kahr jmenovaný v září vládou do funkce generálního státního komisaře. To byla prakticky diktátorská funkce. Bavorská vláda komisaře jmenovala jako projev svého nesouhlasu s postupem Berlína v rúrské krizi.
Von Kahrova politika byla namířena ostře proti centrální vládě. Spolu se zemským velitelem armády Otto von Lossowem a policejním velitelem Hansem von Seisserem – o nichž se hovořilo jako o bavorském triumvirátu – blokoval von Kahr některé pokyny, které přicházely z Berlína. Mimo jiné odmítl zastavit vydání nacistického listu Völkischer Beobachter.
Naopak tito tři připravovali pochod na Berlín – po vzoru Mussoliniho pochodu na Řím. Chtěli tak přivést k moci pravicové politiky, kteří by zaujali tvrdší postoje na mezinárodním poli. Zároveň ale bylo zřejmé, že si chce triumvirát zorganizovat převrat po svém a že nechce mít v nové berlínské vládě nacisty.
Improvizovaný převrat
Onoho 8. listopadu 1923 se v Bürgerbräukelleru uskutečnilo setkání, které bývá popisováno například jako jednání bavorských elit. V sále byl triumvirát von Kahr, von Lossow a von Seisser, byli tam i někteří členové bavorské vlády a další vlivné osobnosti. Nacističtí pohlaváři pozváni nebyli, ale přišli. Von Kahr přednášel projev, kterým se chtěl vymezit vůči politice berlínské vlády a zřejmě nastínit další své plány, avšak jeho řeč narušil vpád jednotek SA s Adolfem Hitlerem.
Přestože ale Hitler do sálu vtrhl s ozbrojenci a zjednal si ve vzniklé vřavě pozornost výstřelem do vzduchu, jeho cílem nebylo bavorské elity pozabíjet, dokonce je ani nechtěl plošně zajmout. Chtěl získat jejich politickou podporu, protože – podobně jako von Kahrův triumvirát – i on chtěl podniknout pochod na Berlín, ale sám k tomu neměl dostatečnou sílu.
Mariánské náměstí v době pivního puče
Hitler chtěl svým pochodem na Berlín dosáhnout výměny vlády tak, že by tu novou sám vedl, přičemž von Lossowovi a von Seisserovi sliboval posty v ní a von Kahrovi chtěl nechat post komisaře v Bavorsku. Ti tři nakonec Hitlerovi – který s nimi „jednal“ odděleně od ostatních a s pistolí v ruce – na jeho požadavky kývli.
Přesvědčit potřeboval ovšem i bavorské elity shromážděné v sále. K tomu mu měl pomoci – a také pomohl – Erich Ludendorff. Byl to jeden z hlavních velitelů německých vojsk v první světové válce, který s Hitlerem zprvu spolupracoval, a při pivním puči pomohla hlavně jeho přítomnost přesvědčit shromážděné, že je správný čas k převratu a že Hitler je tím, kdo by ho měl vést. Nakonec si za potlesku davu podal Hitler ruce s von Kahrem, von Lossowem a von Seisserem a s příslibem jejich podpory odešel.
Pokus o převrat, který vešel ve známost jako pivní puč, zorganizoval Hitler docela narychlo a improvizovaně. Setkání bavorských elit považoval za příležitost, jak získat podporu ke svému tažení na Berlín, které ale plánoval podniknout tak jako tak, i když o něco později. Předem ale o této akci nevěděl, protože na ni nebyl pozván. A tak měly jeho plány řadu nedostatků, na které nakonec doplatil.
Kromě vpádu do hostince měly jednotky SA také ovládnout strategická místa v celém Mnichově. Výsledky jejich útoků byly různé, nacisté převzali kontrolu zejména nad radnicí a vojenským velitelstvím. Nedařilo se ale dobýt například kasárnu, a když se o tom Hitler v pivovaru dozvěděl, rozhodl se, že se sám ujme velení.
Na místě zanechal Ludendorffa, jenomže jakmile Hitler zmizel, nechal se tento maršál přemluvit von Kahrem, aby ho a jeho společníky propustil. Sice slíbili, že proti puči nic nepodniknou, ale když byli bezpečně z pivovaru, okamžitě prohlásili, že veškeré sliby učinili pod nátlakem a necítili se vůči Hitlerovi ničím vázáni. Naopak začali rychle chystat protiakci včetně oficiálního zákazu NSDAP.
Druhý den 9. listopadu zahájila SA pochod na centrální mnichovské Mariánské náměstí. Některé zdroje uvádějí, že Hitler byl v té době již nalomený, a když zjistil, že bavorský triumvirát svoji podporu jen hrál, ztratil sebevědomí. Podle jiných naopak věřil, že pochodem strhne davy a iniciuje tím skutečně velké povstání. Jenomže po cestě vypukly střety mezi SA a zemskou policií, které vyvrcholily, když nacisté došli ke kordonu v Rezidenzstrasse. Tam vypukla přestřelka, při níž zahynulo šestnáct nacistů a čtyři policisté. Adolf Hitler utrpěl zranění.
A tímto střetem Hitlerův značně improvizovaný pokus o převrat skončil – a von Kahrův zamýšlený v zásadě také. Hitler uprchl z Mnichova, ale policie ho rychle vypátrala a zatkla. Legální bavorské vedení pak již nepodniklo žádný pochod na Berlín. Von Kahr se v únoru 1924 vzdal funkce generálního komisaře a z nejvyšších politických funkcí se stáhl.
Vystupoval ovšem jako jeden ze svědků v procesu s Hitlerem. Bavorská vláda si vynutila, aby se konal přímo v Bavorsku, i když byli nacističtí vůdci obžalováni z velezrady a výmarské zákonodárství předpokládalo, že v takovém případě bude rozhodovat říšský soud v Lipsku.
Devět měsíců za velezradu
Místo toho dostal pivní puč na stůl soudce, který byl Hitlerovi zjevně nakloněn a nechal ho učinit z procesu politickou tribunu. Sám Hitler byl nakonec odsouzen k pěti letům vězení stejně jako velitel uskupení Bojový svaz (sdružujícího několik nacistických militantních skupin) Hermann Kriebel, další představitel tohoto uskupení Friedrich Weber a s Hitlerem spolupracující mnichovský policejní prezident Ernst Pöhner.
S patnáctiměsíčními podmíněnými tresty vyvázli Pöhnerův spolupracovník, policista (a pozdější říšský protektor v Čechách a na Moravě) Wilhelm Frick, velitel SA Ernst Röhm, velitel mnichovských jednotek SA Wilhelm Brückner a voják sympatizující s nacisty (později jeden z významných nacistických zločinců) Robert Wagner. Obžalován byl i Ludendorff, toho však bavorský soud osvobodil.
NSDAP byla sice po pivním puči zakázána, ale fakticky to vydrželo jen dva roky. Tehdy také již byl Hitler dávno zpět na svobodě. Trest mu byl zkrácen na devět měsíců a pobyt za mřížemi – v netypické pohodlné soukromé cele – využil k sepsání (respektive nadiktování) knihy Mein Kapf čili Můj boj, tedy základu nacistické ideologie.
Hitler v soukromé „cele“ v pevnosti Landsberg
Hitler pak po obnovení strany zamířil do celostátní politiky. Zprvu – neboť koncem dvacátých let se začala hospodářská situace zlepšovat – se mu nijak zvlášť nedařilo. Když ale na Německo udeřila velká hospodářská krize, začali nacisté sílit. Ve volbách v roce 1930 skončili druzí, ve třech volbách v letech 1932 a 1933 již vyhráli a Hitler se nakonec stal kancléřem – tentokrát zcela legálně.
Již rok po svém nástupu k moci si to vyřídil s Gustavem von Kahrem, jehož postup byl rozhodující pro neúspěch pivního puče. V rámci noci dlouhých nožů byl – tehdy již jako penzionovaný sedmdesátník – von Kahr zajat jednotkou SS, odvezen do koncentračního tábora Dachau a tam zavražděn. V Dachau skončil i Hans von Seisser. Toho však nenechal Hitler zlikvidovat a dožil se osvobození tábora. Zemřel až v sedmdesátých letech. Otto von Lossow zemřel rok před druhou světovou válkou, aniž by ho nacisté kvůli podílu na neúspěchu pivního puče obtěžovali.
- Rovných patnáct let po pivním puči – v noci z 9. na 10. listopadu 1938 – došlo v Německu k pogromu známému jako křišťálová noc. Ačkoli na první pohled obě události nesouvisí, nepřímo spojené byly. Pogrom iniciovali nacisté v důsledku vraždy německého diplomata Ernsta vom Ratha. Řádění SA vypuklo po večeři, ke které se v Mnichově sešly špičky režimu právě v souvislosti s výročím nezdařeného pokusu o převrat a k připomínce šestnácti „mučedníků“, kteří zahynuli při přestřelce s policií. Joseph Goebbels bezprostředně po večeři přednesl protižidovský projev, v němž přítomné představitele SA vyzval k zahájení pogromu. Hitler pak vydal příkaz, aby policie zločinům SA nijak nebránila.