Ve sledu bouřlivých událostí roku 1989 vedoucích k pádu komunistického panství ve státech tehdejšího východního bloku zaujímají přední místo takzvané kulaté stoly v Polsku. V nich poprvé vládnoucí strana připustila oficiální dialog s opozicí. Rozhovory byly zahájeny 6. února 1989 ve Varšavě. Jak se později ukázalo, staly se kulaté stoly modelem pro předání moci i v dalších sovětských satelitech včetně Československa (a s výjimkou Rumunska).
Třicet let od začátku kulatých stolů v Polsku. Pomohly demontovat totalitní režimy ve střední Evropě
Konec socialistického systému se v Polsku připravoval celá osmdesátá léta. Kulaté stoly patřily mezi klíčové momenty na časové ose mířící k demontáži totalitního režimu v této zemi. „Všechny tyto události a procesy, doprovázené navíc vnějšími okolnostmi (perestrojka, všeobecné mezinárodní uvolnění), polskou společnost mentálně připravily na nadcházející politické změny,“ napsali autoři knihy Dějiny Polska.
Poněvadž mezi státy komunistického bloku postoupila destrukce systému nejdále v Polsku, kde opozice jednala nejobratněji, právě zde se nejdříve otevřely dveře ke svobodě.
Nápad uskutečnit jednání mezi vládnoucí Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR) a opozicí dozrál v létě 1988. Polsko se ocitlo v patové situaci. „Za stávajících podmínek nebyla reálná šance na to, aby se opozice dostala k moci, rozšířené bylo přesvědčení, že komunismus prostě nepadne. Vládnoucí režim si na druhou stranu uvědomoval vlastní neschopnost vyvést zemi z krize,“ popsali atmosféru doby polští historici.
obrázek
V srpnu 1988 propukly zejména v hornoslezských dolech a podnicích mohutné stávky. Oproti dřívějším protestům podobného ražení se s nimi již komunisté neměli sílu vypořádat represivními metodami. A tak jim přišla vhod nabídka předáka Solidarity, Lecha Walesy, na zahájení rozhovorů. „Vedení PZPR s návrhem souhlasilo a ministr vnitra generál Kiszczak byl pověřen vést vstupní rozhovory s Walesou,“ uvádí se v knize Dějiny Polska.
Na pokraji hospodářského kolapsu
Rozhodnutí o rozhovorech bylo přijato, jak prohlásil generál Jaruzelski na jednom zasedání ústředního výboru PZPR, kvůli obavám ze stávky a ze strachu před rostoucím vlivem Solidarity. Wladyslaw Baka odpovědný za ekonomické záležitosti zdůraznil, že k rozhovorům „nás donutila prognóza vývoje hospodářské situace, která potvrzovala tu nejhorší variantu“.
Progresivnější část komunistické elity si od tohoto kroku slibovala zmírnění společenského tlaku, vyvolaného sociálními problémy, které vláda nedokázala účinně řešit. Její podpora ze strany polské veřejnosti prudce klesala, zvláště když životní úroveň většiny obyvatelstva vykazovala jednoznačně sestupnou tendenci.
Polští komunisté se už navíc nemohli spolehnout na pomoc Sovětského svazu – ani ideologickou, ani ekonomickou. Moskva pokračovala v Gorbačovově perestrojce a stále častěji politbyrům ve svých satelitech vzkazovala: „Poraďte si sami, soudruzi.“
SSSR se totiž musel potýkat s vlastními palčivými problémy, např. v podobě potupného odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu či eskalujících separatistických projevů v některých svazových republikách.
Po zmiňované vlně stávek v Polsku se v září 1988 chopil moci kabinet umírněného komunisty Mieczyslawa Rakowského. Nová vláda označila za svůj cíl „národní dorozumění“, což znamenalo i ochotu vyslechnout si názory odpůrců režimu. Bylo to první případ v rámci socialistického bloku, kdy komunisté souhlasili s otevřenou diskusí se svými kritiky.
Hlavním protihráčem, jenž měl s komunisty zasednout k diskusnímu stolu, byla nezávislá odborová organizace Solidarita. Ta vznikla na počátku osmdesátých let jako reakce na zhoršení životních podmínek v zemi a rychle se stala centrem protirežimního odporu. Komunisti na to v roce 1981 odpověděli vyhlášením mimořádného stavu a zákazem Solidarity, která však dál fungovala ilegálně.
Na přelomu let 1988 a 1989 se uskutečnilo několik přípravných schůzek mezi ministrem vnitra Kiszczakem a předákem Solidarity Lechem Walesou, na nichž byly dohodnuty podmínky dialogu.
Komunisté usilovali o zachování moci
Šok, byl to šok. Nemohl jsem komunistům přijít na jméno a najednou jsem s nimi seděl u jednoho stolu.
Jednání mezi vládou a opozicí byla tematicky rozdělena do tří hlavních skupin. V první se diskutovalo o hospodářských otázkách a sociální politice, druhá se zabývala odborovým pluralismem a třetí skupina probírala politické reformy. Postupně vznikaly další podskupiny, ve kterých se rokovalo o ostatních oblastech života polské společnosti, kde bylo třeba uskutečnit změny (školství, média, spolky, územní samospráva). Na kulatých stolech participovalo několik stovek lidí.
„Předmětem jednání politické části kulatého stolu nebyla otázka, zda svobodné volby ano či ne: rokovalo se pouze o jakémsi transformačním uspořádání, o pseudodemokratickém hybridu, který měl přinést legalizaci opozice, vkomponovat ji do systému a tím oslabit politickou, sociální a ekonomickou krizi, zároveň však zachovat moc pro stávající režim a jeho představitele. Takto vnímaly kulatý stůl špičky komunistického režimu jako například generál Jaruzelski či premiér Rakowski,“ napsal před lety do časopisu Revue Politika politolog Josef Mlejnek jr.
Seznam požadavků protistrany zahrnoval přístup opozice do médií, svobodu sdružování, energické zavádění hospodářské reformy, likvidaci nomenklatury či přijetí principu poměrné valorizace platů vzhledem k dramatickému růstu životních nákladů.
Kromě Solidarity se jednání účastnily i nezávislé osobnosti a představitelé katolické církve. Ta sehrála úlohu prostředníka a garanta jednání, která se odehrávala ve velmi napjaté situaci – na pozadí demonstrací, hornických stávek, dlouhých front na základní zboží a zrychlující se inflace.
Byl to osmitýdenní maraton, který byl sám o sobě velkým představením. Týkal se stovek problémů různého rozsahu.
Walesa s Bronislawen Geremkem na setkání kandidátů Solidarity před volbami 1989
Konfliktní otázky se řešily na důvěrných schůzkách ve varšavské vládní vile Magdalence, na tom samém místě, kde Walesa a Kiszczak připravovali kulaté stoly. Kiszczak byl lídrem tábora PZPR při samotných jednáních, ovšem vše konzultoval s Jaruzelskim, mužem číslo jedna mezi polskými komunisty. Ten měl rozhodující slovo.
Průběh i výsledek kulatých stolů se stal událostí bedlivě sledovanou politiky i veřejností jak na Východě, tak na Západě. „Polsko se znovu po necelých deseti letech ocitlo v centru zájmu světové pozornosti,“ poznamenal Andrzej Paczkowski ve své publikaci „Půl století dějin Polska 1939–1989“.
Diskuse, kterých se na straně opozice účastnili například Bronislaw Geremek, Tadeusz Mazowiecki, Jacek Kuroń či Adam Michnik, skončily 5. dubna 1989 podpisem závěrečných dohod. „Obrovským úspěchem bylo, že jsme se dohodli. Otevřela se cesta změnám i v jiných zemích,“ zhodnotil s odstupem času přelomové rokování Wojciech Jaruzelski.
„Výsledný pakt se nerodil lehce. Důležité komponenty dojednaného uspořádání často vznikaly na základě improvizací, reakcí na návrhy druhé strany jednání, ad hoc uzavíraných kompromisů,“ dodal Mlejnek.
Polské hnutí Solidarita
Centrálním výstupem jednání se stala rozsáhlá politická dohoda o zásadní reorganizaci nejvyšších státních orgánů Polské lidové republiky. Počítala jak se zřízením druhé komory parlamentu (Senátu) a úřadu prezidenta, tak i se změnou podoby volebního systému a vypsáním tzv. polosvobodných voleb.
Triumf opozice v následných volbách
Dopad kulatého stolu na demokratizaci politického života v Polsku byl evidentní. Solidarita mohla znovu vykonávat programové činnosti odpovídající jejímu statusu a prostřednictvím svých členů se legálně zapojit do politického zápolení.
„Vládnoucí strana tedy ustoupila, ale ani v nejmenším se tak nestalo během diskusí u kulatého stolu. Rozhodla se tak už dříve, a to proto, aby podle svého soudu o to více získala,“ připojil svůj názor historik Andrzej Chwalba v díle „Polsko 1989–2008“.
Především ale také došlo k vypsání polosoutěživých voleb do parlamentu. Ty proběhly v červnu 1989 a opozice v nich slavila triumf.
Polské volby v červnu 1989
V nově zřízeném Senátu, jenž byl volen zcela svobodně, získala 99 zástupců ze 100. V dolní komoře, Sejmu, pak obsadila 35 procent mandátů, tedy maximum, které podle dohod směla získat. Oslabení komunistů se projevilo i v následné volbě hlavy státu, v níž Jaruzelski zvítězil o jediný hlas.
Po neúspěšném pokusu generála Kiszczaka o vytvoření vlády pověřil prezident Jaruzelski sestavením kabinetu Tadeusze Mazowieckého, který se stal prvním nekomunistickým premiérem ve středovýchodní Evropě. „Byly to nepochybně nejdůležitější dny v mém životě,“ vzpomínal Mazowiecki.
Z 23 členů jeho vlády bylo 12 zástupců Solidarity. Komunisté si sice udrželi kontrolu nad silovými resorty, demontáž komunismu v Polsku však nezadržitelně pokročila na vládní úroveň. Přechod od komunismu k demokracii byl v roce 1990 symbolicky završen zvolením Lecha Walesy prezidentem a prvními plně svobodnými volbami v říjnu 1991.
Jak dodal pro Český rozhlas historik Petr Blažek, události v Polsku měly velký význam i pro vývoj v pořád ještě komunistickém Československu. „Byly vzorové pro řadu aktérů přechodu v listopadu a prosinci 1989 u nás. A právě termín ,kulaté stoly‘ se ujal i v tehdejším Československu se všemi těmi důsledky, které pociťujeme do dnešní doby.“