Paměťová stopa strana 2 z 3

Ivo Levý byl v roce 1939 jako dvanáctiletý kvůli svému původu vyloučen ze školy. O čtyři roky později jako jediný z rodiny putoval do transportu. Dodnes mu není jasné, jak je možné, že jeho o dva roky starší bratr mohl ve škole a doma zůstat, dokonce odmaturovat. O tom, že byl v koncentračním táboře, dlouhá léta nikomu neřekl.

Václav Lhotecký letos oslaví stovku. Narodil se tři roky po vzniku Československa, prožil druhou světovou válku i období totality. Za jeden z největších zážitků považuje svoji cestu do Říma na svatořečení Anežky České. Komunisté už tenkrát v listopadu 1989 věřící přes hranice pustili. To, že se Lhotecký dožil tak vysokého věku, považuje za dar od Ducha svatého.

Mladá učitelka Jiřina Čechová vykládala žákům na konci 60. let dějepis po svém. Protože se aktivně zapojila do odporu proti tehdejšímu režimu, zakázali jí nakonec komunisté učit. Pracovala v zemedělství, ale také překládala knihy, podepsala Chartu77 a po sametové revoluci byla členkou Občanského fóra. „Z boje se neutíká,“ reagovala na nabídku k emigraci.

Dnes čtyřiadevadesátiletý Rudolf Musil je nejen uznávaným profesorem paleontologie, ale také celoživotním skautem. Slib složil už před druhou světovou válkou a dvakrát zažil zrušení a obnovení skautského hnutí. Skauting podle něj není jen poznávání přírody, ale je prostředkem k prohlubování kladných vlastností člověka.

Komunisté poslali Josefa Sedláka na konci padesátých let do vězení kvůli jeho víře, ke které byl od dětství vychováván. Pronásledovali celou skupinu jihlavské křesťanské mládeže, v akci K byl odsouzen i Josefův bratr. Byla to podle něj opět víra, která ho přes životní útrapy přenesla a byla pro něj vodítkem ke spokojenému životu i v dobách totality.

V 70. letech byl Jaroslav Jakub Sviták členem pohraniční stráže na jihu Čech. Aktivně hlídali státní hranici a bránili lidem, kteří chtěli z totalitního Československa pryč. Sviták popisuje propracovaný systém udavačů, výslechy zadržených lidí i používání samostatně útočících smeček psů.

Židovská rodina Bedřišky Winklerové žila až do roku 1938 v Miroslavi nedaleko Znojma, město se ale stalo součástí Sudet a z nového domu se museli všichni přes noc vystěhovat. Bydleli u příbuzných v Brně, odkud je transportovali do Terezína. Holocaust nepřežila většina jejich příbuzných, Winklerovi měli štěstí, že se na konci války dostali do záchranného transportu, který mířil do Švýcarska.

Rodiče Jana Hronka se do odboje zapojili hned na počátku druhé světové války. Před synem nic netajili, naopak. Mladý Jan začal pracovat pro tak zvanou Sousedíkovu skupinu a v roce 1944 se stal spojkou partyzánské brigády, která na Valašsku působila. „Strach má asi každý, a kdo ho nemá, lže. Jde o to ho překonat, nepanikařit, zachovat klid, a hlavně nic neříct,“ vysvětluje dnes devětaosmdesátiletý pamětník.

Josef Šupa se v roce 1957 s kamarády doslova prostříhal přes elektrické dráty do Rakouska. Víc než rok tam žil v uprchlickém táboře, pak dostal vízum do Ameriky. Tam se rozhodl stát knězem, vystudoval teologii v Římě a po návratu do Spojených států pracoval jako vojenský kaplan. Po sametové revoluci pomohl založit duchovní službu v Československé armádě. Letos se kněz v penzi vrátil z Ameriky natrvalo do vlasti.

Dětství Magdy Barney začalo zákazy, co smí a nesmí jako Židovka. Řada jejích spolužáků ze školy nepřežila válku. Magdu s rodinou odvezli transportem do Terezína, přežila Osvětim, Bergen-Belsen i práci v továrně na letadla v Raguhnu. Po roce 1948 tehdejší Československo opustila a odjela do Izraele, kde už zůstala.

Josef Hladiš působil na Velehradě jako osmnáctiletý novic, když v noci 13. dubna 1950 z kláštera vyhnali komunističtí ozbrojenci pětadvacet jezuitů a čtyřicet šest noviců. Odvezli je do kláštera v Bohosudově, pak se je snažili převychovat na stavbě přehrady. Sám Hladiš se dočkal kněžského svěcení až po roce 1969. Na Velehrad se vrátil teprve po sametové revoluci –⁠ připravit návštěvu papeže Jana Pavla II.

Dagmar Ferebauerovou nelákala práce v kanceláři, začala proto studovat tělesnou výchovu na pedagogické fakultě. V padesátých letech k tomu ale patřil i povinný základní vojenský výcvik. Na vojně začala budoucí zakladatelka taneční školy závodně plavat a to jí zůstalo dodnes. V devadesáti letech stále závodí za veterány, je mistryní Evropy i světa.

25. srpna 1944 zažilo Brno první velké bombardování. Kobercový nálet více než tří set amerických bombardérů měl zničit německou továrnu na výrobu leteckých motorů v Líšni, Zbrojovku a továrnu v Kuřimi. Letadla ale zasáhla také obytné budovy v přilehlých čtvrtích. Zahynuly přes dvě stovky lidí včetně sousedů a kamarádů Lubomíra Vysočana, který byl v osudný den u babičky mimo Brno.

V deseti letech utekla Ruth Meissnerová s rodinou z Pohořelic, které se staly částí Sudet, do Brna. Její matka zemřela ještě před válkou, otec v Mauthausenu. Ve čtrnácti se dostala i ona do transportu do Terezína. Z tisícovky židovských obyvatel z Brna jich tam přežilo jen 58. Po válce se přestěhovala do právě vzniklého státu Izrael, kde žije dvaadevadesátiletá Ruth dodnes.

Jako sedmileté děvčátko prošla Maria Pekařová při odsunu Němců takzvaným pochodem smrti z Brna do Pohořelic. Oba její rodiče pocházeli ze smíšených manželství, a tak po válce vyhnali z Brna i její rodinu. Popisuje, jak měli lidé při pochodu žízeň, hlad a byli vyčerpaní. Byla svědkem také hrubého zacházení se starými lidmi a ženami.

Rodina Josefa Spáčila podnikala v dopravě, vlastnila cihelnu, otec nakoupil a pronajímal zemědělské stroje. Po válce si na nové mlátičky půjčil skoro čtyři sta tisíc korun. Komunisté mu ale všechno zabavili. Nejstarší syn Josef proto v říjnu 1950 v Újezdu u Brna spolu s desítkami lidí proti kolektivizaci protestoval. Pět největších rebelů kvůli tomu skončilo ve vězení.

Když jí bylo šestnáct let, vstoupila do armády, přestože zuřila druhá světová válka. Jako ošetřovatelka šla Olga Pěničková s první brigádou generála Ludvíka Svobody a společně s ostatními zdravotníky se starala o raněné. Jí samotné poranily střepiny nohu. Jejího otce odvlekli Sověti do gulagu. Na dramatické události vzpomíná v seriálu Paměťová stopa.

V táboře pro Němce ve Svatobořicích u Kyjova zažila Ingeborg Cäsarová po konci druhé světové války hlad i ponížení. Bylo jí jedenáct let a mezi více něž tisícovkou starých a nemocných lidí byla jediné dítě. Na Čechy ale nezanevřela, našli se totiž i ti, kteří německé rodině pomáhali, a ona zase pomáhá dalším.

Jednadevadesátiletá Květoslava Domincová je jednou z posledních pamětnic válečného bombardování Kuřimi. Jako mladá dívka strávila konec války v provizorním krytu – ve štole vyhloubené do kopce Záruba. Štoly měly původně sloužit jako výrobní haly zbrojovky, Němci je ale nestačili dokončit.

Dagmar Chroustová zažila výslechy a ponižování Státní bezpečnosti. Kvůli množení a rozesílání letáků skončila mladá dívka ve vězení. Nejdřív v Brně na Cejlu a pak v ženských pracovních táborech asi na šestnácti různých místech v zemi. Pracovala na poli i v továrně na boty.

Spolu s kamarády plánovali akce proti komunistům, nikdy ale žádnou nedotáhli do konce. Přesto skončil Jaroslav Mojžíš ve vězení a v uranových dolech. Na samotce v Uherském Hradišti ani v Jáchymově ale nenaříkal, snažil se, aby ho každý negativní zážitek posílil. Už jako student se věnoval studiu psychologie a to mu zachránilo zdraví.

Téměř devadesátiletá Marie Susedková se v myšlenkách vrací do doby, kdy jí komunistický režim vzal svobodu a černá auta StB si pro ni přijela do rodné vesnice Rozstání. Za to, že na týden ubytovala bratrance, který se chystal emigrovat, byla odsouzena za velezradu.

Během normalizace nemohl architekt a významný historik architektury Vladimír Šlapeta v Československu pod svým jménem ani publikovat, zato v zahraničí ho uznávali. Teprve po roce 1989 se jeho jméno stalo známým i ve vlasti – stal se děkanem fakult architektury v Praze a Brně a prorektorem ČVUT.

Na začátku 50. let minulého století ukrývali rodiče Věry Jirákové (Hejtmánkové) švagra prostřední dcery Cyrila Slámu, který v té době spolupracoval s britskou tajnou službou. Agent komunistům utekl do zahraničí, pomstili se ale na rodině. Všichni příbuzní skončili ve vězení, děti v dětském domově. Věře Jirákové nebylo ještě ani sedmnáct let, když ji zatkli.