Probít domů se českoslovenští vojáci během druhé světové války snažili z Východu i Západu. Zatímco pro Londýn byli vojáci ze srdce Evropy klíčoví zejména v počátcích války, na východní frontě se začala samostatná československá jednotka formovat až v únoru 1942 v Buzuluku. Zpočátku měla pod sto příslušníků, na konci války jich byly desetitisíce. Velel jim Ludvík Svoboda, který však od počátků čelil politickým tlakům Moskvy. Během druhé světové války se tak Svoboda vydal na cestu, která mířila nejen z Buzuluku do Prahy, ale také na ministerstvo, do vězení i na Pražský hrad.
Československé vojáky dovedl z Buzuluku Ludvík Svoboda. Potýkal se s protichůdnými vlivy
Když v polovině března 1939 překročily německé jednotky hranice s Československem, pro mnohé to znamenalo jen potvrzení dlouhodobých obav, že válka je na spadnutí. Vyčkávat na další vývoj a doufat v přízeň osudu v protektorátu po ztrátě Sudet, Slovenska a Podkarpatské Rusi však pro některé znamenalo větší nebezpečí než nejistý a vágní plán na odchod a boj za svobodu vlasti ze zahraničí.
První zemí, kam čeští a slovenští emigranti odcházeli, bylo Polsko. „V první vlně byli především lidé, kteří se obávali politického pronásledování. A teprve počátkem dubna se mezi nimi začali objevovat první vojáci, kteří v Polsku hledali zárodek československé zahraniční armády, o které předpokládali, že už vznikla, a o které v protektorátu začaly kolovat fantastické zvěsti,“ uvedl v pořadu Historie.cs Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu.
Klíčovým pro formování prvních zárodků zahraniční armády se stal československý konzulát v Krakově. V jeho místnostech se zrodila Zahraniční vojenská skupina československá, kterou s blížícím se začátkem války nakonec Polsko uznalo. Do příběhů, které o jednotce kolovaly v protektorátu, měla ale daleko. Její příslušníci neměli ani uniformy a ubytováni byli v turistickém domě a následně i v bývalém skautském táboře.
Svoboda věřil v účelnost československých vojáků v Polsku
Jednotku přitom zakládali zejména nižší důstojníci. Příslušníci vyšších šarží, kteří utekli do Polska, z něj většinou co nejrychleji mířili na Západ, kde očekávali hlavní střety. Do Polska zamířila i jedna z výrazných osob československých dějin, tehdejší podplukovník a budoucí prezident Ludvík Svoboda.
Ten už za sebou měl celou řadu zkušeností v boji. Během první světové války byl odvelen na ruskou frontu, kde padl do zajetí a následně vstoupil do československých legií. S legiemi prošel bitvami u Bachmače a Zborova a proti Rudé armádě bojoval o transsibiřskou magistrálu. Do vlasti se dostal cestou kolem světa přes Japonsko a Spojené státy jedním z posledních transportů. Po válce se sice na krátkou chvíli vrátil na rodinný statek, posléze však opět vstoupil do armády.
Na rozdíl od většiny důstojníků se Svoboda domníval, že právě Polsko bude po propuknutí druhé světové války tím pravým místem pro československé vojáky. Ujal se proto vedení vznikající jednotky, a přestože v jejím čele formálně stanul generál Lev Prchala, de facto ji stále řídil Svoboda.
Ludvík Svoboda v Buzuluku
„Byl osobností, která dokázala tlumit spory, které v jednotce čas od času propukaly. Byl dostatečnou autoritou k tomu, aby začala vznikat jako stmelený celek. Domnívám se, že tady je jeho role jednoznačně pozitivní. Ludvík Svoboda byl v té době bezpochyby upřímným vlastencem, stoupencem prezidenta Edvarda Beneše, stoupencem jednoty československého odboje,“ popsal Plachý.
Sovětské internační tábory místo trestu smrti
Po napadení Polska Německem a začátku války zasáhla do bojů i československá jednotka, ale jen velmi okrajově. Její příslušníci totiž neměli potřebnou výzbroj, stále jim chyběly i uniformy, a tak bojovali v civilním oblečení. Po napadení Polska také Sovětským svazem se situace začala vyostřovat a českoslovenští vojáci se pokusili přesunout do neutrálního Rumunska. Z více než tisícovky se to ale podařilo jen 152 vojákům. Většina zbylých padla do zajetí Rudé armády.
„V pamětech (Ludvíka Svobody – pozn. redakce) se mluví o tom, že polští nadřízení dali jednotce rozkaz, aby se vyhnula sovětské armádě směrem k postupující německé armádě. Rozkaz Svoboda odmítl splnit a převedl jednotku v situaci, kdy už nebylo mezi čím si vybírat,“ uvedl historik Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma. Pokud by totiž uprchlí českoslovenští vojáci padli do německého zajetí, bylo by s nimi nakládáno jako s vlastizrádci, a mohli být potrestáni smrtí. „I když je v Sovětském svazu nečekalo nic jednoduchého, pořád to nebylo to, co by je čekalo v německém zajetí,“ doplnil vojenský historik Jiří Bílek.
Zajatci sice neskončili v gulagu, prošli ale internačními tábory. Přesto se podle Tůmy Sověti chovali k československým zajatcům relativně dobře. „Hlavně porovnáme-li to s osudem druhů ve zbrani, důstojníků a vojáků polské armády. Důstojníci skončili v masových hrobech a vojáci v gulagu,“ uvedl.
Gulagy nicméně prošla celá řada vojáků, kteří se k jednotce postupně přidávali. „Především ti, kteří utíkali do Sovětského svazu jako jednotlivci. V zásadě všichni byli po překročení hranic zatčeni a odsouzeni. Z gulagů se teprve dostali na základě smluv a byli zařazeni do československé jednotky,“ doplnil Tůma.
Jednotka se začala formovat až při hrozbě vpádu Německa do Sovětského svazu
V té době však Sovětský svaz nebyl ještě ve válce s nacistickým Německem. S vytvořením zahraniční jednotky na Východě se až do roku 1941 nepočítalo, a tak většina vojáků byla přes Střední východ přesunuta do Velké Británie. Až když zůstalo posledních 92 mužů, sovětská strana jim tajně sdělila, že se předpokládá napadení svazu Německem a že pokud se tento scénář potvrdí, bude možnost budovat československou jednotku.
A scénář se potvrdil. Za místo, kde měla jednotka vzniknout, bylo vybráno město Buzuluk ležící zhruba ve třetině cesty mezi Kujbyševem (Samarou) a pohořím Ural. Už tak tvrdý výcvik ztěžovala krutá zima a stejně horké poduralské léto. Do Buzuluku přijížděly kvůli vstupu do československé jednotky často celé rodiny a mnohdy v zoufalém zdravotním stavu. Velký byl podíl Rusínů a Židů, jejichž mateřským jazykem byla němčina.
„Tisícovka vojáků dostala britské uniformy, ale zprvu pouze padesát pušek. Adekvátní výzbroj českoslovenští vojáci obdrželi až na podzim (roku 1942 – pozn. redakce) a do té doby používali dřevěné atrapy, čímž se stali zdrojem pobavení pro místní děti,“ uvádí Vojenský historický ústav. Výcvik trval rok.
Ludvík Svoboda (pátý zleva) s příslušníky československého polního praporu před odjezdem na Ukrajinu v lednu 1943
Velitelem rodícího se praporu v Buzuluku se stal právě Svoboda. Potýkat se však musel se dvěma protichůdnými vlivy, které na jednotku působily – formálně byla řízena exilovou vládou v Londýně, která zajistila i financování. Vnitřně se však Svoboda musel potýkat s působením komunistů. A to už před zajetím Rudou armádou v Polsku.
V Polsku se totiž zprvu soustředili lidé, kteří před nacisty prchli kvůli svému levicovému přesvědčení. V jednotce tak bylo i mnoho komunistů. Svoboda je nazýval hvězdáři, protože si na hruď hrdě připínali odznak rudé hvězdy. „Komunisté ovládli exilové politické výbory, které představovaly takovou uprchlickou samosprávu. Ve chvíli, kdy měla československá vojenská skupina vzniknout, se tito političtí emigranti pokusili nejdříve dostat vojenskou skupinu pod svůj vliv, a když se jim to nepodařilo, tak se ji pokusili rozložit,“ uvedl Plachý.
V jejich představách se měli českoslovenští vojáci oslovovat „bratře“, své důstojníky si měli volit a v jednotkách měli působit i političtí komisaři. „To bylo samozřejmě pro vojáky naprosto nepřijatelné. Už 30. dubna 1939, při založení, zcela jednoznačně deklarovali, že vojenská skupina je pokračováním československé armády ve vlasti, není žádnou dobrovolnickou formací, řídí se československým branným zákonem, jsou uznávány hodnosti, kterých dosáhli vojáci v republice, a podle těchto hodností se také k sobě navzájem ve smyslu vojenské subordinace budou chovat,“ doplnil Plachý.
Mezi mlýnskými kameny
Vliv Sovětů v Buzuluku však jen vzrostl, zatímco vliv exilové vlády v Londýně se zmenšoval. Komunisté odmítali předmnichovskou armádu, kterou označovali za mocenský pilíř vykořisťovatelského kapitalistického státu. Prohlašovali, že za takový stát bojovat nebudou, odmítali se podřizovat velitelům a část vojáků dokonce označovali za fašisty.
„Situace v Buzuluku byla velice složitá. Svoboda stál na pozicích předmnichovské armády, kdy byl vychováván jako nadstranický velitel, v podstatě apolitický velitel. Vojáci nesměli být členy žádných politických stran a museli prosazovat oficiální politiku vlády státu. A v tom byl velký problém, protože si komunisté na něj neustále stěžovali,“ řekl historik Univerzity Brno František Hanzlík v Historii.cs.
Podoba lícové strany praporu Československé vojenské jednotky v SSSR
Svoboda proti komunistům proto zasahoval, ti si na něj zase neustále stěžovali v Moskvě. Generál Jaroslav Procházka, který na Svobodu během války donášel Klementu Gottwaldovi, pak Svobodovi vyhrožoval, že se buď bude chovat podle jeho představ, nebo žádná jednotka nebude. Situace došla tak daleko, že byl Svoboda předvolán před vyšetřovací komisi, která mu mohla udělit i trest smrti. Když čekal na její verdikt, v duchu se prý již loučil s manželkou a dětmi. Místo rozhodnutí o jeho popravě mu však komisaři bodře nalili pálenku, šlo jen o zastrašovací manévr.
Svoboda následně tlaku alespoň částečně podlehl. Do Buzuluku například pozval komunistické poslance v čele s Gottwaldem, a to přes protesty dalších důstojníků. „Svoboda se tenkrát rozzlobil, protože si myslel, že tím, že bude zadobře s komunisty, vytvoří ty nejlepší podmínky pro československou jednotku,“ uvedl historik Karel Richter, který se Svobodou spolupracoval na sepsání pamětí.
A konflikty pokračovaly. Když Svoboda například požádal Josifa Stalina o přeřazení jednotky na frontu, Stalin rád vyhověl a rozhodl i o vyzbrojení. Zato Londýn žádost nesl jen velmi nelibě a Svoboda si krokem vysloužil i důtku od exilového ministra obrany Sergeje Ingra.
Po bitvě u Sokolova začala jednotka nabírat na síle
Přes nelehké podmínky se však Svobodovi dařilo jednotku úspěšně řídit. Křest bojem zažil československý polní prapor u Charkova v bitvě u Sokolova, kde (s pomocí Rudé armády) dokázal udržet Němce za řekou Mží a nepřátelské armádě způsobil znatelné ztráty.
Kromě bojových strategií ale musel Svoboda dále řešit stupňující se tlaky mezi Londýnem a Moskvou, ať už šlo o nové uniformy, nebo uspořádání jednotky z praporu na brigádu. „Svoboda ve svém rozhovoru z roku 1956 uvádí, že měli připravenou organizaci, ale Londýn zaslal svoji organizaci, která byla zcela jiná,“ popsal Hanzlík. Představu o fungování brigády z pohledu exilové vlády ale ze stolu smetli sovětští důstojníci. „Londýn ztrácel vliv na vývoj jednotky nikoliv až koncem války, ale už v době, kdy se formovala brigáda,“ doplnil historik.
První československá samostatná brigáda už tehdy čítala přes tři a půl tisíce mužů, ve výzbroji měla po deseti těžkých tancích, lehkých tancích a obrněných vozidlech, přes dvě stovky automobilů, desítky minometů a kulometů, přes pět set samopalů a dva tisíce automatických pušek.
Příslušníci československého armádního sboru vstupují na československé území
Vyzbrojená brigáda československých vojáků se vyznamenala v roce 1943 při bojích o Kyjev, kde vedla hlavní útok. Po osvobození Volyně, kde od konce devatenáctého století žila asi třicetitisícová česká menšina, se řada krajanů hodlala k československé jednotce přidat. Přihlásilo se asi 12 tisíc dobrovolníků, mezi nimi i šest stovek žen. Brigáda se tak rozrostla na armádní sbor a Svoboda byl jmenován generálem. Nestal se ale velitelem celého sboru, tato pozice z nařízení Londýna připadla generálu Janu Kratochvílovi a Svoboda dál velel 1. brigádě.
Českoslovenští vojáci už měli vlast téměř na dohled – podpořit měli Slovenské národní povstání. Němci se ale na boje ve složitém terénu Karpat a v Dukelském průsmyku dobře připravili, a co mělo být rychlou operací, se stalo tuhým, téměř tříměsíčním bojem. Z důvodu nezvládnutí bojové situace v čele sboru vystřídal Svoboda Kratochvíla. Taktikou byl neustálý útok pěchoty bez ohledy na ztráty. V bitvě padly tisíce mužů, do bojů se zapojil i generál, aby podpořil morálku vojáků.
Pochod příslušníků 1. československého armádního sboru Prahou
Kromě Slovenska vytlačil armádní sbor německou armádu i z Podkarpatské Rusi a k bojům došlo i na Moravě a ve Slezsku. Do Prahy dojeli první vojáci 9. května 1945 a asi o týden později se už účastnili slavnostní vojenské přehlídky.
Návrat do vlasti ale měl i trpké aspekty. Někteří příslušníci československého armádního sboru se totiž podíleli i na takzvaném divokém odsunu Němců. Ten se týkal většinou žen, dětí a starých lidí, protože němečtí vojáci a bojeschopní muži už dávno uprchli za hranice. Přesto docházelo zejména v pohraničí k masakrům a krutostem, které patří k temným stránkám československé historie.
Z ministerstva byl Svoboda sesazen a skončil ve vězení
V roce 1945 se Svoboda stal ministrem národní obrany. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 na postu ministra setrval, z apolitického vojáka se ale stal člen KSČ. „Jsou různé názory, že Svoboda pomohl komunistům k moci a podobně. Ale archivní materiály ukazují něco jiného. Oni se Svobodou měli obrovský problém a nevěřili mu,“ popsal historik Hanzlík.
V armádě došlo k čistkám, při kterých se ministr nejspíš snažil zmírňovat dopady vyšetřování. U některých případů se to ale nepodařilo. Diskutovaná je jeho role v justiční vraždě generála Heliodora Píky, jeho spolubojovníka od Buzuluku. Podle Hanzlíka věřil Svoboda v jeho spravedlivý proces, a tak nevydal rozkaz k zastavení procesu. Píkův život však skončil trestem smrti.
Nedůvěra v komunistické straně se nakonec obrátila i proti Svobodovi. Na ministerstvu vyrostl úřednický aparát KSČ a jeho komunističtí náměstci tlačili Svobodu čím dál více do kouta. Do Moskvy chodila udání o jeho nedůvěryhodnosti. V září 1951 byl z funkce ministra odvolán, na konci listopadu v roce 1952 byl zatčen a strávil měsíc ve vězení.
Jeho rehabilitaci umožnila úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953. Stal se náčelníkem vojenské akademie a dvacet let zastávat i funkci poslance. V roce 1968, během pražského jara, byl na návrh Antonína Dubčeka zvolen prezidentem. Právě v šedesátých letech se v souvislosti s okupací Československa začala psát další kapitola jeho života. Kapitola, pro níž je dnes nejspíš známější, ve které příliš neuspěl a která tuto pozoruhodnou postavu československých dějin činí ještě rozporuplnější.