Podpis takzvaného moskevského protokolu je jednou z černých chvil moderních československých dějin. Dokument, kterým tuzemští komunističtí politici v srpnu 1968 fakticky stvrdili okupaci, podrobili se Sovětskému svazu a popřeli výsledky pražského jara, bývá často charakterizován jako potupná kapitulace. Z dvaceti vrcholných politiků vládnoucí KSČ ho nepodepsal jediný – předseda Národní fronty František Kriegel. Většinový souhlas ale potvrdil, že Československo i nadále zůstane sovětským vazalem.
Před 55 lety se českoslovenští komunisté sklonili před Brežněvem. S invazí nesouhlasil jen Kriegel
3 minuty
Události: Přijetí Moskevského protokolu v Československu
Podpisem protokolu začala v Československu tzv. normalizace, tedy zrušení reformních výdobytků politického uvolnění během pražského jara, potrestání jeho představitelů a podporovatelů a podřízení se vůli sovětských vůdců v čele s Leonidem Brežněvem, jimž sekundovali oportunisté a dogmatičtí stalinisté z konzervativního křídla KSČ.
Normalizace mimo jiné znamenala propouštění ze zaměstnání, politické čistky, obnovení cenzury, potlačení svobod včetně uměleckých projevů, policejní represe a špehování občanů, zrušení mnoha zájmových a politických organizací či uzavření hranic. Výsledkem byl také oficiální souhlas s pobytem okupačních sovětských vojsk.
Moskevský protokol byl vyvrcholením sovětské snahy na ovládnutí situace v Československu. Vojenská okupace byla jen jednou částí plánu. Druhou částí mělo být ovládnutí orgánů státní moci, které se podařilo právě pod nátlakem v Moskvě.
Internace nepohodlných
Hned během první noci okupace bylo několik vedoucích politiků – šéf komunistů Alexander Dubček, premiér Oldřich Černík, předseda parlamentu Josef Smrkovský, šéf Národní fronty František Kriegel a Josef Špaček – internováno a odvezeno mimo území ČSSR.
Okupantům se ale nepodařilo získat podporu prezidenta Ludvíka Svobody a instalovat kolaborantskou „dělnicko-rolnickou vládu“, která by zajistila politickou legitimitu intervence. Za této situace Kreml souhlasil se Svobodovou nabídkou, že přijede jednat do Moskvy výměnou za návrat internovaných politiků.
Do Moskvy 23. srpna odletěli kromě prezidenta i Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, Milan Klusák, Jan Piller, Alois Indra, Jozef Lenárt a Vasil Biľak. K moskevským rozhovorům se později připojili internovaní politici a delegaci dále rozšířili např. Zdeněk Mlynář a Miloš Jakeš.
V kompletním složení se delegace sešla pouze 26. srpna, v ostatních dnech Sověti „domlouvali“ Čechoslovákům buď individuálně, nebo ve skupinkách. Ti přitom nebyli jednotní – vedle protagonistů pražského jara v čele s Dubčekem byli v Moskvě kolaborantští politici (Husák, Indra, Biľak, Jakeš).
„Jsme povinni nalézt řešení“
Krátce po příletu měl Svoboda rozhovor se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem, ve kterém prezident podle historika Antonína Benčíka řekl: „Vrátit Dubčeka do Prahy. On vezme vinu na sebe a vzdá se všech funkcí. Jestli se funkcí vzdá, bude to pro nás pro všechny lépe.“
Vyjednávací mantinely ukázalo vystoupení sovětského premiéra Alexeje Kosygina na setkání s členy Svobodovy mise: „SSSR nemohl trpět, aby měl pod rukou Československo, které se dalo na cestu ke kapitalismu… Jsme povinni nalézt řešení – jinak bude v ČSSR občanská válka. Odpovědnost ponesete pouze vy, zejména Dubček. Jsou jen dvě alternativy: buď válka, nebo dohoda.“
Sovětské požadavky byly jasné – přijetí okupace a prohlášení o neplatnosti mimořádného 14. sjezdu KSČ, který se 22. srpna sešel v Praze-Vysočanech. Sjezd, který se konal v jedné z hal společnosti ČKD v utajení před okupačními vojsky, mimo jiné odmítl porušení suverenity země a žádal okamžité stažení cizích vojsk. Delegáti zvolili nový ústřední výbor v čele s Dubčekem, ve vedení strany ztratili svá místa kolaboranti s okupační sovětskou mocí (Indra, Lenárt, Kolder, Biľak). Sjezd, v jehož čele Dubčeka zastoupil ekonom Věněk Šilhán, se také podílel na řízení občanského odporu proti okupaci.
Sovětská nadvláda
Nátlak Brežněva a spol., podpořený emotivním apelem prezidenta Svobody, nakonec slavil úspěch. Sověti si ovšem přáli mít podpisy všech přítomných, tedy i Kriegela. Ten však odolal i nátlaku svých krajanů a nepodepsal. „Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř, nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu to nepodepíšu,“ prohlásil. Na Sibiř sice poslán nebyl, ale později byl vyloučen z KSČ a odstraněn z veřejných funkcí.
Moskevský protokol znamenal faktický konec pražského jara. V textu se již objevuje termín „normalizace“ poměrů v zemi, včetně zastavení činnosti „antisocialistických“ organizací i provedení „nutných kádrových opatření ve vedení tisku, rozhlasu a televize“.
Protokol prohlásil 14. sjezd KSČ za neplatný a neobsahoval datum odchodu vojsk. Českoslovenští politici se zavázali žádat vypuštění projednávání tzv. československé otázky z programu Rady bezpečnosti OSN. Koncem srpna protokol schválil ÚV KSČ. Následné normalizační období ukončil až listopad 1989.
„Dubček a další se zavázali, že pacifikují odpor, který po celý týden v Československu existoval a že to zařídí tak, aby výsledky vysočanského sjezdu nebyly platné, aby celý sjezd byl prohlášen za neplatný. A také že teď už opravdu provedou zásadní personální opatření a že bude zavedena nějakým způsobem cenzura,“ řekl v roce 2018 Českému rozhlasu ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma.
