Do života Věry Moravcové (Vítové) zasáhla nejprve německá okupace a později ještě mnohem výrazněji nástup komunistické totality. Dnes pětadevadesátiletá bývalá učitelka, házenkářka a ochotnice z Ivančic vzpomíná na válku i padesátá léta, kdy její manžel a jeho rodiče přišli nejen o advokátní kancelář, ale i knihkupectví a úspory. Ji samotnou ale optimismus nikdy neopustil.
Život je snazší s přáteli a dobrou náladou, říká někdejší házenkářka Věra Moravcová
Věra Moravcová, rozená Vítová, se narodila před 95 lety v Ivančicích. Tatínek pracoval jako vrchní topič nejprve v Brně, později v Oslavanech. Maminka byla v domácnosti, starala se o menší hospodářství a tři děti. „Nestrádali jsme, protože jsme měli vlastní hospodářství a dobytek. To obhospodařovala maminka. My děti jsme žily na ulici, běhaly kolem stodoly, hrály jsme čampu,“ popisuje dětství.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Zhruba v polovině studií na gymnáziu vstoupila do Věřina života válka. „ V Osvětimi popravili ředitele školy Karla Weignera. V septimě nám školu přerušili a nasadili nás na práci – mě a dvě kamarádky do Budkovic. Tam byla německá vojenská posádka a my byly umývačky nádobí. Jezdili jsme tam na kolech a jeden feldwebel (šikovatel) mi vždycky říkal: 'Vera, Vera, ryšle, ryšle.' Asi jsem byla pomalá,“ vzpomíná.
Při pokusu o útěk během zatýkání byl na ulici zastřelen osmadvacetiletý snoubenec Věřiny sestry Jan Fibich. „Má pamětní desku před synagogou,“ říká Věra. V Ivančicích byla početná skupina židovských obyvatel, všichni putovali do koncentračních táborů.
Národní házená byla symbolem vlastenectví
Mladí lidé se snažili na válku nemyslet, pomáhal jim sport. „Měli jsme sportovní hry a hřiště. Hrála jsem házenou,“ říká pamětnice. Za okupace se národní házená stala jedním ze symbolů českého vlastenectví. Ivančické házenkářky se v dresech zděděných po fotbalovém týmu probojovaly až do Moravské ligy.
Na konci války se kolem Ivančic intenzivně bojovalo. Při náletech se Věřina rodina schovávala ve sklepě. „Potom přijeli sovětští vojáci. Někteří se nastěhovali k nám, bývali u nás ve sklepě. To nás tatínek přestěhoval k babičce do Oslavan, abychom vojákům nebyly po ruce,“ vypráví.
Po válce si dodělala maturitu a pedagogické vzdělání a začala učit na škole ve Vémyslicích na Znojemsku. „Neměli lidi na sčítání slepic a vedení Sokola, tak to museli dělat učitelé,“ říká.
Paměťová stopa: Věra Moravcová (zdroj: ČT24)
Manželovi vzali advokátní kancelář, rodičům knihkupectví
Padesátá léta její rodinu tvrdě poznamenala. Věřin manžel přišel o práci i společenské postavení, jeho rodiče o léta budovanou živnost. „Manžel měl naproti Besednímu domu advokátní kancelář, kterou mu vzali. Byl nasazený do dolů v Oslavanech, kam jezdil na motorce. To byla katastrofa. Pak byla peněžní reforma, co měl našetřeno, všechno padlo,“ popisuje pamětnice.
Manželovi rodiče vlastnili knihkupectví, které jim ovšem komunisté znárodnili. „Mamince dovolili v knihkupectví pracovat,“ říká Věra Moravcová. Mohla sice učit, aniž by vstoupila do komunistické strany, její plat byl ale proto mnohem nižší než u jejích kolegů. „Ředitel školy Růžička byl na nás hrozně hodný. Jeho bratr zahynul v koncentráku a on znal poměry,“ vysvětluje.
Věra Moravcová jako ochotnice
Velká láska divadlo
Mezi Věřiny koníčky patří také divadlo. Jako ochotnice si zahrála v desítkách představení. Čapkova Matka byla jednou z nezapomenutelných rolí. „Byl tam s námi nějaký, jméno si nepamatuji, ale byl komunista. Ten nás kryl na radnici, že jsme mohli hrát a scházet se,“ vzpomíná.
Sametovou revoluci prožívali s mužem v radosti a aktivně se zapojovali do dění v Ivančicích. Optimismus přeje Věra i mladé generaci. „Aby byli veselí, a snad to nějak přežijeme,“ uzavírá Věra Moravcová vyprávění s úsměvem.