Ukrajina sice už v roce 2002 zahájila rozhovory o přistoupení k NATO, hlavní prozápadní impuls však přišel až v roce 2004. Společnost už byla delší dobu nespokojená s vládou prezidenta Leonida Kučmy (ve funkci působil od roku 1994) – ekonomika stagnovala, korupce bujela a režim vykazoval stále autoritářštější rysy.
V prezidentských volbách sice podle oficiálních výsledků vyhrál proruský kandidát Viktor Janukovyč, důkazy o volebních podvodech ale vedly k masovým protestům a novým volbám, jejichž vítězem se stal opoziční kandidát a expremiér Viktor Juščenko.
Po této „Oranžové revoluci“ (jméno získala podle barvy opozice) Ukrajina udělala některé demokraticky orientované reformy a obrátila své směřování na Západ, nicméně výraznější změny brzdily neshody uvnitř vládnoucí koalice, přetrvávající názorové rozdělení země a nejednoznačný postoj Západu k Rusku.
Postup Ruska žene Ukrajinu na Západ
V roce 2010 se tak prezidentem stal Janukovyč. Když na podzim 2013 vláda oznámila, že nepodepíše asociační dohodu s EU, desetitisíce Ukrajinců vyšly do ulic a začalo se hovořit o Euromajdanu. Janukovyč utekl do Ruska, Rusové zabrali Krym, prezidentem se stal prozápadní oligarcha Petro Porošenko a separatisté za podpory Ruska rozpoutali konflikt na východě země.
Právě ruská agrese velmi změnila veřejné mínění. Mezi Ukrajinci výrazně narostla podpora vstupu do EU či NATO a naopak klesla podpora členství v Ruskem řízené Eurasijské ekonomické unii (EEU). Platí to přitom i pro dosud spíše proruský jih a východ země.
Například v roce 2013 podporovalo vstup do EU na Donbasu jen dvanáct procent obyvatel, v roce 2015 už to bylo více než třikrát tolik. Podpora členství v EEU naopak klesla z 62 na 21 procent. Zatímco v roce 2011 měla většina Ukrajinců pozitivní pohled na Rusko, teď už ho 72 procent obyvatel vnímá negativně.
Moldavsko: Rumunsko, Západ, nebo Rusko?
Zatímco Ukrajina se vydává prozápadním směrem, společnost sousedního Moldavska je pořád názorově rozdělená. Směřování země také záleží na tom, kdo je právě u moci. Po zisku nezávislosti se země chtěla připojit ke kulturně a jazykově příbuznému Rumunsku, kvůli občanské válce, dezintegraci státu a nezájmu Rumunska však projekt zkrachoval.
Na přelomu tisíciletí se k moci dostali komunisté, kteří nastolili proruský kurz. Chtěli například zavést ruštinu jako oficiální jazyk a povinný předmět ve školách – kvůli protestům ale od návrhu ustoupili. Taktéž kvůli odporu obyvatel tehdejší komunistický prezident Vladimir Voronin v roce 2003 nakonec nepodepsal Ruskem navržené řešení situace v proruském separatistickém Podněstří na východě země.
V roce 2009 se k moci dostala koalice prozápadních stran, která s obměnami vládne dosud. Její vládu poznamenala vleklá ústavní krize po odstoupení prezidenta Voronina, během níž se koalice s opozičními komunisty nebyly schopné domluvit na novém kandidátovi. Povedlo se to až v roce 2012.
Na sbližování Moldavska s EU reaguje nelibě Rusko, v roce 2013 například zakázalo dovoz moldavského vína a lihovin, oficiálně z hygienických důvodů. Vládnoucí koalice nicméně dovedla Moldavsko v roce 2014 k podpisu asociační smlouvy s EU, která má nejchudší evropské zemi pomoct hlavně obchodně.
Obavy z Ruska sílí i v Bělorusku
Právě kvůli stoupající agresi Ruska se k Západu víc obrací i Bělorusko. To sice dostává od svého východního souseda materiální a politickou podporu a je na něm závislé i energeticky. Ruská pomoc však klesá a v Bělorusku s vývojem na Ukrajině roste strach z ruských mocenských ambicí. Země navíc prožívá nejhorší ekonomický propad v období své nezávislosti.
Obrací proto pozornost k Západu, stejně jako po roce 2008 – tehdy kvůli ruské válce s Gruzií a ekonomické krizi. Bělorusko zachovalo nestrannost v případě ruského angažmá na Ukrajině a nabídlo se jako zprostředkovatel při hledání řešení konfliktu. Propustilo politické vězně a uvolnilo nejhorší represe. Evropská unie v reakci zrušila letos v únoru většinu protiběloruských sankcí.
Režim prezidenta Alexandra Lukašenka, který v zemi vládne od roku 1994, pak povolil dvěma opozičním poslankyním vstup do parlamentu, aby vzbudil zdání snah o reformy. Skutečné změny by ale režim ohrozily, a tak jde spíš jen o trik, jak získat argument pro požadavky na další finanční a politické ústupky ze strany Západu. Zejména zrušení amerických sankcí a půjčku od Mezinárodního měnového fondu.
Moldavané odcházejí do zahraničí
Dlouhodobé ekonomické problémy sužují i Moldavsko. Životní úroveň v zemi je nižší než před rozpadem SSSR (HDP na hlavu dosahoval v roce 2014 jen 74 procent hodnoty z roku 1990), kvůli nedostatku práce odchází velká část obyvatel do zahraničí.
Podle studie organizované BBC odejde z Moldavska každý den 106 lidí, kišiněvské Demografické centrum odhaduje, že celkem jde o 600 tisíc lidí. Emigrace tak vede k odlivu mozků a demografickému propadu – zatímco na konci 80. let měla země čtyři a půl milionu obyvatel, teď je jejich počet o milion nižší.
Vývoj komplikuje existence dvou proruských oblastí. Obě vyhlásily v roce 1991 jednostranně nezávislost – Gagauzska na jihu (Gagauzové jsou turkického původu) a Podněstří na východě (obývané mnoha Rusy a Ukrajinci, před vytvořením Moldavské SSR v roce 1940 bylo součástí Ukrajiny). Zatímco Gagauzsko se později dohodlo s centrální vládou na autonomii, status Podněstří, které zažilo v roce 1992 krátký ozbrojený konflikt, zůstává nevyřešený.
Velkým problémem Moldavska tak je absence identity, se kterou by se ztotožnili všichni obyvatelé bez ohledu na etnický původ – 75 procent obyvatel se považuje za „občany Moldavské republiky“.
V zemi je také hluboce zakořeněná korupce a oligarchický systém – v dobách komunistické vlády se točil kolem prezidenta Vladimira Voronina, teď je jeho hlavní postavou politik Demokratické strany a podnikatel Vlad Plahotniuc.
Kvůli jeho napojení na vládu vyšli Moldavané letos v lednu do ulic, stejně jako o tři měsíce dříve kvůli obrovskému skandálu se zpronevěrou jedné miliardy dolarů z moldavského bankovního systému (12,5 % HDP země), v souvislosti s kterým byl k devítiletému trestu odsouzen i expremiér Vlad Filat.
Vzhledem ke stavu domácí politiky jsou Moldavané vůči politice extrémně nedůvěřiví – letos v dubnu důvěřovalo prezidentovi šest procent, parlamentu sedm procent, vládě sedm a půl procenta a politickým stranám osm procent lidí.
Podobně nedůvěřiví jsou k politickým stranám i Ukrajinci – nevěří jim kolem osmdesáti procent lidí. I když občanská společnost nabývá v posledních dvou letech na významu a země se vydala jasně prozápadním směrem, s těmito trendy zcela nekorespondují názory Ukrajinců na význam demokracie.
Jen něco přes polovinu Ukrajinců věří, že demokracie je pro jejich zemi nejvhodnější formou vlády, zatímco pětina inklinuje k podpoře nějaké formy autoritářství a třetina považuje Stalina za „velkého vůdce“.
Oligarchové brzdí reformy
Jedním z největších problémů je podle Ukrajinců korupce – a právě vazby mezi zkorumpovanými politiky a oligarchy brzdí reformy. Kvůli korupci, jejíž míra je na Ukrajině podle Transparency International vyšší než v Rusku, odešla z vlády postupně většina ministrů, kteří přišli ze zahraničí, aby po změnách v roce 2014 pomohli zemi s reformami.
Mezi posledními zbyla v USA narozená ministryně financí Natalie Jaresková, která byla po pádu vlády Arsenije Jaceňuka letos na jaře kandidátkou prezidenta Porošenka na novou premiérku. Vláda ji ale odmítla a místo ní sestavil vládu Volodymyr Hrojsman, pod kterým Jaresková pokračovat odmítla.
S bojem proti korupci měl coby gubernátor Oděsy pomoct i gruzínský exprezident Michail Saakašvili, který dlouhodobě brojí proti oligarchům. Po roce a půl odstoupil s tím, že je mu bráněno v protikorupčních reformách a že mu klacky pod nohy hází sám prezident Porošenko.
Ten se sice řízení svého podnikatelského imperia po nástupu do funkce vzdal, pořád ho ale vlastní. Kromě čokoládoven Rošen mu patří investiční banka, holding Ukrprominvest-Agro a řada podniků automobilového, loďařského a strojírenského průmyslu či televizní stanice 5. kanál.
