Vysoké účesy, krátké kalhoty a barevná saka – tak vypadali takzvaní páskové v 50. letech v Československu. A také aktéři procesu s Vyšehradskými jezdci, chuligány, ze kterých komunisté účelově udělali nepřátele režimu. Obdivovatelé americké kultury byli ale spíše drobnými kriminálníky než bojovníky proti totalitě.
Vyšehradští jezdci terorizovali milence v parcích. Nepřátele režimu z nich udělali až komunisté
„Vyšehradští jezdci byla uměle vytvořená skupina mladých mužů a několika dívek, která skončila před soudem v roce 1953 za kriminální delikty. Všechnu svoji trestnou činnost páchali v sadech na Vinohradech, především v různých zákoutích zdejšího parku,“ popisuje historik z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Petr Blažek, jak skupina dostala své jméno. Byli to mladí lidé kolem dvaceti let, kteří si oblíbili západní kulturu a tomu přizpůsobili své oblečení i některé způsoby chování.
Tehdejší režim procesu s nimi využil pro společenské odsouzení zhýralé mládeže a vyšla dokonce propagandistická humoristická příručka, na jejímž vydání se podílel i pozdější autor známých seriálů Jaroslav Dietl nebo spisovatel Pavel Kohout. Dva z 19 obviněných Vyšehradských jezdců – František Šulc a Jindřich Kadrnoška – by v sobotu slavili 85. narozeniny.
Za noc stihli zbít i několik lidí
Takzvaní Vyšehradští jezdci se pohybovali především po parcích v Praze 2, kde na jaře 1953 terorizovali kolemjdoucí. „Od počátku května do poloviny června 1953 došlo na několika místech v pražských ulicích a sadech k přepadení pokojných občanů skupinou mladíků, při čemž přepadené osoby byly surově zbity a v několika případech i oloupeny,“ píše se v soudním spise.
Jindřich Procházka
Mladíci si vybírali nejen jednotlivce, ale i dvojice, kterým hrozili násilím, kradli hotovost, ale i motocykly. „K nejrozsáhlejší trestné činnosti obviněných došlo večer a v noci 11. června 1953. Nejprve obvinění Dvořák, Šulc a Vodička napadli v Havlíčkových sadech Jaroslava Michala a ranami do hlavy mu způsobili otřes mozku a poranění v obličeji. Potom pokračovali (…) k Riegerovým sadům a cestou napadli Antonína a Jaroslava Šmejkalovy a způsobili jim krevní podlitiny v obličeji,“ stojí v rozsudku ze září 1953. Tu noc Vyšehradští jezdci napadli celkem osm lidí.
Násilí při svých přepadech používali celkem často. Dle dokumentů jednomu z přepadených přerazili čelist, jinému způsobili otřes mozku. Nejobvyklejším zraněním byly modřiny. Ženám kradli kabelky, mužům peněženky i hodinky a za získané peníze si kupovali například cigarety. Jejich poslední akce se uskutečnila 15. června, kdy za noc přepadli, zmlátili a okradli šest lidí. Následující den je zatkli.
Organizovanou skupinu z nich udělali až komunisté. Kvůli propagandě
Před soud se dostali v září 1953. Obviněných bylo celkem 19 – Josef Dvořák, Jindřich Procházka, František Šulc, Miloslav Šenkýř, Alois Vodička, Jindřich Kadrnoška, Antonín Vodrlint, Jiří Janík, Karel Pecivál, Jaroslav Biederman, Zdeněk Dobiáš, Václav Novák, Ivan Crnko, Jaroslav Münsberger, Karel Kujal, Miloslav Šprýchal, Zdeněk Víšek, Jiří Truneček a Alena Lajerová, která o zločinech věděla.
Nejmladšímu Dobiášovi bylo tehdy 17 let, nejstaršímu Víškovi necelých 22. Dle soudního spisu pracovali především jako dělníci, horníci, případně byli ještě na učilišti. Mezi sebou navíc zřídka používali svá pravá jména, ale spíše přezdívky – Šilhavej Tony, Kozina, Dawson, Harry nebo Čert.
Vyšehradský jezdec Jindřich Kadrnoška
Přestože to před soudem tak mělo vypadat, nešlo ovšem o nijak organizovanou jednolitou skupinu. „Byli tam lidé, kteří patřili především ke dvěma partám, které vznikly v prostředí Vyšehradu. Podobných skupin mladých lidí, kteří se pohybovali na hraně zákona, ale existovalo mnoho. Každá čtvrť měla své krále, kteří vládli ulicím,“ potvrzuje Blažek.
Právě parta z Vyšehradu měla ale posloužit jako odstrašující případ. Komunisté proto zvýraznili také ideologickou část – obdiv Jezdců k západní kultuře, nestandardní oblečení i účesy, ale i způsob života, který kritizovali jako imperialistický výstřelek.
„Obvinění se dostali v důsledku nedostatečné výchovy a špatné četby na cestu dobrodružných rváčů podle vzoru falešných pseudohrdinů brakové literatury, než na cestu nebezpečných zločinců,“ píše se v odůvodnění rozsudku.
Na propagandistické příručce se podíleli i známí spisovatelé
Podle Blažka ale u této skupiny nešlo o protikomunistický odboj. „Ti, kteří byli souzeni, byli označeni za oběť kapitalistické propagandy. Ve skutečnosti to byli mladíci, kteří páchali drobnou trestnou činnost, přepadávali lidi v parcích a kradli motorky. Jednalo se spíše o projevy chuligánství a drobné kriminality. Ta politická rovina tam byla dodaná uměle. Proces spadal do doby krátce po protestech proti měnové reformě a organizátoři procesu využili tuto skupinu v rámci velké propagandistické akci proti Západu,“ potvrzuje historik.
Kniha Pásek
V návaznosti na proces s Vyšehradskými jezdci také vyšla propagandistická humoristická knížka Pásek, která zesměšňuje právě západní styl života, který odsouzení vyznávali. Do publikace přispěl například i Jaroslav Dietl, Pavel Kohout nebo Zdeněk Jirotka. Autoři v útlé knížce popsali i soudní proces.
„Na tváři netečný úsměv a oči se chvílemi drze a zpupně dívají do obecenstva. Bedlivě nasloucháme každé výpovědi. Do poslední chvíle se snaží být hrdiny. Ale vůbec si neuvědomují, že jejich gesta a každé hnutí je hejskovské a přitom směšné,“ píše se v publikaci.
Ukázka z knihy Pásek
Ta nabídla zájemcům i základní znaky, podle kterých je možné takzvaného páska poznat. „Ačkoli se pásek skoro výlučně pohybuje na suchu, budí neustále dojem, že čeká velkou vodu. Nosí totiž nohavice vysoukané nad kotníky. I tuto prostoru vhodně vyplňuje. Nosí totiž ponožky pruhované ve všech barvách, do nichž se láme světelný paprsek. (…) Lýtka má pásek vtěsnána do úzkých nohavic, jež se podobají rourám. (…) Většina pásků však dává přednost saku co nejkratšímu, které má veliký široký límec, volně plandá kol těla a vzorem se neliší od šachovnice,“ shrnují autoři podobu Vyšehradských jezdců.
Ačkoli podle Blažka bylo cílem publikace tyto způsoby života a oblékání zesměšnit, výsledek býval často opačný a někteří mladí tento styl navzdory propagandě záměrně napodobovali. Celá kniha Pásek končí zvoláním: „Je třeba pásky hubit – pravím vám – potírat a někdy i lovit.“
Nejvyšší trest dostal Kozina
Vyšehradští jezdci nakonec u soudu dostali několikaleté tresty. „Většina z těch, kteří byli obžalováni, byli také odsouzeni. Nejmenší tresty trvaly několik měsíců, nejvyšší trest dostal domnělý vůdce skupiny Jindřich Procházka zvaný Kozina, sedm let,“ popisuje Blažek. Je ale přesvědčen, že v jejich případě opravdu nešlo o protikomunistický odboj.
Ukázka z knihy Pásek
„Podle dochovaných dokumentů se nejednalo o lidi, kteří by aktivně vystupovali proti komunistickému režimu tím způsobem, že by šířili nějaké letáky nebo vyvíjeli protikomunistickou činnost. Je evidentní, že režim rádi neměli, nedá se ale mluvit o tom, že by například útočili jen na příslušníky Sboru národní bezpečnosti,“ dodává historik. Podle dostupných informací už žádný z odsouzených v současnosti nežije.
