Před sto lety se třicet tisíc fašistů vydalo pochodovat do Říma. Požadovali konec italské vlády a předání moci do rukou jediného člověka – Benita Mussoliniho. Duce (neboli vůdce), jak se Mussolini tituloval, přitom začínal jako radikální socialista. Obdivoval českého reformátora Jana Husa, o kterém dokonce i napsal knihu. Na konci první světové války také zaníceně podporoval vznik samostatného Československa. Mussolini se však během svého života nebál převlékat kabát. A tak stejně jednoduše, jako se z extrémního socialisty stal pravicový diktátor, připojil držitel Řádu bílého lva svůj podpis pod mnichovskou dohodu.
Benito Mussolini se narodil do chudé rodiny v malém italském městečku nedaleko Forli. Jeho matka byla učitelkou a otec kovářem, který ale také psal články na podporu socialismu a většinu času trávil v hospodách diskuzemi o politice. Rodina o třech dětech bydlela ve dvou stísněných místnostech a večeře často bývaly skromné.
Benito Mussolini byl neposlušné a vzpurné dítě. Doma byl velmi náladový, ve škole zase agresivní. Kvůli jeho násilnému chování byl vyloučen z vesnické školy. Poslán byl do internátní školy k přísnému řádu salesiánů, kde ale pobodal spolužáka zavíracím nožem a napadl i jednoho z členů řádu, který jej chtěl potrestat výpraskem. I v další škole pak napadl spolužáka nožem a byl tak znovu vyloučen.
Do Švýcarska odešel jen s medailonkem Marxe
Nakonec se mu však podařilo dostudovat. Získal také učitelský titul a rok se povolání věnoval, ale ukázalo se, že k němu nemá vlohy. V devatenácti letech se proto rozhodl opustit Itálii a vydal se do Švýcarska. Jeho kapsy byly prázdné, až na niklový medailonek Karla Marxe.
Ve Švýcarsku často střídal zaměstnání. V tu dobu podle historika Christophera Hibberta začínal tento „malý, bledý mladík s mohutnou čelistí a obrovskýma, tmavýma a pronikavýma očima“ získávat pověst talentovaného řečníka.
Horlivě četl. Z děl filozofů Immanuela Kanta, Benedikta de Spinozy, Friedricha Nietzscheho nebo Georgese Sorela si ale podle Hibberta vybíral jen myšlenky, které ho oslovily, a zbytek komplikovaných konceptů zavrhl. „Nevytvořil žádnou vlastní ucelenou politickou filozofii, přesto na své společníky zapůsobil jako potenciální revolucionář s neobyčejnou osobností a působivým vystupováním,“ popsal.
Začal přispívat do socialistických novin, pracoval pro odbory. Jako prostředek k dosažení socialistických požadavků mnohokrát prosazoval násilí. Radikální Mussolini byl opakovaně zatčen a uvězněn. Když se vrátil do Itálie, začal přitahovat pozornost i novin v Římě.
Na krátkou chvíli se vrátil k povolání učitele v benátských Alpách a ztratil se ze zájmu veřejnosti. Po této epizodě, kterou sám následně popsal jako „morálně pokleslý život“, se ale vrátil k odborům, novinovým článkům a radikálním postojům. Nedlouho nato byl zatčen a uvězněn popáté, což mu podle Hibberta vyneslo reputaci jednoho z „nejnadanějších a nejnebezpečnějších“ italských socialistů.
Založil si vlastní noviny, nesly název „Třídní boj“. Díky jejich úspěchu se stal editorem oficiálního listu italských socialistů Avanti! a brzy zdvojnásobil čtenost. Jeho postoje byly v té době antimilitaristické, antinacionalistické a antiimperialistické. Důrazně se stavěl proti zapojení Itálie do první světové války.
Opravdový kacíř a pravdu hlásající Hus
V tomto období také napsal pozoruhodnou knihu. Giovanni Hus, il Veridico (Jan Hus, hlasatel pravdy) byla publicistickým svazkem o 124 stranách. Podle historika Pavla Helana není jasné, proč se mladý Mussolini rozhodl o českém církevním reformátorovi napsat knihu. Podle některých badatelů mohl podnět přijít od Jaroslava Haška, autora Dobrého vojáka Švejka.
Podle Helana je však pravděpodobnější, že k tomu vedly jeho kontakty s českou sekcí mezinárodního spolku Volná myšlenka, který sdružoval, jak název napovídá, různé volnomyšlenkáře. Ti chtěli na kongresu této organizace připomenout pět set let od Husovy popravy. Na popud Volné myšlenky pak Mussolini nejspíš začal knihu psát.
Přestože text, který obsahuje například i překlad písně Ktož sú boží bojovníci, podle Helana není bezchybným vědeckým pojednáním, má svůj význam. Odhaluje totiž charakter budoucího italského autoritáře i jeho politické myšlení.
Jan Hus byl pro Mussoliniho velmi pozitivní postavou. Je možné, že jej dokonce považoval za svůj vzor. Potvrzoval by to také způsob jeho podpisu pod novinovými články, používal k němu spojení „vero eretico“ (opravdový kacíř), což rezonuje se slovem „veridico“ (pravda), které Mussolini v názvu knihy přisuzoval právě Husovi.
Helan upozornil, že kniha obsahovala celou řadu faktických chyb a dlouhé pasáže Mussolini doslovně opsal z jiných zdrojů. Podle historika to odhaluje jeho „lajdáctví“, které se později projevilo i ve způsobu jeho vládnutí.
Mussoliniho kniha byla zejména politickým prohlášením. Souzněl s Husovou kritikou katolické církve, knihou o něm chtěl poukázat na její zkaženost i pět století od upálení českého kazatele. Českou reformaci považoval za socialistický převrat, i když k náboženským válkám měl výhrady.
„České náboženské války ho pro svou násilnost neoslovovaly tolik jako Husova osobnost. Zejména (…) projevoval zděšení nad krvavými excesy táboritů, ačkoli jejich radikalismus měl být jeho srdci (tehdy) radikálního socialisty blízký,“ napsal Helan.
Mussolini otáčí
Kniha vyšla v roce 1913, kongres Volné myšlenky se kvůli první světové válce ale již neuskutečnil. Byl to však právě tento konflikt, který vedl k velké proměně Mussoliniho myšlení. Ačkoliv v socialistických novinách publikoval řadu textů, které válku ostře odsuzovaly, začal nyní se stejným zanícením konflikt podporovat.
Podle Hibberta byl na počátku tohoto názorového obratu výrok Karla Marxe, že sociální revoluce obvykle následuje po válce. Jen málo pochopení pro to však měli italští socialisté. Mussolini tak skončil v Avanti! a vyloučen byl také ze Socialistické strany. Podporovat (a platit) jej naopak začali italští průmyslníci a vláda prosazující válku.
Převzal vedení novin Lid Itálie, v němž napsal: „Ode dneška jsme všichni Italové a nic než Italové. Nyní, když se ocel střetla s ocelí, vychází z našich srdcí jediný výkřik – Viva l'Italia!“ Podle Hibberta šlo o první zvolání rodícího se fašismu. „Mussolini odešel bojovat do války,“ napsal.
I když Mussolini ve svém mládí zamířil do Švýcarska, aby se vyhnul vojenské službě, nyní k odvodům do války přišel dobrovolně. Povolán byl v polovině roku 1915 a poté nasazen v elitním pluku ostrostřelců. V roce 1917 byl ale při výbuchu minometné bomby vážně zraněn a poté propuštěn.
Diktátorem bych mohl být já, naznačil
Domů se vrátil jako přesvědčený antisocialista. Místo podřízení se vůli lidu teď, ještě před koncem války, prosazoval zcela opačný způsob vládnutí – vyslovil se pro nástup diktátora, který by byl dostatečně energický a bezohledný na to, aby dokázal čelit politické a hospodářské krizi, ve které se země ocitla. Při projevu v Bologni pak podle Hibberta „naznačil, že on sám by se takovým mužem mohl stát“.
V roce 1919 založil Národní fašistickou stranu. Při projevech se obklopoval příznivci v černých košilích a jednoduše tak upoutával pozornost. „Jeho postava byla impozantní a jeho řečnický styl, staccato a repetice, byl vynikající. Jeho postoje byly velmi teatrální, názory rozporuplné, fakta často mylná a útoky zlomyslné a chybně zaměřené, ale jeho slova byla tak dramatická, metafory tak výstižné a úderné, jeho energická, opakující se gesta tak neobyčejně účinná, že se mu jen zřídkakdy nepodařilo navodit atmosféru,“ popsal Hibbert.
Začaly vznikat fašistické milice, které naháněly socialisty, vypalovaly stranické a odborové kanceláře a terorizovaly obyvatelstvo. Ve jménu Mussoliniho, který kdysi kritizoval tábority pro přílišné násilí, byly zbity nebo zavražděny stovky socialistů. Na konci roku 1920 začaly tyto oddíly útočit i na vládní instituce. Na konci následujícího roku už fašisté ovládali velkou část Itálie a Mussolini plánoval převzetí moci nad celou zemí.
V roce 1922 se mu k tomu naskytla příležitost. Odbory, pro které kdysi vytvářel propagandu, vyhlásily generální stávku. Mussolini prohlásil, že pokud jí nezabrání vláda, budou to muset udělat fašisté. Vláda ovšem nereagovala, a tak fašisté stávku skutečně potlačili. Jejich lídrovi to tak umožnilo postavit se do role ochránce pořádku.
Před shromážděním fašistů v Neapoli pak pohrozil: „Buď nám bude vláda vydána, nebo se jí zmocníme pochodem na Řím.“ Čtyřicetitisícový dav v jasné odpovědi začal provolávat „Řím, Řím, Řím!“
Fašistické milice začaly k hlavnímu italskému městu pochodovat 28. října, čtyři dny od projevu. Čtyři sbíhající se skupiny vedli čtyři přední členové strany, později označováni jako quadrumvirát. Mussolini sám mezi nimi nebyl. Stále doufal v politický kompromis a čekal na to, než ho osloví král Viktor Emanuel II.
Podle Hibberta byl pochod samotný značně chaotičtější a méně organizovaný, než později tvrdila propaganda. Byl však natolik hrozivý, aby mohl položit vládu, která apelovala na panovníka, aby vyhlásil stav obležení Říma. Ten se však obával občanské války a vojenský rozkaz nepodepsal. „Král, připravený přijmout fašistickou alternativu, odeslal telegram, na který Mussolini čekal,“ uvedl Hibbert. Z Benita Mussoliniho se stal duce.
Italská propaganda duceho vykreslila jako génia. V zahraničí jí věřili
Dosud nejmladším italským premiérem se stal 31. října 1922. O rok později pak přijal volební zákon, díky kterému vítěz voleb, který získal přes 25 procent hlasů, získal dvě třetiny poslaneckých mandátů. Zneužil tak parlament ve prospěch jedné strany a Itálie opustila křehký demokratický systém.
Skončila svoboda slova, na obyvatelstvo dohlíželi tajní policisté. Mussoliniho příznivci unesli a zavraždili lídra opoziční levicové strany a hlasitého kritika fašistů v parlamentu Giacoma Matteottiho. Pro mnoho Italů, kteří byli unavení z nekonečných stávek a nepokojů, se ale zdálo, že Mussolini je jediným mužem schopným vnést do chaosu řád. Za cenu stabilizace národní ekonomiky byli ochotni diktátora přijmout.
Zejména v zahraničí byl Mussolini brán téměř jako génius. „Jeho úspěchy byly považovány za jen o něco méně než zázračné. Přeměnil a oživil svou rozdělenou a demoralizovanou zemi, provedl sociální reformy a veřejné práce, aniž by ztratil podporu průmyslníků a statkářů,“ vyjmenoval Hibbert.
Druhým dechem však historik dodal, že skutečnost byla o dost méně růžová, než jak ji malovala italská propaganda. Sociální rozdíly zůstávaly skutečně značné a pro řešení hluboce zakořeněných problémů italského státu udělal jen málo.
Za podporu Československa dostal vyznamenání
Oceňován byl Mussolini i v meziválečném Československu. Už jako známý novinář totiž horlivě prosazoval právo národů v Rakousku-Uhersku na samostatnost. Možná i kvůli svému obdivu k Husovi pak na prvním místě jmenoval Čechy, později „Čechoslováky“, uvedl badatel Jaroslav Mareš.
Po návratu z bitevního pole první světové války se stal nadšeným stoupencem vzniku Československa. O Tomáši G. Masarykovi mluvil jako o apoštolovi velkého národa, amerického prezidenta Woodrowa Wilsona naopak kritizoval kvůli tomu, že předem nevyloučil zachování Rakouska-Uherska.
Za výraznou podporu československé samostatnosti v roce 1926 dostal fašistický diktátor nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva 1. třídy. Mussoliniho podpora Československa však postupem času opadávala, pouhých dvanáct let po obdržení řádu připojil svůj podpis pod mnichovskou dohodu, která Československo připravila o pohraničí. Pomohl tím nacistickému Německu rozbít sousední stát.
Také jeho obdiv k Janu Husovi postupem času vyvanul. V roce 1929 Mussolini uzavřel dohodu s Vatikánem, čímž se jeho do značné míry protikatolická kniha stala nežádoucí. „Byla proto stažena z oběhu. Stažena byla ale tak ‚po italsku‘. Byla sice vyřazena z rejstříků veřejných knihoven, ale na Mussoliniho povolení bylo možno ji studovat,“ uvedl Mareš.
Itálii zatáhl do války, kterou nechtěla vést
Pozice fašistického lídra začala oslabovat ve třicátých letech, kdy do Itálie přišla hospodářská krize, která začala odhalovat slabiny systému. V důsledku poklesu poptávky se snížila výroba a vzrostla nezaměstnanost. Problém se nejprve Mussolini pokoušel řešit programem veřejných prací, později se ale raději rozhodl obrátit pozornost daleko od vnitřních problémů, do zahraničí.
Rozpoutal tak válku v Etiopii, kterou se mu podařilo ovládnout. Před obřím davem o 400 tisících lidí oznámil vznik impéria. Podle Hibberta šlo o vrcholný okamžik jeho podpory veřejností. Od té doby jen klesala.
Mussolini se zapojil do španělské občanské války, ve které podpořil Francisca Franka, ale pro Itálii tento konflikt žádný přínos neměl. Spojil se také s dalším z evropských diktátorů, Adolfem Hitlerem. Brzy však začal v ose Berlín-Řím ztrácet.
Nacistické Německo rozpoutalo v Evropě válku a Mussolini na Hitlerovy počáteční úspěchy žárlil. Obával se, že Itálie propásne historický moment nového uspořádání kontinentu. Proto se i on v roce 1940, proti vůli lidu, do války zapojil. Špatně vyzbrojené a zásobované italské jednotky ale utrpěly porážku ve Středomoří, v Africe i během útoku na Sovětský svaz.
V roce 1943 se proti němu obrátili i někdejší nejbližší spolupracovníci, včetně jeho švagra. Byl odstraněn z čela Itálie a zatčen. Vězněn byl nejprve na italských ostrovech, později v nepřístupném terénu hor v Abruzzi ve středu země. Německým výsadkářům se přesto podařilo Mussoliniho osvobodit. Na severu Itálie pak stanul v čele takzvané Republiky Saló.
Jeho smrti většina Italů nelitovala
Bylo však jasné, že ani toto uskupení nebude mít dlouhého trvání. „A tam, žijící ve snech a ‚myslící pouze na dějiny a na to, jak se v nich objeví‘, jak řekl jeden z jeho ministrů, Mussolini čekal na nevyhnutelný konec,“ napsal Hibbert.
Když spojenecké armády začaly postupovat Itálií, pokusil se proklouznout v převlečení za německého vojáka v konvoji směřujícím do Innsbrucku. Byl ale odhalen, zajat a společně s jeho milenkou, která trvala na tom, že jej neopustí, popraven. Jejich těla byla pověšena za nohy na troskách rozbombardované čerpací stanice.
Podle Hibberta velká část italského lidu uvítala zprávu o Mussoliniho smrti bez lítosti. „Zatáhl svou zemi do katastrofální války, kterou nebyla ochotna a připravena vést. Po dvaceti letech diktatury byla v zemi obnovena demokracie a neofašistická strana, která pokračovala v Mussoliniho ideálech, získala ve volbách v roce 1948 pouhá dvě procenta hlasů,“ zakončil.
