Stanislavu Kirchnerovi bylo osm let, když se spolu s dalšími dvaceti tisíci lidmi vydal na nedobrovolný pochod z Brna do Pohořelic. Jeho otec pracoval za války pro německý podnik jako šéfkonstruktér, byl označen za kolaboranta, a proto musela rodina z Brna odejít. Maminka nakonec dokázala, že je Češka. Po týdnu utrpení tak mohla rodina lágr odsunutých opustit.
Pohořelicím jsem se vyhýbal celý život, říká muž, který se po válce zúčastnil pochodu odsunutých Němců z Brna
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Tatínka na konci války Němci nutili, aby pro ně dál pracoval. „,Když jsi tady šéfkonstruktér, máš dvě možnosti: budeš loajální, nebo ti odebereme děti a dáme je na převýchovu do Německa,‘“ vzpomíná Stanislav Kirchner na situaci, která rozhodovala o osudu jeho rodiny.
„Když byl konec války a škodovka tady nebyla, Němci tady nebyli, přišli pro něj a zavřeli ho za kolaboraci. Včetně mého bratra. Bylo to údajně na udání sousedů, že tatínek byl takový a makový a že bychom měli taky zmizet z republiky. Byli jsme vybráni k odsunutí,“ vysvětluje pamětník.
V noci z 30. na 31. května 1945 začali především zaměstnanci brněnské Zbrojovky shromažďovat německé obyvatele Brna. Ti se pak museli bez jakýchkoli prostředků, jídla nebo pití vydat směrem k rakouským hranicím.
I pro Kirchnerovu rodinu si přišli. „Prostě se najednou otevřely dveře, přišla jakási parta, řekl bych civilistů. Nebyli tam vojáci, byli tam nějací sousedé. A maminka dostala befel, ať se sbalí a vezme si doklady a že si může vzít to nejnutnější. A protože já jsem byl ještě malý, měla kočárek, který nacpala věcmi.“
Kirchner si pamatuje, že se ocitli na Mendlově náměstí v klášteře, kde bylo hlavní seřadiště. „Ráno se vyšlo na Pohořelice. Osmiletý kluk, cesta pro mě samozřejmě byla těžká,“ říká.
- V noci z 30. na 31. května 1945 začali především zaměstnanci brněnské Zbrojovky shromažďovat německé obyvatele Brna. Ti se pak museli bez jídla nebo pití vydat směrem k rakouským hranicím. Odhaduje se, že z Brna tehdy odešlo dvacet až 25 tisíc Němců. Převážně přitom šlo o starší lidi, ženy nebo děti, protože většina mužů byla v armádě.
- Podle pamětníků panovaly během odsunu velmi tvrdé podmínky a o život přišlo i několik tisíc lidí. Oficiální prameny přitom uvádějí pouze tři oběti. Mnoho účasníků pochodu ale zemřelo v táboře v Pohořelicích, kde se nakazili břišním tyfem nebo úplavicí.
Odsunu asistovali podle pamětníka i ruští vojáci
„Je zajímavé, že tady se píše v novinách, že tam nebyli Rusi, ale já si osobně pamatuji na jednu Rusku, vojačku. Uniformovaná, měla kvér a taky proto mě tak zaujala. Na cestě zastřelila jednoho, kterej utíkal z průvodu,“ poznamenává. „Ostatní byli v civilu a měli kvéry. Já jsem tam seděl na kočárku. Jenom vím, že mně sem tam přeletěl kabát přes hlavu, to mi maminka zakrývala oči, abych neviděl nějakou popravu, která se zrovna děla,“ říká.
Paměťová stopa: Stanislav Kirchner (zdroj: ČT24)
Jednu popravu ale viděl a dodnes na ni vzpomíná. „Byl tam stařeček, šel s nějakou mladou rodinou, asi se svou dcerou. A už nemohl jít, tak ho dcera posadila do příkopu. Snažila se mu nalít nějakou vodu, aby se aspoň trochu občerstvil. Přišel k ní dozorce a říkal, aby šli okamžitě dál. Ona řekla, že nemůže. A on na to, že když nemůže, tak mu pomůžem. Vzal pušku a před celým davem, který pochodoval kolem, ho pažbou praštil do hlavy. Ten se položil a byl mrtvej. Dcera se mohla zbláznit. Dozorce nelenil, vzal bodák a rejpancema ji donutil zařadit se do průvodu. Musela ho tam nechat ležet a šlo se dál,“ vypráví Stanislav Kirchner s dojetím.
Historie.cs: Divoký odsun (zdroj: ČT24)
Je třeba odpustit, ale nezapomínat
„Tady se píše v novinách, že se přišlo do haly nějakého podniku. U nás to nebyla hala, byl to velkostatek. Řekli nám, abychom se uložili na seně, bez jakékoli večeře, to samozřejmě neexistovalo,“ vzpomíná Kirchner.
Jako kladný zážitek hodnotí velkou solidaritu mezi lidmi. Předávali si informace, upozorňovali na nebezpečí. „Říkali, ať si dáme pozor, že oni na noc vybírají ženský jako na práci a mezitím je znásilňovali.“
Jeho matka nakonec dokázala, že je Češka a odsunuta byla neprávem. „Po sedmi dnech jsme dostali možnost opustit lágr. Bez jakékoli možnosti doprovodu domů.“
„Moje žena říká velice krásnou věc: je potřeba odpustit, ale nezapomenout a poučit se z toho,“ uzavírá Stanislav Kirchner své vypránění.