Polsko si ve čtvrtek připomnělo 75 let od začátku Varšavského povstání. Proti obrovské přesile vojsk nacistického Německa se tehdy postavila odbojová organizace Zemská armáda. Vzdorovat vydržela 63 dní. Boje nepřežilo až 18 tisíc jejích vojáků a téměř 180 tisíc civilistů. Povstalci mimo jiné spoléhali na Rudou armádu, která stála u bran Varšavy. Ta se ale k povstání nepřidala.
Na území Polska už od počátku okupace Němci uplatňovali poměrně silné represe vůči tamnímu obyvatelstvu, zároveň ale v zemi působila silná odbojová síť. „Byla velmi činná, velmi solidně propracovaná a velmi dobře spojená s exilovým vedením v Londýně,“ podotknul Ondřej Kolář, historik ze Slezského zemského muzea v Opavě.
Podle historika Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu byly před vypuknutím Varšavského povstání jednotky Zemské armády rozšířené po celém území Polska a pomáhaly Rudé armádě v boji proti nacistům.
„Už od června, kdy začala velká sovětská ofenziva v Bělorusku, polští vojáci Zemské armády vstupovali do bojů a pomáhali Rudé armádě například s osvobozením Vilniusu a dalšího území, které v roce 1939 patřilo k Polsku,“ uvedl Jakl.
Jenže Rudá armáda nakonec proti povstalcům ve Vilniusu či Lvově ostře zakročila, připomněl historik Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu v Praze. „Zemskou armádu odzbrojili, vůdce pozatýkali a vojáky poslali do zajateckých táborů, nebo je násilně začlenili do jednotek generála Berlinga,“ doplnil Plachý.
Tehdejší vztah levicových Poláků k Sovětskému svazu považuje za komplikovaný: „Být polským odbojářem levicového ražení bylo těžké a Sovětský svaz to příliš neulehčoval. V roce 1938 byla na příkaz Stalina rozehnána polská komunistická strana. Polský levicový odboj začal nabírat na síle až od roku 1943, to došlo k pokusům zkoordinovat akce se Zemskou armádou, ale představitelé komunistického odboje odmítli deklarovat to, že neslouží jiné mocnosti než Polsku. Jejich cesty se na nejvyšší úrovni rozešly, byť nevylučuji lokální spolupráci,“ konstatoval Plachý.
Spoléhání na postup Rudé armády
Právě postup Rudé armády, která se blížila k polskému hlavnímu městu, se stal v létě 1944 hlavním impulzem k zahájení Varšavského povstání. „Velitelé povstání v zásadě počítali s tím, že Rudá armáda bude vázat velkou část německých sil a že zároveň polští povstalci sami z prestižních důvodů osvobodí hlavní město před příchodem Rudé armády,“ řekl Kolář.
K takovému vývoji ovšem nedošlo – Rudá armáda se totiž těsně před Varšavou zastavila. Proč se Sovětský svaz do povstání nezapojil, je podle Koláře věc, na kterou dodnes neexistuje jednoznačná odpověď. „Někteří historikové se domnívají, že z technických a taktických důvodů ten sovětský postup nebyl nadále možný, že vázlo zásobování, byly příliš dlouhé zásobovací linie, chyběly pohonné hmoty, vojáci byli vyčerpaní a tak dále,“ uvedl.
Většina badatelů se ale podle Koláře přiklání k tomu, že v sovětské nečinnosti byly i politické zájmy. „Že Stalin cíleně zdržoval ten postup dále na Varšavu, aby nechal povstání cíleně vykrvácet.“
„Sověti chtěli do Polska dosadit vlastní politickou reprezentaci. Chtěli co možná nejvíce poškodit polskou reprezentaci, která sídlila v Londýně, a nadřadili tyto své dobyvačné zájmy i společnému boji proti nacismu,“ vysvětluje si sovětskou nečinnost Jakl.
„Stalin si pod pojmem osvoboditelská mise Rudé armády představoval obsazení Němci okupovaných zemí a dosazení vlastních, sobě loajálních politických garnitur,“ dodal Jakl s tím, že to si ale Poláci pochopitelně nepřáli.
Když Rudá armáda nakonec vstoupila do Varšavy, našla podle Plachého město zničené víc než z 85 procent. „Nacisté město srovnali z velké části se zemí už během bojů, poté ji ale zničili systematicky. V troskách žilo posledních tisíc obyvatel, zbytek byl nuceně vysídlen. Bylo to spáleniště,“ popsal Plachý.
Historik: I kdyby byla Varšava osvobozena dříve, postupu komunismu by to stejně asi nezabránilo
Historik Kolář se ale nedomnívá, že pokud by bylo Varšavské povstání úspěšné, zvrátilo by to poválečný vývoj. „Bez ohledu na výsledek povstání Rudá armáda už v té době měla pod kontrolou velkou část Polska. Západní spojenci v té době teprve bojovali v Normandii a v Itálii,“ uvedl Kolář.
„Takže si myslím, že představa některých polských autorů dnešní doby, že úspěch povstání by mohl nějak zásadně zvrátit poválečný vývoj, je hodně spekulativní. I kdyby k osvobození Varšavy došlo rychleji a s nízkými ztrátami, tak následný nástup komunismu by se zřejmě nepodařilo zastavit tak jako tak,“ uzavřel Kolář.
