Nikdo z československých prezidentů nedokončil své úřadování až do konce mandátu. Příčinou předčasného odchodu z Hradu byly nejčastěji dobrovolné, ale i vynucené abdikace. Ludvík Svoboda například nebyl schopen vykonávat funkci ze zdravotních důvodů. Proto tvůrci Ústavy České republiky zavedli v roce 1992 paragraf 66, o kterém se aktuálně v souvislosti s Milošem Zemanem nahlas hovoří. Zdravotní handicap ztěžoval, nebo znemožnil práci i jeho předchůdcům. Téma pro pořad Reportéři ČT zpracoval David Vondráček.
Nejdéle sloužil Tomáš Garrigue Masaryk, celkem čtyřikrát, ale na svůj poslední mandát rezignoval ze zdravotních důvodů po necelých dvou letech vládnutí. „Přestal ovládat pravou ruku a tím pádem se nedokázal sám podepsat,“ vysvětlil ve zmíněném pořadu ČT historik Petr Zídek.
Také druhého československého prezidenta Edvarda Beneše neminuly vážné zdravotní potíže, mimo jiné dvě cévní mozkové příhody. „Z té první se vzpamatovával více než deset týdnů, přesto tenkrát nikoho ani nenapadlo, že by jej odvolával z funkce,“ zdůraznil další z historiků Jindřich Dejmek.
Jeho stav se měl krátce před komunistickým pučem v únoru 1948 zlepšit, o čtyři měsíce později však abdikoval i kvůli kornatění cév a hlavou státu se stal Klement Gotwald.
Ten v úřadu vzhledem k výduti srdeční aorty dokonce zemřel. „Účastnil se pohřbu Josifa Vissarionoviče Stalina v Moskvě, po návratu v podstatě upadl do bezvědomí, z něhož se už neprobral,“ popsal historik Jan Kalous.
Nástupce Antonín Zápotocký podlehl třetímu infarktu a srdeční choroba se stala osudnou i jeho jmenovci Novotnému, nicméně až sedm let po jeho odvolání v březnu 1968.
Poté už se funkce na sedm let a 59 dní ujal Svoboda, kvůli jehož zdravotním problémům zavedli v roce 1992 tvůrci Ústavy ČR takzvaný lex Svoboda, tedy paragraf 66, který je v těchto dnech velmi často zmiňován.
