Itálie se po posledních parlamentních volbách a neúspěšných vyjednáváních o nové vládě ocitla v politické krizi. Pro jihoevropskou zemi nejde o žádnou novinku. Vlády se tam střídají v průměru jednou ročně, politický systém je příliš komplikovaný na přijetí potřebných reforem a k tomu se přidávají čím dál větší ekonomické starosti. Stejně jako na scéně zůstávají všechny zmíněné problémy, nemizí ani politická hvězda Silvia Berlusconiho.
Itálie vymyslela volební systém tak, aby zemi neovládl nový Mussolini. Výsledkem je nekonečná krize
Problémy současného italského politického systému mají svůj původ v hrozivé historické zkušenosti. V roce 1922 se v Itálii chopil moci fašistický diktátor Benito Mussolini, který začal zemi měnit podle svých autoritářských představ. Ty zahrnovaly tvrdý postup vůči domácímu obyvatelstvu a agresivní zahraniční politiku, která vyústila až v úzké spojenectví s Adolfem Hitlerem a účast ve druhé světové válce.
Tvůrci poválečné Itálie chtěli po zkušenosti s fašistickým režimem v první řadě zabránit opakování podobně černého scénáře. Od základu vystavěný politický systém měl za cíl znemožnit, aby jedna strana či osoba znovu uchopila veškerou moc v zemi. Tomu se sice podařilo předejít, průvodním efektem je ovšem nefunkční politický systém s častými politickými roztržkami.
Revoluce soudců
Hlavním problémem jsou neakceschopné a slabé vlády, které se často střídají. Itálie tak postrádá stabilitu, přičemž prosazování důležitých zákonů a potřebných reforem je velmi obtížné.
První poválečné volby se v Itálii konaly v červenci 1946. Až do současnosti, tedy za 72 let, měli Italové už 66 různých vlád. Průměrná životnost jednoho kabinetu je tak o něco málo více než jeden rok. Není výjimkou, že v jednom volebním období se vystřídá třeba i pět nebo šest různých vládních sestav. Pro srovnání: v České republice je za 25 let současná vláda Andreje Babiše čtrnáctou v pořadí. Průměrná životnost českých kabinetů je tedy téměř dvouletá.
Poválečný italský politický systém je rozdělen do dvou období. Až do roku 1994 mluvíme o takzvané I. republice. Vyznačovala se zejména stálostí stranického systému a jeho silnou polarizací. Projevem toho byly tři póly politických stran. Jeden tvořila extrémní levice (komunisté a socialisté), druhý byl extrémně pravicový a tvořili jej postfašisté. Mezi nimi stál pak pól třetí, středový, křesťanskodemokratický.
Italský parlament
Křesťanští demokraté ve volbách získávali obvykle třetinu až polovinu všech hlasů. Za celé období první republiky se vystřídalo v Itálii 52 vlád, které vládly v průměru 11 měsíců. Kvůli existenci extremistických pólů ale nedocházelo k alternaci politických stran. Křesťanští demokraté se účastnili všech vlád, střídal se jen počet menších koaličních partnerů ze středových stran. Charakteristickým rysem Itálie té doby byla také rozbujelá korupce. Zcela běžné bylo, že si politici kupovali preferenční hlasy.
K zásadní proměně systému dochází na přelomu let 1993 a 1994 s takzvanou revolucí soudců. Nezávislá soudní moc stála na začátku zásadních proměn. Poslanci začali být zatýkáni, předvoláváni k soudům, což se promítlo do zásadní proměny politických stran. Nově se objevují koalice složené z více politických uskupení. Začíná období II. republiky.
Pravicovým lídrem se stává Silvio Berlusconi, který je v čele strany Forza Italia, nejsilnějšího uskupení v rámci koalice Pól dobré vlády. Na levici je dominantní koalice Olivovník v čele s Romanem Prodim.
Stranický systém tak zásadně změnil podobu a otevřel se prostor pro nové subjekty, jako například separatistickou Ligu severu anebo Hnutí pěti hvězd, které známe ze současnosti.
Italské vlády v letech 1946–2018
Italský politický systém je v Evropě ojedinělý v tom, že obě komory mají stejné pravomoci a volí se zároveň na stejné období pěti let. Například nově vzniklá vláda musí získat důvěru nejenom Poslanecké sněmovny, ale i Senátu. Opatření má za cíl, aby ani v případě dominance jedné strany v dolní či horní komoře nebyl podmaněn parlament jako celek.
Hrátky s volebním systémem
Samostatným příběhem jsou živé diskuse o nejvhodnější podobě volebního systému, které v Itálii zaznívají hlavně v posledních desetiletích. Hlavní otázkou je, nakolik právě volební systém může za nefunkčnost politického systému. Motivem byly zkušenosti prvorepublikové, ale i snaha zefektivnit politický systém druhorepublikový. Volební zákony proto byly v nedávné minulosti hned několikrát podstatně přepsány.
Až do 90. let byl v italských volbách do Poslanecké sněmovny využíván proporční systém. Dlouholeté uplatňování proporčního klíče však začalo být považováno za příčinu neustálého rychlého střídání vlád jen v mírně pozměněném složení. Výsledky dvou referend v roce 1991 a 1993 donutily politické strany volební systém hlouběji reformovat. Schváleno bylo zavedení smíšeného volebního systému. Od roku 1994 se tak tři čtvrtiny parlamentních křesel volily většinově v jednomandátových obvodech a proporčně se vybírala pouze zbylá čtvrtina.
Silvio Berlusconi
Nový volební systém ovšem nahrával levicovým stranám, jejichž kandidáti byli více známí a měli věrnější voliče než strany pravicové. To nevyhovovalo vládě Silvia Berlusconiho, která v roce 2005 volební systém změnila znovu. Do sněmovny se začalo volit znovu proporčně, novinkou byl bonus pro vítěze, díky kterému automaticky získal většinu křesel potřebnou k sestavení vlády. Senátoři byli voleni velmi podobně, jenom na základě jiného územního rozdělení jednotlivých italských regionů. Berlusconimu však volební systém v následujících volbách v roce 2006 stejně nepomohl – vítězem se stal Romano Prodi.
Zatím poslední zásadní volební reforma se uskutečnila v roce 2017. Zaveden byl opět smíšený volební systém, ovšem s jiným nastavením než v případě reformy z počátku 90. let. Přibližně třetina poslanců a senátorů je nově volena většinově, zbylí zákonodárci naopak proporčně.
Voliči ovšem mají jen jeden hlas, který se započítává jak do většinové, tak i do proporční volby. Volební systém pro Poslaneckou sněmovnu je opět velmi podobný tomu do Senátu. Poprvé byl tento způsob výběru poslanců a senátorů použit v letošních březnových volbách.
Samotné volební reformy ovšem nemohly zajistit, a ani nezajistily, vyšší akceschopnost politického systému jako takového. Navzdory změnám volebních pravidel zůstala například zmíněná nízká životnost italských kabinetů stejným problémem. Stále více se tak ukazuje, že italský politický systém vyžaduje pro zvýšení vlastní akceschopnosti mnohem podstatnější proměnu.
Snahy o změnu systému nevyšly
Italští politici, kterým současná podoba politického systému nepříjemně svazuje ruce, se jej přirozeně snaží reformovat. Například v roce 2006 navrhovala změny poválečné ústavy vláda expremiéra Silvia Berlusconiho pod tlakem krajně pravicové strany Ligy severu. Reforma měla přenést více pravomocí z parlamentu a prezidenta na premiéra. Revize také chtěla odlišit úkoly parlamentních komor a dala by větší moc dolní komoře, která je početnější, a tudíž reprezentativnější. Proti změnám ústavy však hlasovalo 62 procent voličů, a nebyly proto přijaty.
Italský premiér Matteo Renzi
Jeden z posledních pokusů o zásadní reformu předvedl Matteo Renzi v roce 2016. Tehdejší premiér prosadil referendum o rozsáhlých ústavních změnách. Cílem bylo výrazně omezit vliv Senátu a posílit Poslaneckou sněmovnu. Případná změna měla např. snížit počet senátorů o dvě třetiny. Senát měl rovněž ztratit možnost svrhnout vládu a přijít o značný vliv na blokování přijímaných zákonů.
Máme 48 rozhodujících hodin, v nichž můžeme změnit budoucnost našich dětí.
Renzi reformu hájil jako nezbytnou pro zjednodušení politického systému. On sám kvůli tomu spojil s výsledkem referenda svůj vlastní politický osud. Opoziční strany toho využily a z hlasování se stal spíše protest proti Renziho vládě. Ve výsledku 59 % voličů revizi ústavy odmítlo a Renzi následně na funkci premiéra rezignoval. Itálie tak nepřišla jenom o další vládu, ale také o možnost učinit politický systém více efektivní.
- Matteo Renzi byl čtvrtým premiérem za čtyři roky, který navíc nevzešel z voleb. Příležitost dostal díky tomu, že se žádnému z jeho předchůdců nepodařilo prosadit potřebné a zároveň nepopulární ekonomické reformy. Renziho vláda vznikla v rekordním čase – pověřen k sestavení vlády byl 17. února 2014, vláda byla kompletní o pět dní později. Itálie tak získala nejmladšího ministerského předsedu v historii země.
Staré problémy v aktuálních kulisách
Itálie tak letos na začátku března čelila po neúspěšném pokusu o reformu a pádu vlády dalším volbám, a to se zcela novými a dosud nevyzkoušenými volebními pravidly zavedenými teprve vloni. Volby vyhrála středopravicová koalice protiimigrační Ligy se stranou Vzhůru, Itálie (FI), která ale nemá v parlamentu většinu. Na druhém místě se umístilo populistické protestní Hnutí pěti hvězd. Italové se tak odvrátili od tradičních stran a dali přednost antisystémovým, euroskeptickým a krajně pravicovým uskupením.
Po dlouhých jednáních se nakonec zdálo, že bude vytvořena vládní koalice populistických stran Liga a Hnutí pěti hvězd. Tu ovšem odmítl prezident Sergio Mattarella, protože ministrem financí se měl stát euroskeptik Paolo Savona. Jednání se tak smrskla na debaty o vytvoření úřednické vlády, která zemi dovede k předčasným volbám. Itálie tak „úspěšně“ pokračuje v tradici politických krizí.
„Jsem nejlepším premiérem, jakého Itálie měla za 150 let“
Vzhledem k živelnosti italské politiky je o to více překvapující, že jednomu politikovi se daří držet se stále na scéně. Vaz mu nezlomily sexuální aféry, daňové úniky, věk ani vtipy o dalších plastických operacích. Mediální a realitní magnát Silvio Berlusconi je jednou z ikonických tváří italské politiky. Za politickou stranu Forza Italia se poprvé stal premiérem již v roce 1994. Aby si zajistil přízeň voličů, slíbil zajistit Italům milion nových pracovních míst.
Ač byl jeho první mandát krátký, téměř devět měsíců, po vítězství ve volbách v roce 2008 se stal opět premiérem a do roku 2011 postupně vystřídal čtyři různé vlády a postupem času na premiérském postu strávil v součtu 3335 dní, tedy více než devět let. To z něj činí nejdéle sloužícího poválečného italského politika v této funkci a třetího nejdéle sloužícího premiéra od sjednocení Itálie – překonal ho pouze Benito Mussolini a Giovani Giolitti.
V mezičase stihl zastávat i posty ministra zahraničních věcí (2002), ministra financí (2004), ministra zdravotnictví (2006) a také funkci ministra ekonomického rozvoje (2010). Zasedl mimo jiné také v italském Senátu.
Když se stal premiérem podruhé, prosadil zákon, který znemožňoval trestní stíhání osoby premiéra, prezidenta a předsedů Senátu a sněmovny. Zákon byl později zrušen jako protiústavní. Berlusconi ale stihl stanout před soudem kvůli celé řadě obvinění – včetně aféry Rubygate, kdy měl podle žalobců na jednom ze svých večírků pohlavní styk s nezletilou tanečnicí Ruby. Odsouzen měl být i za uplácení senátora – vězení se ale vyhnul kvůli vypršení promlčecí lhůty.
Pravomocně odsouzen byl i ke čtyřem letům vězení za daňové úniky v jím vlastněné společnosti Mediaset. Díky amnestii mu byl trest zkrácen na jeden rok, přímo do vězení nešel kvůli svému vysokému věku. Berlusconi si vybral alternativní trest veřejně prospěšných prací v domově důchodců Sacra Famiglia poblíž Milána. Kvůli této aféře byl vyloučen ze Senátu.
Vyšetřován byl i ve spojitosti s bombovými atentáty, k nimž došlo v roce 1993. Vyšetřovatelé získali odposlechy bosse sicilské mafie Cosa Nostra Giuseppeho Graviana, s nímž byli Berlusconi a jeho bývalý poradce údajně v přímém kontaktu. Graviano se částečně podílel také na vraždách soudců Giovanniho Falconeho a Paola Borsellina.
Právě v roce 1993, kdy se státu podařilo zatknout bosse Toto Riinu a také prosadit zákony namířené proti mafiánským praktikám, stála mafie za třemi bombovými útoky, k nimž došlo ve Florencii (5 mrtvých), Římě a Miláně (5 mrtvých).
Právě z těchto událostí podle kritiků profitoval Berlusconi, který v té době zrovna přesedlal z podnikání na politiku. Rok po atentátech jeho strana zvítězila ve volbách a Berlusconi se stal poprvé premiérem.