Pobaltí lze vnímat jako oblast, kde se Sovětský svaz začal trhat nejdříve. Byla to totiž Litva, která v březnu 1990 vyhlásila jako první ze svazových republik nezávislost. Ještě téhož jara pak označily Estonsko a Lotyšsko své připojení k SSSR za nezákonné a poté, co o rok později i ony vyhlásily nezávislost a co se sovětské impérium definitivně rozpadlo, vydaly se všechny tři pobaltské státy prozápadním směrem a staly se členy NATO i Evropské unie. Čtvrtstoletí od konce SSSR ale v těchto zemích znovu roste znepokojení z Ruska.
Vidět je to třeba na zvyšujících se investicích do obrany. Podle think-thanku IHS Markit rostou tyto rozpočty v Pobaltí nejrychleji na celém světě. Od roku 2014 do letošního roku se investice zdvojnásobily a podobně by to mělo pokračovat i v následujících dvou letech. Například Litva se už rozhodla opět zavést povinnou vojnu, vydala také novou příručku pro případ invaze a její občané se hlásí k vojenskému výcviku nebo do kurzů přežití v divoké přírodě.
Znepokojení z Ruska začalo stoupat po začátku konfliktu na Ukrajině. NATO na svém summitu v roce 2014 schválilo posílení sil rychlé reakce a letos na summitu ve Varšavě odsouhlasilo vyslání čtyř vícenárodních praporů (každý bude mít zhruba tisíc vojáků) do Pobaltí a Polska (v každé zemi jeden), a to na rotačním základě.
Rusko v reakci znovu posílilo svou vojenskou přítomnost v Kaliningradské oblasti, když v listopadu oznámilo, že tam pošle další balistické rakety Iskander a protiraketové systémy S-400. Rusko dočasně rozmístilo systémy Iskander v oblasti již předloni a loni v rámci vojenských cvičení a mělo tam už také protiraketové systémy S-300.
V uplynulých měsících ruská vojenská letadla také několikrát narušila vzdušný prostor Litvy a Estonska a ruská armáda čas od času pořádá vojenská cvičení blízko hranic s pobaltskými státy.
Šéf litevské diplomacie Linas Linkevičius v listopadu varoval před možnými záměry Kremlu, který by se podle něj mohl pokusit nějakým způsobem otestovat vojenskou a diplomatickou připravenost NATO, ještě než nastoupí do Bílého domu Donald Trump.
Jeho nástup budí v Pobaltí obavy, protože Trump v kampani prohlašoval, že bude zvažovat ochranu členských zemí NATO úměrně jejich příspěvku do alianční pokladny. Podle pravidel NATO by měl každý členský stát přispívat do rozpočtu nejméně dvěma procenty svého HDP. Z pobaltských zemí tento požadavek plní jen Estonsko, Lotyšsko a Litva prý dvouprocentní hranice dosáhnou v několika příštích letech.
Ministři obrany pobaltských států proto v prosinci znovu apelovali na Spojené státy, aby se dál „robustně“ angažovaly v baltském regionu a nevzdávaly se svých bezpečnostních závazků.
Všechny země mají významné národnostní menšiny
K napětí s Ruskem přispívá také existence ruských menšin v Pobaltí, především v Lotyšsku (Rusové tam tvoří nejméně 30 procent populace) a Estonsku (přes 27 procent), z nichž většina přišla do Pobaltí v rámci rusifikace po sovětské okupaci. Lotyšsko ani Estonsko jim ani jejich potomkům po získání nezávislosti automaticky neudělily občanství, a pro jeho získání je tak třeba splnit určité požadavky včetně jazykové zkoušky a znalostí ústavy.
Mnozí Rusové to považovali za diskriminační, stejně jako ruská vláda, a obě země tak po kritice EU a OBSE pravidla zmírnily. V současnosti je už počet lidí bez občanství (především právě etnických Rusů) v obou zemích výrazně nižší než na počátku devadesátých let – v Estonsku klesl z 340 tisíc v roce 1991 na 94 tisíc v roce 2011 (asi sedm procent populace) a v Lotyšsku z 715 tisíc na 290 tisíc (zhruba čtrnáct procent). Někteří Rusové nežádají o občanství záměrně, protože jim jejich status umožňuje jezdit bez víz jak do dalších zemí EU, tak do Ruska.
Ruské menšiny v obou zemích jsou i přesto poměrně loajální, nebezpečí ale představuje jejich případné využití pro politické účely ze strany ruské vlády, jako se to stalo například v dubnu 2007. Estonsko se tehdy rozhodlo přesunout sochu sovětského vojáka z centra Tallinu na vojenský hřbitov za městem a při následných nepokojích byl jeden z protestujících Rusů zabit.
Rusko se proti přesunu pomníku ohradilo a slovy ministra zahraničí Sergeje Lavrova slíbilo „podniknout vážné kroky“. Prezident Vladimir Putin kritizoval Estonsko i ve svém květnovém projevu k výročí konce druhé světové války. Během několika týdnů po přesunu pomníku zasáhly Estonsko tři velké kybernetické útoky, které byly podle estonského ministerstva obrany vedeny z celého světa včetně ruských státních institucí.
Litva má menší ruskou menšinu (asi sedm procent populace), a přibližně stejně velkou menšinu polskou. Kvůli ní dochází k třenicím s Polskem, které dlouhodobě kritizuje postavení polské menšiny v Litvě. Týká se to především skutečnosti, že Poláci žijící v Litvě musejí v oficiálních dokumentech používat litevské přepisy svých jmen. Všechny legislativní návrhy povolující polské verze jmen byly dosud zamítnuty.
Snahy o snížení závislosti na ruském plynu
Pobaltské země jsou vůči Rusku zranitelné také kvůli své závislosti na ruském plynu, která byla do nedávna stoprocentní. Stále častěji se ale poohlížejí i jinam – Litva pokrývá část své potřeby dovozem LNG od norského Statoilu a právě od Litvy začalo část plynu kupovat Estonsko.
Lotyšsko zase změnilo pravidla pro užívání své sítě tak, aby velké spotřebitele přimělo také kupovat více plynu od Litvy. Kvůli víc než třetinovému podílu Gazpromu v lotyšském podniku Latvijas Gaze, který přepravuje plyn z Litvy přes Lotyšsko do Estonska, ale tyto dovozy zřejmě nebudou možné před dubnem 2017, kdy vyprší monopol Gazpromu.
Pobaltské země nesouhlasí s rozšířením plynovodu Nord Stream, který přivádí ruský plyn pod Baltským mořem do západní Evropy. Dohodly se také s Polskem na výstavbě plynovodu, jenž by pobaltskou síť napojil na polskou, a tím pádem by umožnil dodávky prostřednictvím transportních cest ze západní Evropy.
Pobaltí je také s Ruskem svázáno obchodně – ekonomické sankce vůči Rusku a odvetné ruské sankce se promítly do podílu vývozu do Ruska na celkovém objemu exportu pobaltských zemí. Podíl Ruska na litevském vývozu klesl z 21 procent v roce 2014 na čtrnáct procent v roce 2015. Země je vůbec nejzávislejší na obchodu s Ruskem ze všech států EU.
Lotyšský export se snížil z přibližně jedenácti na asi osm procent a estonský z necelých deseti na zhruba sedm procent. Pobaltské země ale zároveň patří k nejsilnějším podporovatelům protiruských sankcí.
Ekonomiky všech tří pobaltských zemí patřily mezi lety 1990 a 2008 mezi nejrychleji rostoucí na světě, což těmto státům přineslo přezdívku „Pobaltští tygři“. Kvůli kombinaci špatných půjček, realitních bublin a výrazného nárůstu zadlužení ale Pobaltí výrazně zasáhla globální ekonomická krize. Jejich ekonomiky se v roce 2009 propadly o téměř patnáct procent (nejvíc v celé EU) a Lotyšsko dokonce potřebovalo půjčku od Mezinárodního měnového fondu.
Oproti jiným zemím EU se ale pobaltské státy poměrně rychle vrátily k hospodářskému růstu, a to díky přísným úsporným opatřením, která byly schopny prosadit i přes nesouhlas obyvatel. Kvůli své silné orientaci na export zůstávají jejich ekonomiky zranitelné vůči globálním výkyvům, v posledních letech ale stabilně rostou, i když ne nijak výrazně.
Estonců, Lotyšů i Litevců výrazně ubývá
Pobaltí se tak relativně hladce integrovalo do EU i WTO, všechny tři země jsou členy NATO a eurozóny, a jde o jediné postsovětské republiky, které organizace Freedom House označuje za svobodné země a konsolidované demokracie. V mnoha ohledech se tak velmi liší od zbytku bývalého SSSR – podobně jako většinu z nich (kromě Střední Asie) je ale tíží demografická krize.
V Lotyšsku a Estonsku mezi lety 1945 a 1990 počet obyvatel stoupal hlavně díky přílivu etnických Rusů, zatímco počet etnických Estonců a Lotyšů stoupl jen nevýrazně. Jiná situace byla v Litvě, kam přišlo méně etnických Rusů, zatímco etnických Litevců výrazně přibylo.
Po zániku SSSR je ale trend ve všech třech zemích stejný – jejich populace strmě klesla, minimálně o patnáct až dvacet procent, a podle předpovědí bude klesat dál. Zpočátku se na poklesu počtu obyvatel zejména v Estonsku a Lotyšsku podepsal odchod etnických Rusů, to ale platilo jen v první polovině devadesátých let.
Do zahraničí odchází i mnoho etnických Estonců, Lotyšů a Litevců a kvůli nízké porodnosti se snižuje přirozený přírůstek obyvatelstva. Tyto trendy přispívají hlavně k vylidňování venkova a také k odlivu mladých vzdělaných lidí, což znepokojuje tamní vlády – právě zastavení odchodu obyvatel za prací do zahraničí bylo jedním z témat kampaně před letošními parlamentními volbami v Litvě.
- Od března 1990 do prosince 1991 vyhlásily postupně všechny svazové republiky nezávislost. První byla 11. 3. 1990 Litva, poslední 16. 12. 1991 Kazachstán.
- 8. 12. 1991 podepsali prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk a předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič na dače v Bělověžském pralese takzvanou bělověžskou dohodu, která vytvořila Společenství nezávislých států (SNS) a ukončila existenci SSSR.
- Zánik SSSR a založení SNS potvrdil protokol z Alma-Aty, který 21. 12. 1991 podepsali nejvyšší představitelé všech bývalých svazových republik kromě pobaltských zemí a Gruzie.
- 25. 12. 1991 odstoupil Michail Gorbačov z funkce sovětského prezidenta.
- 26. 12. 1991 schválil Nejvyšší sovět deklaraci, kterou byl SSSR definitivně rozpuštěn.
