Česko si v pondělí připomíná pětapadesát let od invaze v roce 1968. Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadla na území státu. Invaze tak v podstatě ukončila takzvané pražské jaro, tedy pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“.
Akce s krycím jménem Dunaj se zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska a Polska. U východoněmeckých hranic byly připraveny i jednotky armády Německé demokratické republiky, ty ale podle historiků nakonec do Československa také kvůli možným reminiscencím na časy druhé světové války krom několika průzkumných oddílů nevstoupily.
Tato „internacionální pomoc“, zdůvodněná obavami z „kontrarevoluce“ a „odklonu Československa ze socialistické cesty“, ukončila zhruba půlroční pokus vládnoucí komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem o opatrné reformy, které se komunistům postupně vymykaly z rukou.
V atmosféře celkového uvolnění rychle obnovovaly činnost organizace a církve a vznikaly nové protikomunisticky orientované organizace. Byla zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí komunistických represí z padesátých let. Takový vývoj však narazil na odpor Kremlu.
Zvací dopis
„Obrodný proces Moskva zpočátku sledovala v klidu a s určitým porozuměním. To se ale rychle změnilo už v jarních měsících. Co bylo pro ni velmi alarmující, byla svoboda tisku. (…) Nešla dohromady s kontrolou společnosti,“ popsal historik z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Prokop Tomek.
Záminkou pro invazi v roce 1968 byl údajně takzvaný zvací dopis, který Leonidu Brežněvovi poslala pětice československých komunistů, kteří s liberalizačními procesy v zemi nesouhlasili. „Hlavním spiklencem byl Vasil Biľak, později v sedmdesátých, osmdesátých letech velký ideolog. A několik dalších, kteří měli poměrně vysoké pozice, ale ne klíčové. Obávali se, že reformy zajdou příliš daleko,“ vysvětlil Tomek.
Zvací dopis ale nebyl jenom jeden, připomněl historik z Historického ústavu AV ČR Jaroslav Šebek. „Dá se říci, že tu byla celá kampaň, která se během léta 1968 objevila,“ doplnil.
O intervenci bylo definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě na jednání pěti generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy. O necelé tři dny později vstoupilo v prvním sledu zhruba sto tisíc vojáků s 2300 tanky a sedmi sty letadly. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc vojáků a šest tisíc tanků.
Moskevský protokol
Hned první noci bylo několik vedoucích politiků — Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel a Josef Špaček — uneseno do Moskvy. Okupantům se ale nepodařilo získat podporu prezidenta Ludvíka Svobody a instalovat kolaborantskou vládu, která by zajistila politickou legitimitu intervence. Za této situace Kreml souhlasil se Svobodovou nabídkou, že přijede jednat do Moskvy výměnou za návrat internovaných politiků.
Do Moskvy 23. srpna odletěli kromě prezidenta i Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, Milan Klusák, Jan Piller, Alois Indra a Vasil Biľak. K moskevským rozhovorům se později připojili internovaní politici. Následné čtyřdenní rozhovory se však odehrávaly pod diktátem Sovětů a výsledný protokol byl v podstatě kapitulací.
Protokol stvrdil počátek normalizace a podepsalo jej devatenáct vrcholných politiků Československa. To odmítl jen předseda Národní fronty František Kriegel. „Zbytek delegace se ho snažil přesvědčit, včetně Ludvíka Svobody. Ale myslím, že on měl v sobě vnitřní sílu, která pramenila i z toho, že býval ve Španělsku interbrigadistou. Nenechal se tak lehce zlomit,“ zhodnotil Šebek.
Odpor Čechoslováků proti invazi trval celý týden až do podepsání zmíněného moskevského protokolu, sdělil historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma. „Mimořádnou roli hrála média, která vlastně převzala na těch několik dní roli centra, které odporu dávalo jakýsi smysl a společný záměr,“ poznamenal.
Zatímco vojáci Maďarska, NDR, Bulharska a Polska se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl legalizován v říjnu 1968 Národním shromážděním smlouvou o jejich dočasném pobytu, který se nakonec protáhl na 23 let. Celkem si okupace Československa do konce roku 1968 podle ÚSTR vyžádala 137 mrtvých, zhruba pět set těžce a stovky lehce zraněných.
