Původně měli jednat o ekonomice a bez konkrétních představ také o osudu hroutícího se Sovětského svazu. Podepsali však 8. prosince 1991 takzvanou bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která ukončila existenci kdysi tak mocného sovětského impéria.
Odborník na postsovětský prostor Šír: Gorbačov nebyl na schůzku ve Viskuli pozván
„My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci,“ tak znělo historické prohlášení, které spolu s Jelcinem, Kravčukem a Šuškevičem podepsali také premiéři Ukrajiny a Běloruska Vitold Fokin a Vjačeslav Kebič a ruský státní tajemník Gennadij Burbulis. Smlouva, někdy označovaná jako brestská, byla vrcholem touhy bývalých sovětských satelitů i samotných sovětských republik po samostatnosti.
Sovětský svaz existoval 69 let
Do devětašedesátileté historie SSSR (1922 až 1991) se nesmazatelně zapsaly politické procesy třicátých let a sovětské gulagy, zločiny srovnávané snad jen s fašistickými zvěrstvy, neoddiskutovatelný podíl na porážce fašismu a poválečné rozdělení Evropy, vývoz „světové revoluce“ do mnoha zemí. Až na několik lokálních výjimek se nejednalo o ozbrojený konflikt. Střet dvou jaderných velmocí však znamenal kvůli své definitivě takovou hrozbu, že souboj vedl „pouze“ k částečným ústupkům obou stran.
Po zatažení železné opony znamenal částečné uvolnění vztahů 20. sjezd KSSS v roce 1956, kdy byl poprvé oficiálně kritizován kult Stalinovy osobnosti. V srpnu 1961 však komunisté obehnali západní část Berlína betonovou zdí a karibská krize v roce 1962, kdy se Sověti pokusili instalovat jaderné rakety na Kubě, přivedla svět na pokraj jaderné války.
Dějinný obrat znamenala až perestrojka a politika „glasnosti“ Michaila Gorbačova, který se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem odstartoval změny v diplomacii SSSR i na politické mapě světa. Politika nevměšování do záležitostí východoevropských zemí (odmítnutí Brežněvovy doktríny, jejímž výsledkem byl i rok 1968 v Československu) byla krokem k zániku socialistického bloku v Evropě.
Moskva také přestala podporovat různé režimy či povstalecká hnutí po celém světě. Postupně skončily občanské války ve střední Americe či v Africe, padly některé prosovětské vlády. V únoru 1989 skončil odsun sovětských jednotek z Afghánistánu. Prosincová schůzka Gorbačova s Georgem Bushem na Maltě potvrdila nezvratnost změn a přispěla k pokojnému předání moci v zemích sovětského bloku.
První byla Litva
Vrcholem emancipačních snah bývalých svazových republik se potom stala schůzka ve Viskuli. O dva týdny později, 21. prosince, podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik protokol k bělověžské dohodě.
Gruzie se připojila v roce 1993 a odstoupila v roce 2008 kvůli rusko-gruzínské válce, pobaltské země, které jsou nyní členy EU, se odmítly připojit a členy také nejsou Turkmenistán a Ukrajina, tedy státy, které dokument o členství neratifikovaly. Dokument potvrdil zánik SSSR. Gorbačov 25. prosince odstoupil z funkce sovětského prezidenta a nad Kremlem zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem SSSR.
Pokusy o integraci
Od konce devadesátých let existuje také takzvaný Svazový stát spojující Rusko s Běloruskem, šest postsovětských zemí je také nyní sdruženo v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB). Ázerbájdžán, Gruzie, Moldavsko, Ukrajina a Uzbekistán (v roce 2005 vystoupil) vytvořily uskupení GUAM (zkratka z počátečních písmen), jehož účelem je posílit styky se západem.