6. července si připomínáme památku mistra Jana Husa, českého reformátora ze 14. a 15. století, který pro svá slova zemřel na hranici. Stal se symbolem neústupnusti ze svých zásad - dokonce i pod hrozbou smrti. V jeho době sice žila řada lidí, kteří usilovali o reformu církve, ovšem Jan Hus měl možnost hlásat své názory z kazatelny. To umožnilo jeho myšlenkám, aby pronikly do vysokých pater společenského, politického i církevního uspořádání tehdejší doby.
„Mistr Jan Hus byl jedním z mnoha, kteří usilovali o reformu církve. Velkou roli ale u něj hraje kazatelna a to, že se snaží to, co poznává a vidí jako správné, prosadit také z kazatelny,“ zdůraznil v pořadu Historie.cs církevní historik Jan Blahoslav Lášek.
Historik Martin Nodl navíc poukázal na štěstí pražského mistra, jemuž právě kazatelna otevřela cestu jak ke královskému dvoru, tak především ke šlechtě. „Hus se stal Husem především díky tomu, že je to první český veřejný intelektuál, který oslovuje nikoli jen z pozice kazatele, ale zasahuje i do celozemské politiky. Vystupuje ve chvíli, kdy má relativně velkou odezvu a jeho názory na dvoře rezonují,“ vysvětluje historik.
Betlémská kaple na Starém Městě podle Nodla nebyla jen místem, kam přicházela chudina. Scházeli se tam i mecenáši z českého prostředí a občas sem zavítala i královna Žofie Bavorská. Kaple navíc patřila mezi největší prostory své doby a mistrovu kázání tak mohly chodit naslouchat tisíce Pražanů.
Z výsluní do stínu
Hus se v prvních letech 15. století těšil i přízni arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Ta ho posilovala k ostřejšímu tónu proti samotným kněžím. Za jednu z jeho nejpříkřejších řečí proti zlořádům kněžstva je považována ta z října 1405, kdy ve jménu arcibiskupa vystoupil jako synodální kazatel.
Arcibiskup si Husa vážil a dál ho nazýval synodálním kazatelem, ovšem jako oficiální církevní představitel se roku 1410 postavil proti učení anglického reformátora Johna Wyclifa. To mistra Jana vedlo k odklonu od arcibiskupa, dokonce na Wyclifovu obranu sepsal spis De libris hereticorum legendis (O čtení kacířských knih).
- Program ve čtyřech bodech
- Ve spise O církvi Jan Hus předložil svůj program ve čtyřech bodech: "Naše strana nemá v úmyslu svádět lid od pravé poslušnosti, ale aby byl lid jeden, svorně spravovaný zákonem Kristovým. Za druhé je záměrem naší strany, aby antikristovská ustanovení neohlupovala lid nebo jej neoddělovala od Krista, nýbrž aby poctivě vládl zákon Kristův spolu se zvykem lidu, schvalovaným zákonem Páně. Za třetí je záměrem naší strany, aby duchovenstvo žilo poctivě podle evangelia Ježíše Krista a zavrhlo okázalou nádheru, lakotu a zhýralost. A za čtvrté žádá a hlásá naše strana, aby církev bojující sestávala poctivě ze složek, které ustanovil Hospodin, to jest z kněží Kristových, kteří zachovávají jeho zákon v čistotě, ze světských pánů, kteří donucují zachovávat nařízení Kristovo, a z obecného lidu, který oběma těmto složkám slouží podle zákona Kristova."
Také český král Václav podporoval Husovu skupinu, ovšem jeho přízeň vzala za své s rokem 1412. Tehdy Hus ostře odsoudil prodej odpustků (odpuštění hříchů za poplatek) jako skandální a nekřesťanské jednání.
Jenže právě král, který měl z výběru odpustků přislíbený podíl, prodej v Čechách povolil. Hus kritizoval nejen odpustky, ale také trojpapežství, které vzniklo v důsledku koncilu v Pise.
Ideály narazily na pragmatickou církev
A co vedlo nakonec k Husovu odsouzení na smrt během koncilu v Kostnici? „Myslím, že to bylo zpochybnění instituce a pojetí církve,“ shrnuje historik Blahoslav Lášek. Idealistické učení tak narazilo na pragmatickou podobu církve své doby.
Paradoxem zůstává, že přijímání pod obojí způsobou (přijímání chleba i vína, tedy těla i krve Ježíšovy, nejen pro kněze, ale pro všechny věřící), které se později coby kalich stalo symbolem celého husitského hnutí, nebylo Husovým vlastním tématem. Sám byl naopak k přijímání pod obojí zdrženlivý.
Hus svou kritiku církve neodvolal a stal se tak symbolem svědomí a života pro pravdu. Je třeba dodat, že nechtěl zklamat tisíce svých českých příznivců. Podle kronikáře Petra z Mladoňovic zněla jeho poslední slova takto: „V té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti.“
