Když se otec Boženy Ivanové (Koutné) dozvěděl, že Ludvík Svoboda zakládá v Buzuluku československou vojenskou jednotku, neváhal a odjel tam. Za nějaký čas přijely i Božena s maminkou. Božena vstoupila do armády v dubnu 1944, kdy byla v Jefremově zformována 2. paradesantní brigáda, u které byla jako spojařka. I přes to, že se už na frontu nedostala, válečného utrpení viděla hodně.
Neměla jsem všechno vidět, co jsem viděla. Válka je hrozná věc, říká spojařka od Buzuluku Ivanová
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Božena Ivanová, tenkrát Koutná, se narodila v roce 1927 v Praze. Když jí byly čtyři roky, její rodiče odešli za prací do Moskvy. Malou Boženku jim přivezla babička z České Třebové až za dva roky. „Tatínek musel odejít do Ruska, protože by byl tady odsouzený na pět let. Byla v tom nějaká politika, či co,“ vysvětluje.
Bombardování a přesuny vlakem
Otec pracoval ve zbrojovce v Podolsku u Moskvy, později se i s rodinou přestěhovali do Luhansku (v ruštině nazývaného Lugansk – pozn. red.). Tam je zastihla i válka. „Lugansk byl krásný město, chodila jsem tam několik let do školy, tu školu si pamatuju… červenou, na gorodke,“ vzpomíná.
Němci město vybombardovali a továrna, ve které otec pracoval, se přemístila na Sibiř do Omsku. Vlakem tam odjela celá rodina.
Opět se nevyhnuli bombardování a pohledu na stovky mrtvých. „Němci udělali nálet na ešalon (vojenský vlak – pozn. red.), který vezl zraněné. Měl na sobě červené kříže. To museli ti Němci vědět, že tam byli lidi, ne? Lepší nevzpomínat. Já jsem neměla všechno vidět, co jsem viděla, ale utéct nebylo kam, před válkou ne,“ říká Božena Ivanová se slzami v očích.
Vzpomínka na Ludvíka Svobodu
Otec se dozvěděl, že Ludvík Svoboda zakládá v Buzuluku československou vojenskou jednotku, a tak neváhal a odjel tam. Za čtyři měsíce přijely i Božena s maminkou, která začala pracovat jako kuchařka v důstojnické jídelně. „My jsme neměly peníze, tatínek nám posílal, co vydělal, pak jsme prodali úplně všechno, co jsme měly, a jely,“ říká. Na Ludvíka Svobodu vzpomíná Božena Ivanová jako na velkou autoritu. „Tatínek na něj nedal dopustit, byl to zlatý člověk,“ vzpomíná.
Božena vstoupila do armády v dubnu 1944, kdy byla v Jefremově zformována 2. paradesantní brigáda, u které byla jako spojařka. „Výcvik byl stejný pro kluky i holky, rozdíl byl jen v tom, že holky byly méněcenné, ty musely jít až poslední. Nejdřív nám dali ruské pušky, to nebylo možné unést, to byla strašná tíha. Potom nám dali automaty a to bylo něco. Automat byl lehký přes rameno,“ popisuje.
„Tady mám odznáček paradesantní brigády. Musela jsem mít tři seskoky. Ale já o nich nevím. Vždycky jsem omdlela, přišla jsem k sobě, až se otevřel padák a cuklo to. Pak jsem mávala nohama a spadla na zem jako pytel brambor,“ vzpomíná na výcvik.
„Já jsem se života nebála, nikdy, já jsem dovedla všechno překonat. Vždycky jsem se dovedla se vším vypořádat, “ dodává.
Paměťová stopa: Božena Ivanová (zdroj: ČT24)
Mladí lidé by umírat neměli
V říjnu 1945 se provdala za letce Pavla Ivana, rodinného života si ale moc neužila. S manželem se často stěhovali podle toho, kam byl zrovna převelen. „Manžel přijel nebo napsal telegram. Bal! My jsme moc neutráceli za telegramy… bal, tak jsem balila. Přijel náklaďákem, všechno jsme naložili, moc jsme toho neměli. Pak ho zase někam přeložili a já jsem byla pořád s klukama sama. My jsme prošli celou republiku, stále jsme se stěhovali,“ vzpomíná na manželství s vojákem.
„Ne, válka není hezká, ne. Mladí lidé jdou do války a umírají, to nemají. My jsme měli štěstí celá rodina, tři jsme byli, že jsme tomu vždycky tak nějak utekli,“ uzavírá vzpomínání Božena Ivanová.