Ludvík Svoboda

Podpis takzvaného moskevského protokolu je jednou z černých chvil moderních československých dějin. Dokument, kterým tuzemští komunističtí politici v srpnu 1968 fakticky stvrdili okupaci, podrobili se Sovětskému svazu a popřeli výsledky pražského jara, bývá často charakterizován jako potupná kapitulace. Z dvaceti vrcholných politiků vládnoucí KSČ ho nepodepsal jediný –⁠ předseda Národní fronty František Kriegel. Většinový souhlas ale potvrdil, že Československo i nadále zůstane sovětským vazalem.

Ozbrojený odpor proti okupaci v srpnu 1968 by nepochybně vedl k masakru, to si uvědomoval i tehdejší prezident Ludvík Svoboda, prohlásil ve speciálním vysílání ČT24 k výročí invaze historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Milan Bárta. Podle historika z Ústavu pro soudobé dějiny Oldřicha Tůmy nebylo ani možné bránit hranice. „Československá armáda byla součástí nějakého vojenského celku, její bojové útvary byly rozmístěny na západních hranicích, měly jasné úkoly pro případ války se Západem,“ poznamenal.

Česko si v pondělí připomíná pětapadesát let od invaze v roce 1968. Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadla na území státu. Invaze tak v podstatě ukončila takzvané pražské jaro, tedy pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“.

Manželka prezidenta Eva Pavlová se ve středu v Lánech setkala s novodobými veteránkami. V řadách armády se zapojily do mnoha zahraničních operací například v Iráku, Afghánistánu, Kosovu a jinde. Do Lán jich přijelo několik desítek. Všechny dosud žijící veteránky z druhé světové války dostanou během středy po celém Česku kytice. Je to malá pozornost za hrdinství a oběti, které této zemi přinesly, řekla v Lánech Pavlová, která sloužila v ozbrojených silách a je podplukovnicí v záloze.

Funkce prezidenta republiky se ve čtvrtek ujme dvanáctý člověk od vzniku Československa. Prezidentská inaugurace to ovšem bude již pětadvacátá. Zpočátku to byla spíše formální drobnost – krátké zastavení na cestě Tomáše Garrigua Masaryka po návratu do Prahy – anebo tečka za volbou. Dnes, v době přímé volby hlavy státu, je to ale velká slavnost, které bývá vyhrazen takřka celý den.

Dalším cílem ukrajinské protiofenzivy se zřejmě stane významný dopravní uzel Svatove na severozápadě Luhanské oblasti. V širším okolí okupovaného města se už připravuje 92. samostatná mechanizovaná brigáda, která si vysloužila respekt úspěšnou obranou Charkova. Natáčel s ní reportér ČT Jan Šilhan.

Výročí osmdesáti let od založení prvního československého samostatného polního praporu v Buzuluku, který se proslavil v bitvách druhé světové války u Sokolova nebo Kyjeva, si politici a vojáci připomněli na Vítězném náměstí v pražských Dejvicích. Akce se měla podle ministryně obrany Jany Černochové (ODS) původně konat přímo v ruském Buzuluku, kde prapor v roce 1942 vznikl. Ruská agrese proti Ukrajině ale cestě české delegace zabránila. Na místo se vydala pouze skupina členů vojenské historie.

Když se otec Boženy Ivanové (Koutné) dozvěděl, že Ludvík Svoboda zakládá v Buzuluku československou vojenskou jednotku, neváhal a odjel tam. Za nějaký čas přijely i Božena s maminkou. Božena vstoupila do armády v dubnu 1944, kdy byla v Jefremově zformována 2. paradesantní brigáda, u které byla jako spojařka. I přes to, že se už na frontu nedostala, válečného utrpení viděla hodně.

Probít domů se českoslovenští vojáci během druhé světové války snažili z Východu i Západu. Zatímco pro Londýn byli vojáci ze srdce Evropy klíčoví zejména v počátcích války, na východní frontě se začala samostatná československá jednotka formovat až v únoru 1942 v Buzuluku. Zpočátku měla pod sto příslušníků, na konci války jich byly desetitisíce. Velel jim Ludvík Svoboda, který však od počátků čelil politickým tlakům Moskvy. Během druhé světové války se tak Svoboda vydal na cestu, která mířila nejen z Buzuluku do Prahy, ale také na ministerstvo, do vězení i na Pražský hrad.

Zemřel veterán druhé světové války podplukovník ve výslužbě Viktor Ráža. Bylo mu 96 let. Jeho skon oznámil ředitel Vojenské nemocnice Olomouc Martin Svoboda a potvrdila organizace Paměť národa. Viktor Ráža se narodil v rodině volyňských Čechů, po vpádu Němců na Ukrajinu se zapojil do odboje, v roce 1944 se připojil k 1. československému armádnímu sboru, v jehož řadách došel přes Slovensko a Moravu až do Čech. Po válce se usadil na Moravě. Dostal mnoho vyznamenání, naposledy jej předloni poctil ministr obrany medailí k 75. výročí od konce druhé světové války.

Nikdo z československých prezidentů nedokončil své úřadování až do konce mandátu. Příčinou předčasného odchodu z Hradu byly nejčastěji dobrovolné, ale i vynucené abdikace. Ludvík Svoboda například nebyl schopen vykonávat funkci ze zdravotních důvodů. Proto tvůrci Ústavy České republiky zavedli v roce 1992 paragraf 66, o kterém se aktuálně v souvislosti s Milošem Zemanem nahlas hovoří. Zdravotní handicap ztěžoval, nebo znemožnil práci i jeho předchůdcům. Téma pro pořad Reportéři ČT zpracoval David Vondráček.

Věra Biněvská je jednou z veteránek z východní fronty. Do druhé světové války se zapojila, když jí bylo 14 let. Osudy československých bojovnic shrnuje nová publikace Ve stínu mužů. Nové informace se objevují i téměř osmdesát let od konce války, třeba rodina Biněvských získala válečné záběry Věřiny starší sestry Vandy.

Ve věku 80 let zemřel režisér dokumentárních filmů a pedagog Karel Vachek. Potvrdila to děkanka Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění (FAMU) Andrea Slováková. V roce 1968 natočil snímek Spřízněni volbou o účastnících pražského jara.

Josef Müller, veterán z československých jednotek v Sovětském svazu za druhé světové války oslavil sté narozeniny. Osobně potkal Ludvíka Svobodu či Edvarda Beneše, po přesídlení do Izraele se ale vzpomínka na něj zčásti vytratila. Nedávno ho vypátrali čeští historici.

29. července 1968 bylo ve východoslovenské Čierne nad Tisou zahájeno jednání představitelů komunistických stran Československa a Sovětského svazu, jež mělo na příští dvě desetiletí rozhodnout o osudu naší republiky. Události toho dne si diváci Deníku ČST v roce 1990 mohli připomenout také prostřednictvím záběrů pořízených skrytou kamerou.Vraťte se každý den na chvíli o 30 let zpět a podívejte se, jaké okamžiky přinesl rok 1990.

Říkali mu Afričan, později také Pistolník. Bohuslav Burian byl brněnský kněz, který se postavil nacistům a po válce i komunistům. Přežil pochod smrti, stal se převaděčem přes hranice a po uvěznění se mu podařilo uprchnout z přísně střeženého Leopoldova. To vše stihnul prožít za 40 let, než zemřel na následky vyčerpání a mučení při výsleších Státní bezpečnosti.

Když jí bylo šestnáct let, vstoupila do armády, přestože zuřila druhá světová válka. Jako ošetřovatelka šla Olga Pěničková s první brigádou generála Ludvíka Svobody a společně s ostatními zdravotníky se starala o raněné. Jí samotné poranily střepiny nohu. Jejího otce odvlekli Sověti do gulagu. Na dramatické události vzpomíná v seriálu Paměťová stopa.

Československá republika neměla po odtržení od Rakouska-Uherska pro svou nově vzniklou armádu žádné velení, chyběl jí generální štáb. Pomoci s jejím vytvořením měla Francie, hlavní spojenec meziválečné republiky, a francouzský důstojník se nakonec objevil i v čele vedení československé generality. Hlavní vojenský štáb vznikl před sto lety – 15. října 1919.

V Rusku chátrají některé hroby československých legionářů. V Samaře se jejich ostatky ocitly dokonce na skládce. České úřady i historici si dlouhodobě stěžují na přístup ruské vlády a samospráv k naplňování dohody o péči o válečné hroby. Po stopách památky legionářů se pro Reportéry ČT vydal redaktor Tomáš Vlach, který se tématu dlouhodobě věnuje.

Představitelé Česka a Slovenska si na slovensko-polském pomezí připomněli 75. výročí karpatsko-dukelské operace, pokládané za jednu z nejkrvavějších bitev proti Němcům za druhé světové války. Významně se na ní podílela i československá jednotka pod velením generála Ludvíka Svobody.

Karpatsko-dukelská operace sovětské armády měla podpořit Slovenské národní povstání, které vypuklo 29. srpna 1944. Velitelé akce plánovali rychlý vojenský postup, nakonec se ale krvavé boje protáhly na několik měsíců. Poprvé se na území tehdejšího okupovaného Československa sovětským a československým vojákům podařilo vkročit 6. října 1944.

V létě 1939, když Polsko nakonec po několika odkladech vyhlásilo mobilizaci, řada jeho letadel byla zastaralá a k boji se vůbec nehodila, podobně jako slabé a málo pancéřované tanky. Navíc pro řadu vojáků na skladech chyběly dokonce i stejnokroje. „Zdá se to triviální, ale voják bez uniformy není voják,“ vysvětluje v rozhovoru pro web ČT24 vojenský historik Jiří Plachý. Nedostatek peněz se promítal do všech oblastí válečného konfliktu na polské straně, pokud srovnáváme její vojenské síly s německými na samém začátku druhé světové války, míní.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, upálení Jana Palacha a dalších událostech následujícího roku začali lidé stále hlasitěji vyjadřovat svůj nesouhlas s nastupující érou normalizace. V létě 1969 se konaly mohutné demonstrace v řadě českých měst. Po potlačených protestech k prvnímu výročí invaze byl přesně před 50 lety, 22. srpna 1969, přijat takzvaný pendrekový zákon, který měl krvavé zásahy proti demonstrantům legalizovat.

Zatímco v srpnu 1968 skončily naděje pražského jara násilným vpádem vojsk ze zahraničí, o rok později už stáli Češi a Slováci proti Čechům a Slovákům. Právě před padesáti lety, především 20. a 21. srpna 1969, se v ulicích střetly desítky tisíc zoufalých protestujících se surovým zásahem pořádkových jednotek. A 22. srpna byl schválen takzvaný „pendrekový zákon“, který měl násilí ospravedlnit a který podepsali i milovaní představitelé pražského jara, včetně Alexandra Dubčeka. Tehdy naplno začala tvrdá normalizace pod dozorem Gustáva Husáka.