„V té pak pravdě evangelia, kterou jsem učil, psal a kázal, ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti.“ Těmito slovy 6. července 1415 kněz a náboženský reformátor Jan Hus naposledy odmítl odvolat své učení, jak ho k tomu vybízel církevní koncil. Poté hranice na obecní louce za městskou branou Kostnice vzplála. Kazatelovy pozůstatky byly hozeny do Rýna.
Za zpěvu, s hrdostí a v plamenech. Před 605 lety skonal na hranici Jan Hus
Dříve téhož dne se v kostnické katedrále konalo patnácté zasedání sněmu v Husově případu. Jeho obsahem bylo vynesení rozsudku, jenž kazatele proklel a obvinil ze šíření nauk Johna Wyclifa, anglického kazatele, jenž mimo jiné polemizoval se zavedeným výkladem o přítomnosti Krista v mešním chlebu a víně.
Husa koncil prohlásil zatvrzelým kacířem a jeho knihy bylo nařízeno spálit. Rozsudek byl přitom připraven ve dvou verzích. Kdyby se Hus svého učení, které kritizovalo katolickou církev za odklon od původních zásad, zřekl, poslal by jej na doživotí do vězení, v případě, že by tak neučinil, měl být jako zapřísáhlý kacíř zbaven kněžství a předán světské moci. Hus, který se chtěl znovu hájit, však odvolat odmítl.
Po zaznění ortelu asi třiačtyřicetiletý kazatel podle Petra z Mladoňovic poklekl a nahlas se pomodlil. „Pane Jezu Kriste, odpusť všem mým nepřátelům, ty víš, že mne křivě obžalovali, křivé svědky proti mně vedli a křivé články proti mně vymyslili!“
„Tento jest arcikacíř“
Ještě před vykonáním hrdelního ortelu se konal obřad. Během něj Husa sedm biskupů zbavilo kněžského úřadu a duchovenských práv. Poté, co se český duchovní oblékl do mešních rouch, mu mimo jiné odstřihli vlasy a nasadili papírovou čepici se třemi namalovanými ďábly a nápisem „Tento jest arcikacíř“.
Přítomen byl i římský a uherský král Zikmund. Ten následně vydal rozkaz, aby se Husa chopili biřici s katem. Na poslední cestě mistra doprovodil falckrabí Ludvík. Poté, co mistra vyvedl z chrámu, zůstala po něm na kostelní dlažbě hromádka šatstva, dva nože a kožený váček s menším obnosem peněz.
Následně byl na smrt odsouzený „arcikacíř“ uveden do průvodu složeného z tisíce ozbrojenců, jimž velel Ludvík. Po cestě k hranici, která se nacházela za městskou branou na obecní louce po cestě na hrad Gottlieben, se podle Petra z Mladoňovic Hus modlil a odříkával žalmy. Přihlížejícím lidem se snažil německy vysvětlovat, že kázal pravdu a žádným kacířem není.
Popraviště na louce za městem, hrob ve vodách Rýna
Když procesí dorazilo na popraviště, svlékli biřici Husa z černé sukně. Mistr tak zůstal pouze v košili a botách. Následně ho před početným publikem připoutali ke kůlu a obložili jej otepmi dřeva a slámou. Poté na místo dorazil Zikmundův maršálek Hoppe z Pappenheimu, který ještě naposledy z králova rozkazu nabídl Husovi odvolání.
To však mistr i tentokrát odmítl. „Bůh jest mi svědek, že to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, jsem ani neučil ani nekázal, nýbrž předním úmyslem mého kázání anem jiných mých skutků neb písem bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchu. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem učil, psal a kázal, ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti,“ řekl Hus podle Petra z Mladoňovic.
Pak už dal vévoda pokyn, kat přiložil k hranici pochodeň a Jan Hus začal zpívat naposledy. „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou… Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou…,“ znělo údajně z jeho umírajících úst. Když začal pět píseň „Jenž jsi se narodil z Marie Panny“, vítr mu podle Petra z Mladoňovic vehnal plamen do tváře. „A tak, sám v sobě se modle, pohyboval rty a hlavou,“ vylíčil.
„Do daleka se rozléhal křik kacíře, kolem něhož se záhy v Čechách i jinde začne vytvářet aureola mučedníka. Drobnou ironií osudu všechny zvědavce z popraviště vypudil ohavný puch ze chcíplé staré oslice, kterou kdosi mělce zakopal na místě, kde byla postavena hranice,“ popsal zase Husovu smrt historik František Šmahel v knize Jan Hus.
Mistrovy pozůstatky pak druhého dne katovi pomocníci naložili do káry a vhodili do Rýna.
Snaha o nápravu katolické církve
Tak skončil život reformátora, který byl podle historiků příkladem zásadovosti, statečnosti, svobody svědomí a ochoty držet se pravdy.
Hus vzešel ze skromných venkovských poměrů, knězem se stal asi ve 30 letech, kdy začal brát kněžské povolání (po existenčním zajištění) jako závažné poslání. Oči mu pak začátkem 15. století otevřel oxfordský „evangelický doktor“ John Wyclif (zemřel již v roce 1384), který třeba navrhoval, aby panovník zbavil zbohatlou církev pozemkového majetku i politického vlivu a navrátil ji původnímu pastýřskému poslání.
Hus chtěl od počátku své dráhy napravovat církev a společnost v duchu evangelia a návratu k ideálům prvotní církve a jistý čas byl dokonce vítaným kritikem i pro světskou a církevní vrchnost.
53 minut
Historie.cs: Proč upálili Mistra Jana?
V letech 1407–1408 se však postupně začal Hus s arcibiskupem rozcházet, církev popudil latinským spiskem Proti uctívání obrazů, namířeným proti vžitým formám zbožnosti. První obžaloby proti Husovi začaly padat v roce 1408, přesto byl na podzim roku 1409 zvolen rektorem univerzity.
K vyhrocení však došlo teprve ve chvíli, když Hus a jeho stoupenci začali na základě svého učení napadat celou katolickou církev. Ta se v té době ocitla v těžké morální i politické krizi. Trápilo ji papežské schizma, tedy situace, kdy nejvyšší úřad zastávalo více papežů najednou. Nejdelší schizma bylo právě mezi lety 1409 až 1417, kdy stáli v čele církve hned tři papežové (v Římě, Avignonu a Pise).
V létě 1412 vystoupil Hus proti odpustkům, jejichž prodej byl zahájen papežem Janem XXIII. na válku proti neapolskému králi Ladislavovi. Tímto krokem Hus ztratil podporu krále Václava IV. Po klatbě vynesené papežským soudem byl donucen opustit Prahu, pobýval na venkově pod ochranou svých šlechtických příznivců, kázal a psal polemické traktáty (kupříkladu O církvi, O šesti bludiech, Dcerka či Postila).
V roce 1413 byl na jihočeském Kozím hrádku, od dubna 1414 pobýval v Sezimově Ústí a poslední azyl nalezl pod ochranou vlivného šlechtice Jindřicha Lefla z Lažan na hradě Krakovci u Rakovníka.
Hrad Krakovec
Odtud se v říjnu 1414 na pozvání Zikmunda vydal do osudné Kostnice, kam dorazil 3. listopadu 1414. Král ho pozval na chystaný koncil, který měl především vyřešit zmiňované schizma. Hus se chopil příležitosti obhájit své učení před celým koncilem. V tom se však zklamal. Ještě na konci listopadu byl Hus zatčen a uvězněn v žaláři v klášteře dominikánů, čekal ho soud.
Problematická byla přitom zejména provázanost jeho učení s názory Wyclifa, který navrhoval, aby byla církev zbavena světské moci. Tyto názory ovšem církev již dříve odsoudila jako kacířské. Hus tak byl v Kostnici podle historiků expemplárně potrestán právě i za Wyclifa, který sám církevnímu soudu unikl.
Hus jako důležitá postava českých dějin
Kazatelova poprava vedla posléze v českých zemích k zásadní husitské revoluci, během které husité v letech 1420–1431 porazili několik křížových výprav. Podle historiků bylo sto let po Husově smrti v českých zemích na 90 procent nekatolíků – kupříkladu před počátkem husitství bylo jen v Čechách na dva tisíce katolických kostelů, o sto let později jen tři sta.
V renesanci sloužil Hus jako štít protestantům, v období národního obrození byl vyzdvihován jako vlastenec, bojovník za svobodu a pravdu. Husovy názory stály i u základů samostatného československého státu, neboť prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval české národní obrození za obnovu demokratických tradic národa.
Komunisté v jeho osobě hledali sociálního revolucionáře, evangelíci v něm nacházeli kořeny české reformace a pro katolickou církev byl dlouho kacířem.
