Američané už byli před Plzní, rudá armáda na Moravě. Podle dochovaných svědectví byla ale situace v Praze až do 5. května 1945 klidná. Ten den začalo ozbrojené povstání, které vedli převážně českoslovenští důstojníci. Ti měli ale po roce 1948 skončit v zapomnění a často také ve věznicích a pracovních táborech, vyzdvihovat se už měli především sovětští osvoboditelé. Téměř zapomenutý tak zůstal například příběh Františka a Milana Pouskových, otce a syna, kteří se postavili nacistům, následně i komunistům a zaplatili za to svobodou i životem.
Neznámí hrdinové Pouskovi pomáhali osvobodit Prahu, po roce 1948 je čekalo vězení. Syna zastřelili za nevyjasněných okolností
„Prosíme českou policii, voláme české vojsko, voláme všechny Čechy na pomoc do Českého rozhlasu,“ žádali 5. května 1945 hlasatelé. Rozhlas, který ten den ráno začal vysílat česky, obsadili nacisté. Češi neváhali a vyjeli do budovy na pomoc. Pražské povstání odstartovalo. Františku Pouskovi bylo tehdy 51 let. Bývalý legionář přispěchal z vynucené penze a ujal se vedení povstalecké jednotky Prapor svobody. Do boje o hlavní město se zapojil i jeho třiadvacetiletý syn Milan Pouska, který se vrátil z totálního nasazení v Německu.
Těsně po válce jim osvobozený stát byl ještě vděčný. František získal Československý válečný kříž a jeho syn pochvalné uznání za statečnost před nepřítelem a vojenské chování v revolučních dnech. Brzy už ale oba stáli před komunistickým soudem, který je poslal na několik let za mříže.
Otec a syn osvobozovali Prahu. Po roce 1948 se už jejich hrdinství ale nehodilo
František Pouska se narodil 14. února 1894 v Lukově. Absolvoval kadetní školu v Hranicích a poté sloužil jako velitel dragounského pluku v Pardubicích, se kterým odjel po vyhlášení první světové války na ruskou frontu. V červenci 1915 padl do zajetí a rok nato vstoupil do československých legií. Po válce byl povýšen na majora a rozhodl se zůstat v armádě. Po okupaci Československa a rozpuštění vojska pracoval na ministerstvu zdravotnictví a sociální péče. V dubnu 1941 musel ale nuceně odejít do penze, jako bývalý legionář se jim pro úřad zdál příliš nebezpečný.
Pouskovi
Jeho syn Milan se narodil 10. července 1922. Studoval na gymnáziu a obchodní akademii. Od roku 1941 musel odjet nuceně pracovat pro říši, do firmy Bosch ve Stuttgartu, kde byl téměř až do konce války. I on se pak zapojil do pražského povstání jako otec, a oba tak přispěli k osvobození hlavního města.
František Pouska odešel do řádné penze a do výslužby počátkem února 1948. Přesto začal komunistům, kteří se o pár dní později dostali do čela země, vadit. Už v lednu 1947 o Pouskovi vyšel v Rudém právu článek, ve kterém se autor pohoršoval nad tím, že má jako penzista příliš velký byt a majetek. „Interpretace komunistického tisku s jasným zdůrazněním majetkových poměrů a finančního bohatství jako by předestřela Pouskovy budoucí osudy,“ domnívá se historik Lukáš Kopecký, který o odbojové činnosti rodiny napsal odborný článek Otec a syn ve třetím odboji. Případ Františka a Milana Pouskových.
Otec pomáhal ukrývat nepohodlné. Do vězení šel skoro na deset let
Podle Kopeckého se František Pouska zapojil do odboje proti komunistům prakticky ihned po únorovém převratu a začal pomáhat pronásledovaným přátelům a známým. Už 28. a 29. února 1948 u sebe v bytě ukryl poslance Československé strany národně socialistické Otu Horu, na kterého byl vydán zatykač. Horovi se následně povedlo překročit hranice. Stejně ukryl Pouska i duchovního a válečného parašutistu Josefa Pojara, jehož odchod za hranice byl ale předem připravenou pastí Státní bezpečnosti (StB).
František Pouska byl tak 7. dubna 1948 zatčen. O rok později byl odsouzen k devíti a půl letem těžkého vězení, které mělo být jednou za tři měsíce ještě zostřeno tvrdým lůžkem, a ke stotisícové pokutě. V době, kdy otec Pouska stál před soudem, byl už zatčen také jeho syn.
Syn následoval otce. Těšil se ale z vězení do práce
Milan Pouska po válce absolvoval dva ročníky vojenské akademie a stal se poručíkem. Měl rád koně, a dvakrát se zúčastnil Velké pardubické. Počátkem roku 1948 se oženil a v prosinci 1949 se mu narodila dcera Dagmar.
„K Pouskovým zálibám patřila hra na klavír, kytaru, housle a zpěv. Jako důstojník působil u zbraně, kterou velmi miloval, tedy u jezdectva, konkrétně u 1. jezdecké korouhve v Pardubicích, bydlel však v nedalekých Dašicích,“ popisuje historik.
Milana Pousku zatkli poprvé v červenci 1949, když ho StB vyslýchala kvůli odbojové činnosti jeho známého Zdeňka Mimry. Po třech týdnech byl sice propuštěn, přesto ho ale začali sledovat. A v březnu 1950 ho za mříže odvlekli znovu.
Pouska se tehdy už přiznal. Mimra se mu prý svěřil, že je nespokojený s poměry v Československu a doufá v politický převrat. A Pouska mu začal sdělovat informace o stavu vojenské posádky, morálce mužstva a zbraních. Pouska se o tom zmínil svému nadřízenému v kasárnách, který jeho činnost schvaloval. Dokonce ho poprosil, zda by přes Mimru nedokázal dostat za hranice jednoho svého známého. A to se podařilo.
V lednu 1951 zasedl soud. Milan Pouska dostal trest 17 let a pokutu 100 tisíc korun. První část trestu si měl odpykat na Borech v Plzni. Odtud také napsal svojí ženě dopis, ve kterém si stýská po své malé dcerce. „Drahá Martičko! Jsem velmi rád, že jsem Tě zase po roce viděl. Škoda jen, že jsi nevzala naší Dagmar s sebou. (…) Jsem otec dítěte, které vlastně neznám a tak bych ho rád viděl. (…) Já jsem, jak jsi viděla, zdráv, dobré mysli a čekám, až budu zařazen do nějakého pracovního tábora. Těším se již moc na práci, protože takhle je to velmi zlé,“ napsal Milan Pouska v únoru 1951. O dva měsíce později byl už mrtvý.
Synova pohřbu se nesměl zúčastnit
Jeho otec František Pouska musel mezitím pracovat v kamenolomu v Horním Slavkově. Od ledna 1950 byl pak vězněn ve Valdicích. A podle dochovaných zápisů zůstal nezlomený. Za své chování dostal několik kázeňských trestů. V jeho posudku se také píše, že „pracovní morálku a výkon má dobrý, stanovenou normu plní na 120 %. (…) Jeho poměr k dnešnímu lidově demokratickému zřízení není kladný, což dává najevo také mezi odsouzenými.“
Právě ve Valdicích se dozvěděl také o smrti svého syna. „Tvůj syn Milan mrtev v Horním Slavkově u Karlových Varů, zoufalá matka,“ byl text telegramu, který do věznice přišel 3. července 1951 a dochoval se ve spisu Františka Pousky. Ke zprávě bylo posléze rukou dopsáno: „Státní prokuratura nepovolila zúčastniti se pohřbu.“
Otec se tak nesměl se svým synem rozloučit a mezi ostatními vězni začal mluvit o tom, že jeho syna zastřelili.
Milana měli zastřelit na útěku. Svědci ale vypovídali o něčem jiném
Syn Milan se z Borů dostal do pracovního Tábora XII. u Horního Slavkova. Tady měl být také 11. dubna 1951 podle zápisu „v 21:00 hodin zastřelen SNB na útěku“. Podle pitvy byla příčinou smrti střelná rána do hrudníku a následné vykrvácení.
Tehdejší svědci ale situaci popsali jinak. Například spoluvězeň Jiří Procházka, jehož svědectví popsal historik Kopecký: „S Pouskou pracoval ještě chvíli před osudnou událostí společně, on na opravě pumpy, Pouska na elektromotoru. Milan Pouska si pak odešel do dílny pro kleště, což se mu stalo osudným. Poté byl Procházka odvolán do výtahu, aby sfáral dolů opravil potrubí. Ve vrátkárně čekal na volnou klec, aby vzápětí uslyšel sérii výstřelů. Načež přiběhl podle něj člen StB – ten to ale nemohl být – a nařídil mu, aby se nehnul z místa.“
Podobně zní i svědectví Jaroslava Krátkého, který byl s Pouskou na šachtě číslo 14. „Na jedné noční směně přišel za mnou do vrátkárny spoluvězeň Milan Poustka. Pracoval na šachtě jako elektrikář a zapojoval elektrický motor v kompresorovně vzdálené asi dvacet metrů od vrátkárny. Chtěl se se mnou poradit, jak zapojení provést. Za pár vteřin poté, co odešel, jsem uslyšel dávku ze samopalu. Přiskočil jsem k oknu a viděl, jak jeden esenbák vleče po zemi Milanovo nehybné tělo směrem k drátům. Hned nato byli všichni vězňové pracující na povrchu nahnáni do vrátkárny, kde museli za křiku esenbáků posedat na zem,“ popsal pro dokumentační komisi Konfederace politických vězňů po revoluci spoluvězeň Krátký.
Milana Pouska zastřelil příslušník SNB Oldřich Dobruský. Velitel útvaru v dochovaném dokumentu uznal, že zbraň použil oprávněně. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se po roce 1989 snažil případ vyšetřit. Střelec Dobruský ale zemřel už v roce 1978.
„Motivace Dobruského k zastřelení Milana Pousky zůstává i nadále neznámá. Každopádně se však jednalo o zločin, spáchaný na území státu, jenž byl sevřen krutým totalitním režimem,“ shrnuje historik Kopecký.
Otec se pohřbu svého syna nesměl zúčastnit. Rodina mohla Milanovy ostatky zpopelnit, nesměli ale otevřít zapečetěnou rakev. Františka Pousku po propuštění dál sledovala StB. Nepřestal mluvit o tom, že jeho syna zastřelili záměrně. Zemřel 21. ledna 1971. Poslední část svého života prožil na Žižkově, v Koněvově ulici, která nesla jméno sovětského osvoboditele Prahy.