Bedřich Zahradník pamatuje nacistické vypálení Ploštiny na Valašsku i komunistické vězení, ve kterém skončil v pouhých sedmnácti letech. V roce 1949 ho zatkla Státní bezpečnost za to, že u sebe nechal přespat mladíka na útěku. Ve věznicích v Uherském Hradišti a na Cejlu strávil tři roky.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Bedřich Zahradník se narodil v roce 1931 v Újezdu u Vizovic, kde vyrůstal, chodil do školy a prožil válečná léta.
Bratrovi za války vozíval jídlo na učiliště a při jedné z těchto cest narazil na dva kolaboranty – šlo právě o ty muže, kteří pro peníze vyzradili Němcům partyzány operující u nedaleké osady Ploština.
„Byli u partyzánů, ale byli to zrádci nasazení gestapem. Jeden z nich byl soused, o pět roků starší než já. Sedl jsem na kolo a on volal: ,Stůj!‘ Jak jsem nezůstal stát, vystřelil. Lekl jsem se a spadl z kola. Pod lesem jsem pak potkal německý transport. To byli ti, co jeli na Ploštinu,“ vypráví devadesátiletý pamětník.
Nacisté v Ploštině 19. dubna 1945 za údajné napomáhání partyzánům upálili nebo zastřelili čtyřiadvacet nevinných lidí. „Všechny baráky hořely. Němci pochytali i babky na poli. Všechny naházeli do hořících baráků,“ popisuje vypálení moravské obce Bedřich Zahradník.
Újezd před vypálením zachránil farář
Němci prý chtěli vypálit i jeho rodný Újezd. „Jenomže farář je pozval na faru, tam je pohostil kořalkou, kuchařka jim něco uvařila, tak z toho sešlo. Tak nás farář Ručka zachránil,“ říká s dojetím.
Po válce se Bedřich Zahradník vyučil číšníkem a pracoval v restauraci v Otrokovicích, ale jenom krátce; v roce 1949 ho totiž zatkla tajná policie za to, že u sebe nechal přespat kamarádova známého. Netušil, že mladík prchá před komunistickým režimem. „Neměl jsem se k čemu přiznat, nevěděl jsem, o co se jedná. Vyšetřovatel říká: ,Nenech se mlátit, my to stejně všechno víme,‘“ popisuje výslech.
Tehdy nezletilý Bedřich skončil na samotce ve věznici v Uherském Hradišti. Tam strávil osmnáct měsíců. „Byla tam betonová podlaha, pryčna a na ní slamník. To bylo všechno. Byl jsem z toho šokovaný. A to byla korekce, kam dávali někoho za trest nebo před popravou. Tehdy se v Hradišti věšelo,“ popisuje. „Vždycky jsme věděli, když měli někoho věšet. Ztloukali šibenici, a to bylo slyšet.“
V cele v dobré společnosti
Po osmnácti měsících se stěhoval do větší cely, a podle svých slov také do dobré společnosti. Mezi spoluvězni byli například hoteliér, účetní nebo válečný hrdina, který bojoval u Tobruku. „Každý měl povinnost vyprávět něco ze svého oboru nebo co prožil,“ popisuje pamětník.
Pak byl převezen do Brna do věznice na Cejlu. „Tam to bylo nacpané. Spávali dva na jedné posteli. Po dvou měsících jsem už šel k soudu. Dva roky jsem měl odsezené a rok jsem dostal. Kdybych byl zletilý, tak jsem dostal patnáct let,“ poznamenává.
Všichni se sešli u PTP
Po propuštění se vrátil na čas do rodného Újezdu, než přišel povolávací rozkaz. „Přijel jsem do Zlína a vidím jednoho známého, druhého. Ti kluci se mnou všichni seděli v Hradišti,“ směje se. Nyní museli všichni k pomocným technickým praporům, které sloužily pro perzekuci a převýchovu politicky nespolehlivých osob v komunistickém Československu. „Největší dřina byla v Handlově v dolech. My jsme házeli uhlí na ty vozíky.“
Ani po vojně režim nenechal Bedřicha Zahradníka být. Sledovala ho Státní bezpečnost, a protože pracoval jako číšník tam, kde se pohybovali cizinci, nutila ho ke spolupráci. Pokaždé odmítl a změnil místo. „Nemusel jsem sedět v kriminále, abych pak dělal nějakého bonzáka. To ne,“ říká.
Nakonec se usadil v Jeseníkách i s manželkou a dvěma dětmi. Pracoval jako vrchní a pak i provozní zotavovny, a to až do důchodu. Teď žije v Brně. Přestože mu totalitní režim vzal kus života, necítí Bedřich Zahradník nenávist. Na každé době se dá, podle něj, najít i to dobré. Mrzí ho ale, že přišel o velkou lásku.
„Kubová Marta, krásná dívka. Na kousek papíru jsem pro ni vždycky poslal vzkaz, a ona ho nikdy nedostala. Estébáci ho vyřízli. Všechny ty dopisy kontrolovali. To jim nemůžu nikdy odpustit, že mě připravili o takovou lásku,“ uzavírá vyprávění Bedřich Zahradník.
