Čtvrt století od rozpadu Sovětského svazu se Rusko podle současného prezidenta Vladimira Putina demokratizuje. „Myslím, že kurz směrem k rozvoji politického systému, institutů přímé demokracie, zvýšení konkurence ve volbách je absolutně oprávněný a my v něm budeme určitě pokračovat,“ řekl ve svém letošním bilančním projevu před členy parlamentu. Podle organizace Freedom House ale míra demokracie v zemi neustále klesá: v posledních deseti letech se každým rokem zhoršují všechny ukazatele – od demokratického vládnutí přes nezávislost médií po korupci.
Režim pokračuje v upevňování stále rigidnějšího autoritářského systému podporovaného xenofobní protizápadní ideologií. V posledním Putinově funkčním období se zpřísnila řada zákonů oklešťujících občanskou společnost – týká se to například postihů za pořádání nepovolených demonstrací či za účast na nich nebo za narušení veřejného pořádku při protestech.
Možnost pořádání veřejných shromáždění je omezená. Nevládní organizace zabývající se politikou a financované byť jen částečně ze zahraničí, které se nechtěly dobrovolně označit za „zahraniční agenty“, jsou likvidovány.
Právě stále silnější dozor Kremlu nad občanskou společností, státní média a omezování základních politických práv ovlivnily podle OBSE také poslední parlamentní volby letos v září, které jasně vyhrálo prokremelské Jednotné Rusko. Voleb se nemohl účastnit Alexej Navalnyj, zřejmě nejvýraznější postava současné opozice, a to kvůli soudnímu procesu, který je proti němu veden. Ani jeho strana nebyla zaregistrována.
Protirežimní protesty bývají potlačeny, jako třeba ty po parlamentních volbách v roce 2011. Odpůrci režimu končí ve vězení, což se týká třeba členek punkové skupiny Pussy Riot, nebo se stávají oběťmi vražd, jako mimo jiné před deseti lety novinářka Anna Politkovská či loni opoziční politik Boris Němcov.
V případech obou těchto vražd byli obviněni či odsouzeni údajní vykonavatelé původem z Čečenska, není ale jasné, kdo si je objednal. Podle kritiků stojí za oběma činy režim čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova, jenž si – především pak jeho silové složky – výměnou za loajalitu Kremlu dělá, co se mu zlíbí.
Tato pochybná stabilita vystřídala patnáct let válek (1994 až 1996, 1999 až 2009), které destabilizovaly tuto severokavkazskou republiku a zároveň měly dopad na vnitřní bezpečnost Ruska. Čečenští rebelové stáli za mnoha teroristickými útoky na území Ruska. Nejtragičtější byl útok a následný zásah ruských bezpečnostních složek ze září 2004 na škole v severoosetském Beslanu, který si vyžádal přes 330 obětí, z nichž většinu tvořily děti.
Tuto tragédii využil režim k prvním výrazným protiteroristickým opatřením, která zahrnovala například nové volební zákony zvýhodňující velké strany. Putin také zpřísnil restrikce vůči nevládním organizacím a na čas zrušil volby gubernátorů, kteří až do roku 2012 podléhali doporučení prezidenta.
Proti oligarchům a médiím
Tato opatření pomohla Putinovi v prvních letech jeho úřadování k ovládnutí domácí politiky, stejně jako se centralizace ústřední moci promítla do ekonomiky. Kreml získal vliv nad lukrativním ropným a plynárenským sektorem (v roce 2005 například ovládl největší podnik Gazprom) a dalšími klíčovými firmami. Mnohé do té doby ovládali oligarchové, kteří ke svým majetkům přišli většinou ve zmanipulovaných aukcích v 90. letech.
Ti z nich, kteří se míchali do politiky a odmítli s novým režimem spolupracovat, skončili v exilu (Boris Berezovskij) či ve vězení (Michail Chodorkovskij) a jejich firmy byly zestátněny. Kromě toho režim ovládl také nestátní média, především velké televize, jejichž vlastníky byli opět oligarchové.
Od té doby se v Rusku prostor pro nezávislá média ještě zmenšil. Mnohé redakce v současnosti kvůli strachu z represí sahají k autocenzuře a vyhýbají se tématům, která by mohla Kreml rozčílit, a kritická média čelí problémům.
Například majitel serveru Lenta.ru vyměnil vedení, když kritika novinářů vůči Kremlu začala být považována za příliš ostrou. Nezávislá televizní stanice Dožď byla vyhozena ze svých studií a vysílá teď z bytu.
V novinách RBK se odehrála čistka poté, co reportovaly o majetkových poměrech lidí kolem prezidenta Putina, a v celé mediální skupině RBK (vlastní ji miliardář Michail Prochorov) spustila ruská prokuratura letos na jaře vyšetřování kvůli údajné zpronevěře.
Místo oligarchů dosadil režim do vedení podniků Kremlu blízké lidi, stejně jako do dalších klíčových postů v administrativě. V mnoha případech šlo o takzvané siloviki, kteří vzešli z armády či dalších bezpečnostních složek (Putin byl v 80. letech agentem KGB v NDR a na konci devadesátých let vedl rok FSB, nástupkyni této tajné služby), případně o lidi, které znal Putin ještě ze svého působení na petrohradské radnici z první poloviny devadesátých let. Teď sice mnohé z nich opět mění, na jejich místa ale opět dosazuje loajální, i když mladší následovníky.
„Válka“ s oligarchy byla jedním z bodů, které Putinovi přinesly popularitu ve společnosti. Například po zatčení Chodorkovského v říjnu 2003 stoupla jeho obliba z už tak vysokých sedmdesáti procent na osmdesát. V následujících letech sice klesala až na 63 procent v roce 2011, od té doby ale zase stoupá a poslední dva roky opět neklesla pod osmdesát procent.
90. léta: hrstka bohatých vs. zbytek
Do jisté míry jde o reakci na ekonomické problémy devadesátých let. V roce 2004 si 77 procent Rusů myslelo, že by tehdejší privatizace měla být zcela nebo částečně revidována, jen osmnáct procent bylo proti opětovnému znárodnění podniků. Mnozí Rusové také vyjadřovali nespokojenost s tržním hospodářstvím obecně.
Radikální ekonomické reformy Jegora Gajdara a Anatolije Čubajse v prvních letech po rozpadu SSSR totiž sice odstranily státní kontrolu cen a měny, omezily státní subvence a liberalizovaly obchod. Zároveň ale vedly k hyperinflaci a uvrhly miliony Rusů do chudoby (pod její hranicí žila zhruba třetina Rusů), zatímco díky kontroverzní privatizaci se velká aktiva dostala do rukou úzké skupiny oligarchů.
Během krize v roce 1998 se Rusko navíc ocitlo na prahu státního bankrotu, ale od roku 1999, kdy se do čela státu dostal Putin, už ruská ekonomika opět vykazovala růst. Putinovi pomohly k lepšímu stavu ekonomiky – a tím také k velké popularitě – z velké části vysoké světové ceny ropy a plynu, na nichž je ruské hospodářství závislé. Nižší ceny surovin z posledních let společně se západními sankcemi kvůli ruské agresi na Ukrajině naopak vedly k současnému ekonomickému propadu v Rusku.
Konfrontace se Západem
Své významné úlohy v energetice Rusko využívá i v zahraniční politice, příkladem byly například výpadky dodávek ruského plynu a ropy do Evropy nebo skokové navýšení cen, což Rusko využívá hlavně ve vztahu k postsovětským státům.
Moskva, která prostor bývalého SSSR vnímá jako „blízké zahraničí“, se netají ambicí zahrnout tyto státy do své výlučné sféry vlivu a velmi nelibě nese prozápadní ambice části z nich – evidentní to bylo třeba v rostoucím napětí ve vztazích s Gruzií, které vyvrcholilo válkou v Jižní Osetii v roce 2008.
V minulosti proto Rusko ostře kritizovalo rozšiřování NATO o bývalé sovětské republiky či satelity. Zároveň se snaží v prostoru bývalého SSSR prosazovat především své ekonomické zájmy, například podporou hospodářské integrace některých bývalých sovětských republik. Nejnovějším výsledkem je loňské spuštění Eurasijské hospodářské unie, jejímiž členy jsou Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Arménie a Kyrgyzstán.
Právě ostře konfrontační tón vůči Západu je dalším výrazným rysem současné ruské zahraniční politiky, kterým se liší od prozápadní Jelcinovy éry. Rusko se také snaží posilovat vztahy s Čínou, zároveň se ale obává její dominance. Krátké tání ve vztazích s USA po roce 2010 ukončila americká kritika ruských vnitropolitických poměrů, konkrétně potírání opozice.
Od té doby se zejména vlivem ruské agrese na Ukrajině a podpory syrského režimu Bašára Asada dostaly vztahy země se Západem do vleklé krize. Změnit by to mohl zvolený americký prezident Donald Trump, který věří ve zlepšení vztahů s Ruskem.
- Od března 1990 do prosince 1991 vyhlásily postupně všechny svazové republiky nezávislost. První byla 11. 3. 1990 Litva, poslední 16. 12. 1991 Kazachstán.
- 8. 12. 1991 podepsali prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk a předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič na dače v Bělověžském pralese takzvanou bělověžskou dohodu, která vytvořila Společenství nezávislých států (SNS) a ukončila existenci SSSR.
- Zánik SSSR a založení SNS potvrdil protokol z Alma-Aty, který 21. 12. 1991 podepsali nejvyšší představitelé všech bývalých svazových republik kromě pobaltských zemí a Gruzie.
- 25. 12. 1991 odstoupil Michail Gorbačov z funkce sovětského prezidenta.
- 26. 12. 1991 schválil Nejvyšší sovět deklaraci, kterou byl SSSR definitivně rozpuštěn.
