Jan Hus: Symbol svědomí a radikál, který bojoval s Antikristem

• jh

6. 7. 20156. 7. 2015|Zdroj: ČT24

Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém

Zdroj: ČT24

Mistr Jan Hus, který zemřel před šesti sty lety, byl vnímán podle názoru a vyznání jako kacíř i mučedník, odsouzený kostnickým koncilem. Zejména starší generace ho chápe spíše jako sociálního revolucionáře, jak ho podal film Otakara Vávry ze známé husitské trilogie. Pro některé je jeho smrt pouze důvodem ke dni volna, pro jiné je symbolem muže svědomí, který raději zemřel, než by popřel své učení. Jaké však bylo ono učení mistra Jana?

Mistr Jan Hus veřejně vystupuje ve složité situaci českého království. Po silné vládě Karla IV. následuje doba Václava IV., která je po mnoha stránkách rozporuplná. Složitá byla i situace církve. Stále větší počet lidí pociťoval rozpor mezi církví, jež žila ve světském bohatství a využívala politické moci, a církví evangelia, které hlásá chudobu, pokoru a účinnou lásku k bližnímu. Někteří proto usilovali o reformu, mimo jiné Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský nebo právě Jan Hus. Jako rektor univerzity a teolog by ale mohl upadnout v zapomnění jako desítky jiných kritických kněží - nebýt toho, že také působil jako kazatel v Betlémské kapli.

Kazatelna jako masmédium doby

„U mistra Jana Husa hraje velkou roli kazatelna. To, co poznává jako správné, se snaží prosadit právě z kazatelny,“ zdůrazňuje církevní historik Jan Blahoslav Lášek. Betlémská kaple na Starém Městě přitom patřila mezi největší prostory své doby, a mistrovu kázání tak mohly chodit naslouchat tisíce Pražanů - nejen chudina, ale také šlechta a někdy i sama královna Žofie Bavorská.

„Kazatelna byla opravdu funkčním a velmi účinným masmédiem té doby,“ upozorňuje historik Dušan Coufal. „Hus se stal Husem díky tomu, že to je vůbec první český veřejný intelektuál, který začne oslovovat nikoliv jenom z pozice kazatele, ale který začne zasahovat do celozemské politiky,“ dodává historik Martin Nodl. Právě vazby na českou šlechtu učinily z Husa vlivného muže, s nímž musel počítat i král a zahraniční autority.

Dokonalá říše idejí

Situaci v Čechách na počátku 15. století komplikovalo dění na pražské univerzitě. Mezi německými učiteli a jejich českými kolegy vládla rivalita, kterou ještě umocňovaly rozdílné filozofické názory. Zatímco Husův okruh se hlásil k linii, která vycházela z Platóna, resp. anglického teologa Johna Wyclifa, druzí zastávali opačné stanovisko.

Hus patřil k takzvaným realistům, podle kterých mají ideje - například lidství - skutečnou realitu. Pokud tedy někdo hřeší, neškodí pouze sobě, ale poškozuje lidství obecně. Středověký realismus vycházel z myšlenky, že každý křesťan by si měl uvědomit absolutní dokonalost Božího díla, které by pro něj mělo být normou, vysvětluje teolog Martin Chadima. Právě důraz na rozdíl mezi dokonalou říší idejí a nedokonalostí světa aktivizoval Jana Husa i jeho stoupence.

Většina Husových oponentů, v Praze i později v Kostnici, však patřila k nominalistům, podle nichž jsou ideje pouhá jména bez skutečné reality. Názory realistů a nominalistů se pak zásadně rozcházely v pojetí církve.

Soupeření došlo tak daleko, že němečtí mistři obvinili českou stranu z šíření bludů. Tím rozzlobili krále Václava, který to chápal jako pomluvu Království českého v cizině. Roku 1409 proto vydal Dekret kutnohorský, jímž změnil poměr hlasů na pražské vysoké škole. Češi nově obdrželi tři hlasy, zatímco příslušníci „cizích národů“ pouze jeden hlas. Důsledkem byl exodus zahraničních učitelů i studentů, Husova skupina naopak získala kontrolu nad celou univerzitou.

V období, kdy pražští realisté v čele s Husem zdůrazňovali ideální způsob života a morálky, nemohli být ještě nařčeni z kacířství. K vyhrocení došlo teprve ve chvíli, když Hus a jeho stoupenci začali na základě svého učení napadat celou katolickou církev, která se v té době ocitla v těžké morální i politické krizi. Trápilo ji papežské schizma, tedy situace, kdy nejvyšší úřad zastávalo více papežů najednou. Nejdelší schizma bylo právě mezi lety 1409 až 1417, kdy stáli v čele církve hned tři papežové (v Římě, Avignonu a Pise).

V boji s Antikristem

Český král Václav podporoval Husovu skupinu až do roku 1412. Tehdy Hus ostře odsoudil prodej odpustků (odpuštění hříchů za poplatek) jako skandální a nekřesťanské jednání. Jenže právě král, který měl z výběru odpustků přislíbený podíl, prodej v Čechách povolil. Hus kritizoval nejen odpustky, ale také trojpapežství a další církevní nešvary. Příliš mnoho znamení mu ukazovalo, že světskou podobu církve ovládá Antikrist.

Program ve čtyřech bodech

Ve spise O církvi Jan Hus předložil svůj program ve čtyřech bodech: "Naše strana nemá v úmyslu svádět lid od pravé poslušnosti, ale aby byl lid jeden, svorně spravovaný zákonem Kristovým. Za druhé je záměrem naší strany, aby antikristovská ustanovení neohlupovala lid nebo jej neoddělovala od Krista, nýbrž aby poctivě vládl zákon Kristův spolu se zvykem lidu, schvalovaným zákonem Páně. Za třetí je záměrem naší strany, aby duchovenstvo žilo poctivě podle evangelia Ježíše Krista a zavrhlo okázalou nádheru, lakotu a zhýralost. A za čtvrté žádá a hlásá naše strana, aby církev bojující sestávala poctivě ze složek, které ustanovil Hospodin, to jest z kněží Kristových, kteří zachovávají jeho zákon v čistotě, ze světských pánů, kteří donucují zachovávat nařízení Kristovo, a z obecného lidu, který oběma těmto složkám slouží podle zákona Kristova."

Čeští šlechtici vzali Husa pod ochranu poté, co církev vyhlásila kvůli betlémskému kazateli nad Prahou interdikt (zákaz církevních obřadů). Hus musel město opustit, pobýval na Kozím hrádku u Sezimova Ústí a na hradu Krakovci u Rakovníka. Odtud odjel na podzim roku 1414 do Kostnice, kam ho pozval římský král Zikmund na chystaný koncil, který měl v první řadě vyřešit schizma. Hus se chopil příležitosti obhájit své učení před celým koncilem. V tom se však zklamal.

Trest za Wyclifa

Namísto univerzitní disputace, na kterou byl zvyklý, ho čekal soud. Kamenem úrazu se stala především spojitost mezi jeho učením a názory Johna Wyclifa. Ten navrhoval, aby pobloudilou církev napravil stát reprezentovaný panovníkem, což mělo církev zbavit její světské moci a obrátit ji výhradně k duchovní činnosti. Problém spočíval v tom, že Wyclifovy názory církev již dříve odsoudila jako kacířské. A historici se shodují, že Hus byl v Kostnici exemplárně potrestán i za Wyclifa, který sám církevnímu soudu unikl.

Hus si přitom tuto souvislost uvědomoval. Ačkoliv si Wyclifa velmi vážil, jeho myšlenky ve svých spisech oslaboval a relativizoval. Teologové a historikové se dodnes přou o to, zda český kazatel skutečně hlásal totéž co Angličan. Oběma však byla přisouzena teze, že kněz žijící ve smrtelném hříchu není opravdu knězem, a jím prováděné obřady nejsou platné. A podobně ani světský panovník žijící v hříchu nemá moc nad svými poddanými.

Takové pojetí ovšem bortilo společenské i církevní struktury 15. století. Jan Hus se navíc otevřeně vzepřel papežské bule, která mu zakázala veřejně kázat. Vůči bule se odvolával k samotnému Ježíši Kristu, což bylo příliš radikální i na pozdní středověk. Dobová justice takové odvolání neznala, a tudíž neakceptovala.

Co tedy vedlo k Husovu odsouzení? „Myslím, že to bylo zpochybnění instituce a pojetí církve,“ shrnuje historik Blahoslav Lášek. Idealistické učení tak narazilo na pragmatickou podobu církve své doby. Paradoxem zůstává, že přijímání pod obojí způsobou (přijímání chleba i vína, tedy těla i krve Ježíšovy, nejen pro kněze, ale pro všechny věřící), které se později coby kalich stalo symbolem celého husitského hnutí, nebylo Husovým vlastním tématem. Sám byl naopak k přijímání pod obojí zdrženlivý.

Hus svou kritiku církve neodvolal, a stal se tak symbolem svědomí a života pro pravdu. Je třeba dodat, že nechtěl zklamat tisíce svých českých příznivců. Podle kronikáře Petra z Mladoňovic zněla jeho poslední slova takto: „V té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti.“

Kališnický graduál z Litoměřic s vyobrazením upálení Jana Husa

Zdroj: Vít Šimánek/ČTK

Puch ze chcíplé staré oslice

Jan Hus skonal na zapálené hranici 6. července 1415. „Do daleka se rozléhal křik kacíře, kolem něhož se záhy v Čechách i jinde začne vytvářet aureola mučedníka. Drobnou ironií osudu všechny zvědavce z popraviště vypudil ohavný puch ze chcíplé staré oslice, kterou kdosi mělce zakopal na místěm kde byla postavena hranice. Vše, co z Husa zbylo, katovi pomocníci druhého dne naložili do káry a vysypali do Rýna,“ popisuje smrt mistra Jana historik František Šmahel v knize Jan Hus (2013).

Přes hlasité protesty české šlechty odsoudil koncil k upálení také Husova přítele Jeronýma Pražského. Ten zemřel na hranici 30. května 1416.