Karpatsko-dukelská operace sovětské armády měla podpořit Slovenské národní povstání, které vypuklo 29. srpna 1944. Velitelé akce plánovali rychlý vojenský postup, nakonec se ale krvavé boje protáhly na několik měsíců. Poprvé se na území tehdejšího okupovaného Československa sovětským a československým vojákům podařilo vkročit 6. října 1944.
Brány vlasti utopené v krvi. Před 75 lety vstoupili vojáci v Dukelském průsmyku do Československa
V operaci bojovalo na sovětské straně přes 110 tisíc vojáků včetně asi šestnácti tisíc příslušníků 1. československého armádního sboru. Ti se k Sovětům připojovali na poslední chvíli, původně měli být nasazeni v jiné akci. Po náročném 150kilometrovém pochodu se k samotné frontě přesunovali až v den útoku. Proti nim stálo zhruba sto tisíc německých a maďarských vojáků.
Plán předpokládal rychlé zničení nepřátelského uskupení v předhůří Karpat a rozvinutí útoku přes horské hřebeny. Hlavní úder byl veden ve směru na město Dukla, nedaleko východoslovenského Prešova, do takzvaného Dukelského průsmyku. Osvoboditelé předpokládali, že do Prešova dorazí za šest dní.
Překročit Karpaty měly sovětským a československým vojákům pomoci dvě velmi dobře vybavené slovenské divize, ty se však podařilo ještě před zahájením operace Němcům odzbrojit. „Byla to i vina nerozhodných velitelů divizí, které v důsledku nebyly připraveny k otevření průsmyků. Sověti tudíž museli prorážet velmi tvrdou německou obranu,“ vysvětluje Stanislav Mičev, ředitel muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystrici. Operace se tak protáhla na 51 dní urputných bojů v náročném terénu a těžkých povětrnostních podmínkách.
Kvůli špatnému počasí byla omezena i letecká podpora pěších sil, horský terén zase znemožňoval nasazení tanků. To vše zpomalilo plánovaný postup a způsobilo chaos na bojišti.
Za silné dělostřelecké a minometné palby nepřítele byla těžce raněna nebo padla většina velitelů našich čet u pěších jednotek. Jednotky zůstaly bez velení a měli jsme 80 procent nováčků, jednotky začaly ustupovat. Já jsem věděl, co to může znamenat. Prostě se tam začaly ozývat ty hrozný hlasy paniky, někteří poprvé v boji a já nevím… Nikdo jim nevelí. A německé tanky 300, 400 metrů před nimi. Tak jsem tehdy použil všech prostředků, které jsem měl, včetně použití zbraně, a prapor jsem zastavil.
Jistota Svobody
Neprostupný horský terén využil i nepřítel a vytvořil v Karpatech silnou obranu do hloubky až 50 kilometrů. Během prvního dne operace úspěšně prolomila sovětská vojska hlavní pásmo německé obrany a poté se do bojů postupně zapojovaly rychlé svazky a 1. československý armádní sbor. Německé velení s cílem zastavit postup vojsk na území Slovenska přesunulo do kritické oblasti pěší a – tam, kde to bylo možné – tankové svazky z jiných směrů a samostatné útvary ze Slovenska, které byly nasazeny proti povstalcům.
Československému sboru velel generál Jan Kratochvíl, který byl dle projektu Paměť národa zcela svévolně (o výměně vojenských velitelů mohla rozhodovat pouze londýnská exilová vláda) sovětským velitelem maršálem Ivanem Koněvem již druhý den operace odvolán a na jeho místo byl jmenován generál Ludvík Svoboda.
„Sovětská strana se podpisem smlouvy sama zavázala k tomu, že do toho nebude zasahovat, přesto se maršál Koněv cítil oprávněn k tomu, aby v žáru bitvy vyměnil jednoho velitele za druhého. U Svobody si Sověti byli jisti, že vždy půjde s nimi, za všech okolností, za každou cenu,“ popsal dění historik Jaroslav Hrbek. Kratochvíl měl naproti tomu hájit pozici exilové vlády a svrchovanost Československa. Později byl propagandou viněn z neúspěchu operace.
Historie.cs – Dukla v krvi utopená (zdroj: ČT24)
Nepochopitelná taktika
Československému armádnímu sboru se podařilo ovládnout Dukelský průsmyk 6. října 1944. Povedlo se mu to v součinnosti s 67. střeleckým sborem a 31. tankovým sborem. Vojska pokračovala v útoku a během dvou týdnů postoupila o dalších patnáct až dvacet kilometrů na západ a jihozápad od průsmyku.
Neumíte si představit, kolik uřezaných nohou jsme viděli. Já si pamatuju, jak se to tam v té Machnówce pálilo. Tam byla taková kupa amputovaných nohou. To bylo strašné.
Boje trvaly až do listopadu, slovenským povstalcům však nepomohly a nacisté povstání potlačili. Slovenskými horami se pak českoslovenští, sovětští a také rumunští vojáci probojovávali až do dubna 1945. Podle historika Hrbka se rozsáhlá operace stala symbolem neúspěchu, protože nedosáhla svých cílů.
Údaje o padlých v Dukelském průsmyku se liší dle různých zdrojů, nejčastěji se uvádí, že na straně sovětské armády bylo dvanáct až dvacet tisíc padlých a nezvěstných. Československé jednotky měly přes 1600 zemřelých a nezvěstných. Důvodem ztrát byla podle jednoho z účastníků bojů Miloslava Masopusta už zmíněná dobrá organizace německé obrany. „Viděli daleko do našeho postavení a mohli nás střílet jednoho po druhém,“ řekl před časem Masopust pro ČTK. Na německé straně bylo kolem 12 tisíc padlých a nezvěstných.
„Průlom nebyl připraven špatně, ale při postupu do země z jihu by určitě nebylo tolik mrtvých. Je nepochopitelné, proč Sověti volili tuto taktiku,“ komentoval boje Fridrich Lorand z Univerzity Komenského v Bratislavě. Kdyby prý sovětská armáda postupovala jižním směrem, z Maďarska, ztráty na životech i technice by nebyly tak vysoké.
Lorand nevylučuje ani podezření, že rozhodnutí Moskvy bylo dáno obdobnými politickými záměry, jaké se projevily i ve vztahu k varšavskému povstání. Tamní akci řízenou polským protikomunistickým odbojem nechala sovětská vojska utopit v krvi.
Se Sověty na věčné časy
6. říjen byl později vyhlášen dnem československé armády, byť ještě před rokem 1948 byla celá karpatsko-dukelská operace považována za neúspěšnou. V nejvyšších vojenských kruzích dokonce představovala záminku pro rozsáhlé kádrové změny, líčí historik a politolog Jan Rataj.
Časem se ale vnímání vojenského postupu v Karpatech pod vrstvou propagandy ideologie mytizovalo a na kruté boje se začalo pohlížet jako na mimořádně úspěšné. V říjnu 1949 byl otevřen slovenský památník akce, Ludvík Svoboda při té příležitosti prohlásil, že krvavá operace je tradicí věčných vazeb na Sovětský svaz.
Tam na Dukle, jako později v pražských ulicích, dozrála v našem lidu historická zkušenost, která na věčné časy určila směr naší národní a státní politiky i směr naší budoucnosti. Je to historická zkušenost, že jen v socialistickém Sovětském svazu, v jeho statečném lidu, jeho nepřemožitelné armádě, jeho geniálním vůdci soudruhu Stalinovi máme jedinou reálnou záruku naší svobody, naší svrchovanosti, naší zajištěné národní a státní budoucnosti. Na Dukle se rodilo heslo, které pevně vešlo v cítění i vědomí našeho lidu: Se Sovětským svazem na věčné časy. Se Sovětským svazem a již nikdy jinak. To je hlavní a nejvzácnější odkaz památného 6. října 1944, který dnes slaví všechen československý pracující lid.
Bývalý slovenský prezident Andrej Kiska před pěti lety označil operaci za jednu z nejtěžších horských bitev ve střední Evropě za druhé světové války s tím, že „boje na tomto kousku velké fronty vázaly významné vojenské síly nepřítele a povzbudily domácí protifašistický odboj“.