Přezdívalo se mu „továrna na smrt“. Ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau) nacisté zavraždili přes milion lidí, hlavně Židů. Koncentrační tábor osvobodila před 75 lety Rudá armáda. Na místě našla už jen poslední tisíce zbídačených vězňů, kteří neměli dost sil absolvovat transport, případně takzvaný pochod smrti. Sověti objevili také mrtvá těla, hromady kufrů, bot a šatů. Odhalování zvěrstev, jež se v Osvětimi odehrála, v dalších letech šokovalo celý svět.
Symbol lidského pekla, tábor Osvětim, nařídil založit koncem dubna 1940 druhý muž nacistického Německa, šéf SS i gestapa Heinrich Himmler. Nacisté areál postavili v blízkosti stejnojmenného polského městečka. První vězně, mezi nimiž byli hlavně Poláci trestaní z politických důvodů, zavlekli do Osvětimi už v červnu téhož roku. Využívali je tam tehdy k otrocké práci.
Zrůdné centrum holocaustu
V březnu 1941 poručil Himmler vedle základního tábora postavit druhý rozsáhlejší komplex, který byl nazván Osvětim II - Březinka (Birkenau), jenž se stal největším střediskem určeným k vyhlazování evropských Židů.
V první plynové komoře v Osvětimi I byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny vražedné účinky cyklonu B – látky užívané pro deratizaci. Později byly v Březince postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na šest tisíc lidí.
Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Obětí největší a zároveň poslední vlny deportací se stalo v polovině roku 1944 několik stovek tisíc maďarských Židů.
Od října 1942 do října 1944 bylo do Osvětimi deportováno také více než 46 tisíc vězňů z terezínského ghetta. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v takzvaném terezínském rodinném táboře, s nímž je spojena největší hromadná vražda československých občanů v noci z 8. na 9. března 1944, kdy nacisté zabili 3792 židovských mužů, žen a dětí.
Maskované plynové komory
Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala takzvaná selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci, tedy na „Vernichtung durch Arbeit“ – vyhlazení prací, a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Ty byly maskovány jako sprchy, což mělo oběti přesvědčit, že jde o dezinfekční opatření před prací.
Nápis „Arbeit macht frei!“ (Práce osvobozuje) nad hlavní bránou kmenového tábora, byl ukázkou nacistického cynismu. Jednou z nejsmutnějších kapitol tábora byly pseudolékařské pokusy prováděné na vězních. Neblaze proslulým se stal zejména „Bílý anděl“ Josef Mengele.
V lednu 1945 nařídilo velení SS evakuaci tábora kvůli blížící se Rudé armádě a asi 58 tisíc vězňů schopných pohybu bylo přinuceno k takzvanému pochodu smrti do jiných táborů.
„Poslední dny vypadaly v táboře jako totální chaos. S vyklízením se začalo už v prosinci 1944 a zasáhlo to i české země, protože v prvních lednových týdnech 1945 se vypravovaly takzvané pochody smrti, a přes české země v té době přejížděly železniční transporty do nejbližších nacistických koncentračních táborů jako Dachau nebo Mauthausen. Takže čeští obyvatelé tenkrát byli poprvé svědky těch hrůz,“ konstatoval historik Jaromír Mrňka z Ústavu pro studium totalitních režimů.
„V následujících vlnách tu procházely i pěší pochody, především severním moravským pohraničím. A potom také pochody válečných zajatců,“ připomíná dále historik.
Osvětim měla být zlikvidována, než na místo dorazí sovětská vojska, jejich postup byl ovšem tak rychlý, že k tomu zcela nedošlo, vyklizena byla pouze větší část, podotkl Mrňka.
Tábor byl osvobozen 27. ledna 1945 vojáky 60. armády prvního ukrajinského frontu. V té době v Osvětimi pobývalo 7650 zbědovaných lidí. „Nacházeli se tam jen vězni, kteří nebyli schopni pěšího pochodu nebo dalšího transportu a kteří tam byli ponecháni vlastnímu osudu,“ uvedl historik.
I Sověty zvěrstva šokovala
Svědectví Rudé armády z Osvětimi šokovalo nejen Sověty, ale celý svět. „Nechtělo se mi (do vězeňských baráků) ani vstoupit. Viděli nebo spíš cítili jsme, že tam na palandách leží lidé,“ vzpomíná bývalý sovětský voják Ivan Martynuškin.
„Odkrývání toho, co se v Osvětimi opravdu stalo, trvalo delší dobu. Když tam Rudá armáda dorazila, v táboře toho tolik nezůstalo. Docházelo k tomu spíš v následujících letech,“ míní Mrňka.
Světovou veřejnost podle něj šokovaly spíše záběry britské armády po osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen, který se nacházel v Dolním Sasku. „Masové průmyslové vyhlazování celých společenských skupin naprosto přesahovalo rámec myšlení a chápání. Ani samotní Židé, Romové a další skupiny si neuměli představit, co je čeká. Neočekávali, že je něco takového možné,“ podotkl historik.
Vyvražděno bylo na milion Židů
Dvacátý sedmý leden se teď připomíná jako Den památky obětí holocaustu. Podle údajů osvětimského muzea v táboře zahynulo přes 1,1 milionu lidí, z toho milion Židů, až 75 tisíc Poláků, 21 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a 15 tisíc příslušníků dalších národností.
K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50 tisíc československých občanů – Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi šest tisíc. Ztráty v Osvětimi představovaly více než polovinu z celkových 80 tisíc zavražděných nebo zemřelých Židů z Čech a Moravy za druhé světové války. Smrt v Osvětimi našlo také na pět tisíc českých Romů, jen v noci z 2. na 3. srpna 1944 tam bylo zavražděno 2897 Romů ze 14 zemí.
Z tábora smrti uprchlo podle serveru holocaust.cz celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga, jenž po válce začal užívat jméno Rudolf Vrba. Ti poprvé podrobně informovali svět o prožitých hrůzách.
Historici se snaží identifikovat statisíce obětí
Nacisté za sebou většinu záznamů o zrůdné mašinerii v Osvětimi stihli zlikvidovat. Historici i po dekádách stále pátrají po jménech a osudech obětí. Stopy velké části z nich končí u nákladní rampy, ke které je přivážely vlaky.
„Selekci řídilo SS: Všichni příliš staří nebo mladí byli posláni na smrt. Osmdesát, devadesát procent těch, kteří právě dorazili, šlo hned po příjezdu do plynových komor. Museli ujít dva kilometry k Březince. Všichni, kdo šli rovnou na smrt, neprošli registrací,“ podotkl ředitel digitálního archivu muzea Osvětim-Březinka Krzystof Antonczyk.
V roce 1992 předalo Rusko historikům svazky úmrtních listů, které zajistila Rudá armáda během osvobození tábora. Dokumenty pomohly identifikovat asi polovinu ze 400 tisíc vězňů, kteří prošli registrací při nástupu do tábora.
Dalším vodítkem jsou přepravní listy, které by mohly prozradit totožnost více než 900 tisíc obětí, které věznitelé nezaregistrovali. Ověřuje a porovnává se každá indicie – od jmen na tisících kufrů, svědectví přeživších i jejich příbuzných, ale i nápisy, které po sobě někdejší vězni zanechali na zdech. Podle historiků se všechny deportované a zavražděné identifikovat nepodaří, přesto se dál snaží tímto způsobem uctít památku obětí.
Doživotní traumata
Přeživší z Osvětimi si následky nesou po celý život. „Osvobození není konec utrpení a umírání,“ upozornil historik Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. „Ti, kteří byli osvobozeni, se vrátili do úplně jiné společnosti, nacionalizované, radikalizované, třeba se posouvala doleva. A oni se tam často necítili doma. Postrádali rodiny, neměli majetek,“ popisuje tehdejší dobu Frankl.
Jednou z přeživších je i 77letá dětská lékařka Eva Umlaufová. Do vyhlazovacího tábora se rodačka ze slovenského Trenčína dostala ve dvou letech se svojí těhotnou matkou v listopadu 1944.
„Tento poslední transport byl zároveň prvním transportem, který nejel přímo do plynové komory. Přežili jsme, protože nacisté zastavili zplynování asi dva nebo tři dny předtím,“ vzpomíná.
Osvětim jí i 75 let po osvobození připomíná vytetované číslo na levém předloktí. „Pravdou je, že nemám žádnou vědomou vzpomínku na život v Auschwitzu. Ale způsob, jakým mě Auschwitz zasáhl, mě provází celý život,“ upozornila žena.
Duševní zranění se naplno rozvinulo v dospělosti, když byla potřetí těhotná. Tehdy přišly noční můry o plynových komorách plných malých dětí. Podobnými traumaty přitom procházejí všichni – přeživší, ale i vojáci, kteří tábor smrti osvobodili. „Lidé, kteří viděli hrozné věci během války, byli stále zděšeni tím, co uviděli v Osvětimi,“ říká historik Leonid Ťoruškin.
Velitelé tábora v osvětimi Rudolf Höss a Arthur Liebehenschel a 22 bývalých dozorců bylo polským soudem odsouzeno k smrti a v roce 1947 popraveno. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963–1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v tomto vyhlazovacím táboře.
Osvětim-Březinka patří v současnosti mezi nejnavštěvovanější místa v Polsku. Zachován zůstal bývalý koncentrační tábor s památníkem pro ty, kteří zde zahynuli, plynové komory a mementa. V roce 2018 do Osvětimi zavítalo rekordních 2,152 milionu lidí.
