Když si lidé v Sovětském svazu pustili ráno 19. srpna 1991 rozhlas a televizi, čekalo je překvapení. Média oznamovala, že moci v zemi se ujímá Státní výbor pro výjimečný stav. Pak státní rozhlas i televize utichly – až na několik hodin se opakující smyčku s Labutím jezerem. Mnohých obyvatel se proto pokus o převrat přímo nedotkl a srpnové dny roku 1991 mají spojené spíš právě s Čajkovského baletem.
Celé drama se tak omezilo na oblast kolem moskevského Bílého domu, sídla ruského parlamentu. Po oznámení o převzetí moci vyhlásili pučisté v části impéria výjimečný stav a do Moskvy vyjely tanky, které zatarasily přístupové cesty především právě k Bílému domu.
Cílem osmičlenné skupiny konzervativních komunistů, v jejímž čele stál oficiálně viceprezident Gennadij Janajev, bylo zastavit reformy sovětského prezidenta Michaila Gorbačova a zabránit rozpadu sovětského impéria. Vzbouřenci uvedli jako jeden z důvodů také neschopnost prezidenta vládnout kvůli zdravotnímu stavu. Gorbačov byl v té době ale zcela zdráv a trávil dovolenou na Krymu.
Tam odletěla část pučistů, aby přinutila prezidenta opustit plán na novou svazovou smlouvu, která by znamenala volnější federaci sovětských republik, a tím pádem v podstatě rozpad impéria. Pokud by Gorbačov nesouhlasil, chtěli ho přimět k rezignaci. Kdyby se i nadále vzpěčoval, příslušníci KGB s ním měli zůstat na dače a hlídat ho, aby neodjel. Výbor také připravil seznam dvou set lidí, kteří měli být okamžitě zatčeni. Na prvním místě byl ruský prezident Boris Jelcin.
Jelcinova chvíle
Pokus o převrat ale skončil fiaskem. Gorbačov odmítl rezignovat i vzdát se nové svazové smlouvy. Pučisté nebyli schopní nikoho zatknout, ani Jelcina – k úžasu jeho samého. Vojáci navíc odmítli střílet do davu, který se začal srocovat u parlamentu. K budově se stáhly desítky tisíc Moskvanů, kteří začali stavět barikády, aby chránili Jelcina, který se postavil do jejich čela.
Ve svém známém projevu na tanku před parlamentem Jelcin odmítl výbor pro výjimečný stav, vyzval k občanské neposlušnosti a svým dekretem rozpustil všechny výkonné sovětské orgány. Právě tato scéna se ten den večer paradoxně objevila i v televizi, což z Jelcina přes noc udělalo celosvětového hrdinu. Začal kolovat vtip, že s komunismem musí být konec, když bolševici nejsou ani schopní zorganizovat pořádný puč.
Jelcin druhý den prohlásil členy výboru za zločince a převzal velení nad ozbrojenými silami na ruském území. Na odpolední tiskové konferenci viděli televizní diváci poprvé formálního šéfa vzbouřenců Janajeva. Třásly se mu ruce a byl viditelně opilý. Tvrdil, že je Gorbačov nemocný a potřebuje odpočívat.
Třetí den se situace vyhrotila a při manévrech tanků přišli tři lidé o život. Útok na „Bílý dům“ se však nekonal. Vojenské jednotky dostaly povel, aby se stáhly. Pučisté se vzdali, státní výbor byl rozpuštěn a jeho členové zatčeni. Gorbačov se poté vrátil do Moskvy.
Amnestie pro vzbouřence
Osm členů výboru a s nimi spojených pět vysokých funkcionářů bylo vzato do vazby. Proces se kvůli zdravotním problémům obžalovaných vlekl. V roce 1992 byli vzbouřenci posláni do domácího vězení a v únoru 1994 je ještě před vynesením rozsudku ruský parlament amnestoval. Jeden člen výboru, ministr vnitra Boris Pugo, spáchal sebevraždu.
Zpackaná akce vedla ještě v témže roce k zákazu sovětské komunistické strany a nepřímo způsobila rozpad SSSR. Znamenala také politický vzestup Borise Jelcina, který se postavil do čela spontánního odboje proti pučistům. Stojící na tanku imponoval celému světu jako obránce ruské demokracie a definitivně tak zatlačil do pozadí Gorbačova, který nedokázal dostatečně odsoudit roli KSSS při převratu.
