Říkali mu Afričan, později také Pistolník. Bohuslav Burian byl brněnský kněz, který se postavil nacistům a po válce i komunistům. Přežil pochod smrti, stal se převaděčem přes hranice a po uvěznění se mu podařilo uprchnout z přísně střeženého Leopoldova. To vše stihnul prožít za 40 let, než zemřel na následky vyčerpání a mučení při výsleších Státní bezpečnosti.
Příbuzní na Buriana vzpomínají jako na veselého strýce a bratra, kterého nezlomily ani roky věznění a rád žertoval v každé situaci. Svědčí o tom i jeho dochované dopisy, které uveřejnil v knize Říkali mu Pistolník spisovatel a historik František Kolouch.
„Boží požehnání v roce 1944 přeje váš Bohuslav, starý zločinec, kriminálník a lotr,“ napsal Burian svým rodičům v prosinci 1943 z koncentračního tábora v Osvětimi. Na konci války se mu podařilo utéct z pochodu smrti a právě před 75 lety se vrátil do rodného Brna. Tehdy ale ještě netušil, že za pět let uteče za hranice a bude pomáhat dalším kněžím na útěku před komunismem.
Zastal se sestry a skončil v Osvětimi
Bohuslav Burian se narodil 16. října 1919 v Brně do rodiny obchodníka a řezníka. Už od dětství ale podle svých blízkých inklinoval k víře. Možná k tomu přispělo i to, že bydlel na Mendlově náměstí hned vedle kláštera. „Již od dětství jsem cítil volání Boží, chtěl jsem pracovat pro Boží věc mezi lidmi a dávat jim životní štěstí,“ vzpomínal v dospělosti. A to se mu také splnilo. V srpnu 1938 se stal novicem v augustiniánském klášteře a o rok později vstoupil do kněžského semináře. Chtěl se stát misionářem v Africe, a proto mu blízcí začali přezdívat Afričan.
To už bylo ale Brno součástí Protektorátu Čechy a Morava a dvacetiletý Burian se zapletl s nacisty. Přestože vysoké školy uzavřeli, seminář fungoval dál až do prosince 1942. Burianova sestra Ludmila ale nemohla pokračovat ve studiu na lékařské fakultě a začala pracovat v Zemské nemocnici u svaté Anny jako ošetřovatelka. Měla tam ale velké neshody s primářem Bedřichem Pilným, nacistou, který asistoval také u poprav ve věznici v Kounicových kolejích.
Podle historika Františka Koloucha začal primář Pilný na Ludmilu dotírat a dělal jí milostné návrhy. Když ho odmítla, začal ji v práci šikanovat. Její bratr začal bezpráví oplácet. Doktorovi bušil na okno, a dokonce mu prý do bytu hodil mrtvou kočku a pohádal se s ním na ulici. Pilný si to ale nenechal líbit a zařídil Burianovo zadržení v lednu 1943. Brněnskému gestapu se tato záminka hodila, protože chtělo stejně augustiniány v Brně zlikvidovat, a postupně zatklo i další kněží.
Seminaristu pak drželi v internačním táboře Pod kaštany nedaleko Kounicových kolejí. Protože byl ale z kláštera zvyklý na přísný řád, brzo si na zdejší podmínky zvyknul. „Mohu říci, že jsem zde mnoho získal za těch pět měsíců, víc než za rok v klášteře. (…) A myslím, že síla zde načerpaná bude vydatně pomáhat k tomu, abych byl dobrým knězem, který se dovede zapřít a obětovat,“ napsal v dopise sestře v červnu 1943. O dva měsíce později ho nacisté poslali do koncentračního tábora v Osvětimi.
I v koncentráku snil o Africe. Z pochodu smrti utekl a zachránil se
„Jak víte, do Auschwitzu jsem přijel 5. srpna. Smutno mi bylo, když jsem ráno kolem páté hodiny projížděl v ohromném autobuse Brnem a loučil se s ním posledním pohledem na Petrov,“ napsal v dopise rodičům v prosinci 1943. V koncentráku se stal jen číslem, na předloktí mu vytetovali 135 397. Nevzdal se ale svých snů.
„Mám též plán o cestě do Španělska v malé aerovce, nebo na motocyklu, do Itálie, Palestiny. A co Afrika? Bylo by to krásné pracovat pět let mezi černochy,“ napsal sestře. Zároveň ale opakovaně prosil o jídlo, kterého bylo v táboře nedostatek. A také o teplé oblečení.
V lednu 1944 poslali Buriana do pobočného tábora Golleschau, kde pracoval v kamenolomu. I tady stále hrozila smrt v plynové komoře, táborový lékař prováděl pravidelné selekce a slabé vězně posílal do plynu. Při jedné z takových selekcí nechal velitel tábora postavit Burianovu skupinu do řady a rozhodl, že každý desátý bude zastřelen. A to se i stalo. Burian podle svých vzpomínek stál na devátém místě a zachránil se.
Do konce války prošel ještě několika tábory – v Ellrichu pracoval v podzemní továrně na rakety a v dubnu 1945 ho před postupující frontou společně s ostatními vězni transportovali do Sachsenhausenu. Odtud ho také vyhnali na pochod smrti. Po pěti dnech cesty se Burianovi a dalším vězňům podařilo od skupiny oddělit a utéct do lesa. Nacisté po nich sice stříleli, ale neúspěšně. Několik dnů se pak skrývali, až je objevili vojáci rudé armády. A Burian se vrátil do Brna.
Za přečtení dopisu od arcibiskupa strávil půl roku ve vězení
V prvních týdnech a měsících odpočíval a také léčil tuberkulózu, která se u něj v koncentračním táboře projevila. Od podzimu 1945 se ale vrátil ke studiu teologie. Také se stal členem Spolku politických vězňů a při veřejných akcích popisoval podmínky nacistického věznění.
V červenci 1947 byl vysvěcen na kněze a následně se stal kaplanem ve Slavonicích u Dačic. Tady také prožil komunistický převrat v únoru 1948. S vývojem situace nesouhlasil a začal společně s dalšími duchovními šířit protikomunistické letáky. Zároveň podle Koloucha už tehdy uvažoval, že uteče do Rakouska.
V červnu 1949 vydali čeští biskupové pastýřský list, ve kterém kritizovali postupy komunistů, kteří zasahovali do církevních záležitostí. Dokument, který se šířil tajně, měli kněží přečíst před mší. Burian se vydal na motorce do Brna s odhodláním, že list veřejně přečte.
Na slavnost Božího těla 19. června 1949 šel Brnem průvod věřících a biskup Karel Skoupý jim na Zelném trhu žehnal. Přečíst pastýřský list se ale obával. Burian tak vešel do jednoho z domů, vyběhl nahoru, vyklonil se z okna a list nahlas věřícím přečetl.
„Mezitím bylo již po bohoslužbách a účastníci odcházeli směrem k Petrovu. Neznámý hlasitě pronesl asi toto: ,Mluvím ústy našeho pana arcibiskupa Berana, tato řeč měla být pronesena věřícím z kazatelny. Bylo to však státními úřady zakázáno',“ popsal situaci do protokolu příslušník Státní bezpečnosti (StB), který uvedl, že Burian měl na sobě kožený plášť, pod kterým měl kněžské roucho.
Buriana zatkli a odvezli na velitelství StB, kde ho tři hodiny vyslýchali a pak zavřeli do podzemní kobky. Vlivem špatných podmínek se mu zhoršilo zdraví a začal vykašlávat krev. Na svobodu se dostal až po téměř půl roce, když dostal milost díky přímluvě generála Ludvíka Svobody, který se znal s jeho přítelem.
Na služebnu StB přinesl na Vánoce řízky. V republice ale zůstat nechtěl
Burian se ale nestáhl do ústraní. Dostal zákaz dál působit ve Slavonicích, a než mu přidělili novou farnost, rozhodl se zůstat v Brně. Docházel do polepšovny, kde se věnoval dětem, ale také chodil dávat rozhřešení prostitutkám, nebál se žádného prostředí. Na Vánoce 1949 dokonce přinesl do budovy StB usmaženého kapra a donutil náčelníka, aby ho pustil k vězňům, kterým přinesl také hostie a vyzpovídal je.
V únoru 1950 se Burian přesunul do nové farnosti – do Moravské Nové Vsi v jihomoravském pohraničí. Stále ho ale trápila nedoléčená tuberkulóza a také ho sledovala StB. Rozhodl se proto utéct do Rakouska. Hranice se mu podařilo překročit 9. září 1950.
První azyl našel v kněžském semináři ve Vídni, následně v klášteře v Salzburku. V Římě se pak setkal s krajany v českém bohosloveckém semináři v Nepomucenu. A zde dostal Burian osudový úkol. Čeští kněží ho oslovili, zda by nemohl jako převaděč dostat za hranice Československa také pronásledované kněží a studenty, kteří by se chtěli stát duchovními, ale v komunistické zemi nemohou. Burian tuto výzvu přijal.
Řeku přebrodil s dítětem v ruce. Počtvrté ho ale zatkli
Dne 10. září 1951 se mu podařilo nepozorovaně vrátit do Československa a za týden převedl bezpečně přes hranice několik lidí. Podobnou cestu si pak ještě v říjnu a listopadu dvakrát zopakoval. Na svobodu do emigrace pomáhal dokonce i rodině s několikaměsíčním dítětem, které osobně přenesl v náručí, když přebrodili řeku.
Na poslední – čtvrtou – cestu se vydal 8. prosince 1951. O čtyři dny později ho rakouská pohraniční stráž zatkla v Schrattenbergu a předala ho sovětským okupačním orgánům. V lednu 1952 byl Burian vydán do Československa.
Příslušníci StB ho v Praze vyslýchali od 12. ledna do 29. února. Nedovolili mu, aby si lehnul, nesměl spát, musel v cele na Ruzyni neustále chodit a k výslechům ho vodili se zakrytýma očima. Fyzický teror a bití střídalo psychické násilí.
„Výpovědi byly na mně vynuceny fyzickým násilím, duševním i tělesným utrpením a týráním, které přesahovaly metody a trýznění gestapáckého vyšetřování, jaké jsem prožil za dob německé okupace. Po dobu vyšetřování, hlavně na Ruzyni, bylo na mě používáno i násilí psychické, a to až k úplné vyčerpanosti a nervovému zhroucení, a rovněž násilí morální jako proti duchovnímu. Vměšování chemikálií do jídla mělo též za následek závažné oslabení nervového systému, sebekontroly v myšlení a srdečního centra,“ uvedl Burian v roce 1956, když žádal o obnovení procesu.
Ani na konci února ale výslechy neskončily. Buriana převezli do Brna, kde vyšetřování pokračovalo stejným způsobem. Navíc zatkli i jeho sestru a bratra i rodiče a všechny brutálně vyslýchali.
Soud se konal v říjnu 1952. Burian byl odsouzen ke 20 letům vězení, jeho sestra k šesti a rodiče k roku a roku a půl vězení. Bylo jim přitom už 65 a 71 let. Přesto strávili půl roku za mřížemi, kde za války drželi své vězně i nacisté. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu je následně propustili. Jejich syn Bohuslav se ale z vězení už živý nevrátil.
Chtěl revizi případu. Když se jí nedočkal, z Leopoldova utekl
Buriana věznili nejdříve ve Valdicích, na Mírově, v pracovním táboře v Ostrově a v Leopoldově. Všude ale dál plnil své poslání – sloužil tajné mše, zpovídal spoluvězně a dával jim rozhřešení. Nejhorší to bylo podle jeho slov v Leopoldově, kde musel třídit a nakládat radioaktivní uranovou rudu, která způsobovala rakovinu i sterilitu. Dozorci se prý ale uvězněným kněžím smáli, že to je trápit nemusí.
Přestože byl Burian zlomený výslechy, soudem a vězněním, nepodlehl. Podle Koloucha například odmítl pracovat v neděli, za což dostal trest čtrnáctidenní korekce – spát mohl pouze na holé zemi a k jídlu měl jen chleba a meltu. Jeho neléčená tuberkulóza se v tomto prostředí začala opět zhoršovat.
V dubnu 1956 podal Burian žádost o revizi svého případu a uvedl, že vše co tehdy řekl, bylo pod nátlakem. V lednu 1958 ale jeho žádost zamítli. Rozhodl se proto, že z vězení uteče.
V lednu 1959 byl součástí vězeňského komanda, které mělo uklidit kulturní dům v obci. Na věšáku v šatně uviděl kabát, který si rychle oblékl a vyskočil oknem. Na nádraží si koupil lístek do Trnavy a pak dál autobusem k rakouským hranicím. Přes den se ukrýval a pokračoval jen v noci. Jeho zdravotní stav se ještě zhoršil, proto se před zimou schoval do kůlny jednoho statku. Tady ho ale našel sedlák, který zavolal SNB. Na svobodě byl tak Burian čtyři dny. Díky jeho statečnosti se mu od té doby říkalo mezi vězni také Pistolník.
Za útěk dostal bití a čtyři roky navíc
Buriana pak převezli zpět do Leopoldova a následně k brutálním výslechům na Ruzyni. Byl podchlazený a nemocný, doktora k němu ale pustili až po několika dnech samovazby. Za útěk dostal další čtyři roky vězení.
Následně ho převezli na Mírov, kde se díky péči ostatních vězňů částečně vzpamatoval. Na jaře roku 1960 se ale ve věznici rozšířila chřipka. Už tak zesláblý Burian musel na marodku, kde jeho poslední chvíle popsal spoluvězeň Josef Novotný.
„Ležel jsem na ošetřovně s horečkou a najednou se otevřou dveře a příslušník přivedl s rancem Bohuslava. (…) Měli ho všichni rádi pro jeho přímou a optimistickou náladu, kterou měl i přesto, že měl velmi vysoký trest. Rozdával vždy kolem sebe radost, i když sám trpěl. (…) Byl stále veselý, až v sobotu byl více zamlklý a více spal,“ vzpomínal Novotný. Burian ho také poprosil, aby předal jeho rodině poslední vzkaz: „Všem děkuji a jsem jim vděčen za jejich obětavost, lásku a výchovu. Ať mi odpustí, že jsem jim způsobil bolest.“
Novotný odešel z marodky v pondělí a ještě prý stačil spícímu Burianovi udělat křížek na čelo. V pátek 29. dubna 1960 Bohuslav Burian zemřel.
Na mrtvém těle byly stopy týrání. Rodina ostatky dostat nesměla
Podle pitvy byl příčinou smrti zápal plic. Rodině dovolili, aby se se zemřelým rozloučila, nesměla se ale podívat do rakve. Podplatili bachaře, aby víko přece jen odklopil. „V rakvi leželo nahé vychrtlé tělo, které neslo ještě stopy po týrání. Bylo jasně vidět ještě spoustu modřin a podlitin,“ popisuje v knize Kolouch svědectví bratra a matky.
Ostatky ale rodina dostat nesměla a po kremaci skončily na mírovském vězeňském hřbitově.
