Když jí bylo šestnáct let, vstoupila do armády, přestože zuřila druhá světová válka. Jako ošetřovatelka šla Olga Pěničková s první brigádou generála Ludvíka Svobody a společně s ostatními zdravotníky se starala o raněné. Jí samotné poranily střepiny nohu. Jejího otce odvlekli Sověti do gulagu. Na dramatické události vzpomíná v seriálu Paměťová stopa.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Dnes jedenadevadesátiletá Olga Pěničková se narodila na Ukrajině, v české vesničce Okolek. Aby mohla do armády, lhala, že je o rok starší. Absolvovala výcvik a s brigádou Prvního československého armádního sboru, které velel generál Ludvík Svoboda, vyrazila v roce 1944 do války jako ošetřovatelka. Práci zdravotní sestry se naučila až v terénu. „Tam ležel raněný a měl díru v boku. Na to nezapomenu, kdybych tu byla ještě dvacet let. To byl můj první pohled, který jsem tam prožila,“ vzpomíná Olga Pěničková.
Na transfúzní oddělení přiváželi nejtěžší raněné
Tehdy šestnáctiletá dívka v polní nemocnici skoro omdlela. Pak si zvykla na utrhané končetiny, krev, bezmoc i pach smrti. „Já jsem dělala v transfuzním oddělení, kam přiváželi nejtěžší raněné. My jsme byli taková přípravna na ty operační zákroky. Doktor to třídil tak, že když viděl, že tomu člověku není pomoci, tak ho prostě odstavil. Protože plýtvat krví se nemohlo,“ říká a neskrývá dojetí Olga Pěničková.
„Tam tenkrát pracoval chirurg, říkali mu Gospodin Major. Byl to výborný ruský lékař, ale hrozný opilec. Neuměl operovat, když nebyl opilý, museli jsme schovávat před ním líh. Já jsem v té době myslela, že mě terorizuje. Ale on to myslel dobře. Byl to dobrý výcvik, já toho dodnes nelituji,“ vzpomíná.
Fronta se posunovala a s ní vojáci i polní nemocnice. Auta zajišťovala nekonečné přísuny raněných. „Nejhorší to bylo, když jsme přišli do vesnice, která byla srovnaná se zemí a my jsme se museli už někde zastavit, a tak jsme tam museli rozbalit stany. Čtyřiadvacet hodin jsme měli službu, den volno, ale to stejně nešlo. Každý pracoval, dokud se držel na nohou,“ popisuje.
Zraněná byla i ona sama, střepinu v noze má dodnes
Všude zuřily těžké boje, raněné vojáky přivážela nákladní auta. „Hodně jich po cestě zemřelo. My jsme nevěděli, co je suchý oděv, co je suchá bota, byli jsme zmrzlí. A pak ta Dukla, to bylo nejhorší,“ vzpomíná Olga Pěničková.
Zraněná byla i ona sama. „Vasil mi řekl: ,Olino, ty jsi to dostala, máš zakrvácenou nohavici‘ a já říkám: ,To nic není, noha tam ještě drží.‘ Dvě střepinky, co v noze našli, vytáhli a tu malinkou tam nenašli, tak je tam dodnes,“ ukazuje.
Proč se vlastně šestnáctiletá dívka rozhodla to všechno absolvovat a vstoupit do armády, když zuřila druhá světová válka? Další možností byla bída a nucený odchod do Donbasu, kde děti kopaly uhlí. „Tak jsem si řekla, mám někde umírat hlady a dřít se, to by trvalo hodně dlouho. Tak ať přiletí kulka a mám to odbytý naráz,“ vysvětlila.
Tatínka odvlekli do gulagu, setkali se až po mnoha letech
Olga zůstala po válce na Žatecku stejně jako sestra, také válečná zdravotnice. Z Ukrajiny za nimi pak přijela matka se sourozenci. Otec byl tou dobou na Sibiři, kam ho už v roce 1938 Sověti jako takzvaného kulaka odvlekli. Stejně jako Hitler měl i Stalin síť táborů pro nepohodlné. V lágrech gulagu zahynuly miliony lidí. „To, co Stalin dělal s lidmi, to se vyslovit nedá. Kdo to nezažil, ty poměry, hlad, ten nepochopí,“ říká Olga Pěničková.
Otec Olgy přežil jako jediný z třiadvaceti mužů z rodné vesnice Okolek. Dostat ho do Čech se ale Olze podařilo až po mnoha letech. „Jenom proto, že se báli, že bude vyprávět, co se dělo na Sibiři, a to se nesmělo pochopitelně,“ vysvětluje. „Když odcházel, bylo mi deset let. Když jsme se setkali, tak už jsem měla šestiletého syna,“ dodává.
