Na ministerstvo zahraničních věcí přišel protestní dopis od několika postsovětských zemí včetně Ruska – kvůli vysvětlující tabulce na soše maršála Koněva v pražské Bubenči. Kontroverze, které socha maršála-osvoboditele a ničitele budí, přitom nedávno připomněli i vandalové, kteří ji posprejovali. To vše v době, kdy si svět připomíná 120. výročí Koněvova narození.
Psal se 9. květen roku 1945. Válka v Evropě formálně skončila předchozí večer, kdy se nacistické Německo bezpodmínečně vzdalo. Prudké boje zeslábly i v Praze, kde se wehrmacht vzdal povstalecké České národní radě za příslib volného odchodu z města směrem na západ.
Jenomže jednotky SS kapitulaci odmítly a ve městě zůstávali také ukrytí odstřelovači. Přesto na vojáky 1. ukrajinského frontu zbyla spíše už jen „dočišťovací“ operace. „Nikdo nezpochybňuje úlohu při osvobozování, ale zachránění Prahy před zničením už není pravda,“ shrnul historik a šéf veteránského odboru na ministerstvu obrany Eduard Stehlík.
Přesto právě vojáci v sovětských tancích byli 9. května vítáni jako ti definitivní vítězové a osvoboditelé. A jestliže vojáci 1. ukrajinského frontu podle tradičního pojetí – přiživovaného desítky let oficiální propagandou – osvobodili Prahu, pak je logické, že za hlavního osvoboditele byl považován jejich velitel.
Ivan Stěpanovič Koněv se narodil v carském Rusku, ve Vologodské gubernii 28. prosince 1897. Bylo mu šestnáct, když vypukla první světová válka. O dva roky později byl odveden, zažil Kerenského ofenzívu, po revoluci v roce 1917 se pak mohl vrátit domů.
Zaujaly ho však bolševické myšlenky, a tak se o dva roky později zapojil na jejich straně do občanské války a v Rudé armádě pak již zůstal. Absolvoval velitelské kurzy a zprvu velel plukům a divizím, ve druhé polovině 30. let již armádnímu sboru v Mongolsku.
To, že byl v bezpečné vzdálenosti od Moskvy, i vazba na Klimenta Vorošilova ho pak uchránilo před čistkami, které po roce 1937 postihly řadu vyšších důstojníků. Maršál Vorošilov nebyl jejich obětí, ale spíše spoluautorem a Koněv byl bezpečně ukryt v jeho stínu. Naopak ještě postoupil, od léta 1938 byl velitelem 2. armády na Dálném východě.
Zároveň Koněv postupoval i stranickou hierarchií, koncem 30. let se stal poslancem Nejvyššího sovětu a kandidátem stranického ústředního výboru.
Nepovedený ústup k Moskvě, slavná cesta na západ
Krátce před německou invazí, na jaře 1941, byl povolán na Západ a stal se velitelem Severokavkazského vojenského okruhu a následně Západního frontu. Ten však byl tvrdě poražen, německá armáda si otevřela cestu k Moskvě a zdálo se, že Koněv je vyřízen.
Před popravou ho zachránil Georgij Žukov, který odvolaného velitele Západního frontu odmítl zatknout a místo toho jej dosadil do svého štábu. Lze se sice dočíst, že Žukov až do Kurska považoval Koněvovy velitelské výkony za chabé, ale ponechal si ho u sebe a i s Koněvovou pomocí zachránil Moskvu.
Spolu s Žukovem bojoval Koněv – nyní jako velitel Stepního frontu – u zmíněného Kurska, což byla jedna z klíčových bitev na východní frontě. Německo při ní definitivně ztratilo iniciativu, zbylý zhruba rok a půl již postupovali vpřed takřka výhradně Sověti.
Koněvův front, který byl přejmenován na 2. ukrajinský, se pak podílel na dalších bojích na Ukrajině. Zkraje roku 1944 byl jmenován maršálem Sovětského svazu a později velitelem 1. ukrajinského frontu, následně jeho vojska postupovala Polskem do Německa a podílela se na dobytí Berlína.
Následně zamířil 1. ukrajinský front na jih, aby osvobodil Prahu, kam se Koněvovi vojáci nakonec dostali dříve než 2. ukrajinský front maršála Malinovského. Ten sehrál hlavní roli při osvobozování většiny československého území.
Kromě vojáků-osvoboditelů ovšem tehdy dorazili s 1. ukrajinským frontem i agenti kontrarozvědky Směrš, kteří v Praze začali zatýkat a odvážet československé občany, kteří kdysi přišli z Ruska, aby unikli před bolševismem. Zmizelo nejméně tisíc lidí.
Nahradil Žukova, rozmázl povstání
Je známo, že Koněv se snažil si po bitvách přivlastňovat všechny úspěchy a naopak očerňovat ostatní velitele. Ačkoli Žukovovi doslova vděčil za krk, neváhal nepěkně psát i o něm a krátce po válce jej se Stalinovou podporou nahradil na postu velitele sovětských pozemních sil. Ještě předtím Koněv velel sovětským okupačním vojskům v Rakousku a zodpovídal za jejich přesun do Německa.
Po zformování Varšavské smlouvy se maršál Koněv stal vrchním velitelem jejích ozbrojených sil. Na podzim 1956 velel sovětským intervenčním vojskům v Maďarsku. Nagyova reformní vláda tehdy vyhlásila neutralitu a odstoupení od Varšavského paktu, což Moskva – se souhlasem ostatních států Varšavské smlouvy – považovala za nepřípustné.
Koněvovy tanky povstání a s ním nejméně dva a půl tisíce lidských životů zadusily a přivezly Maďarům nového vládce, Moskvě loajálního Jánose Kadára, který pak ve funkci vydržel až do roku 1989.
V roce 1961 byl Koněv u dalšího vypjatého okamžiku, když velel sovětským silám ve Východním Německu v době stavby Berlínské zdi.
Některé zdroje upozorňují i na jeho roli před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Do země přijel, aby se setkal s nově zvoleným prezidentem Svobodou, zatímco někteří členové jeho delegace začali mapovat terén pro případnou invazi. Koněvova reakce na vpád do Československa však zřejmě nebyla příliš nadšená. Zemřel pět let poté v roce 1973.
Krakovští sochu odvezli, v Praze ji popsali
Současný spor se týká Koněvovy sochy, která stojí na náměstí Interbrigády v pražské Bubenči. Příslovečný osvoboditel Prahy a pokořitel Budapešti měl a stále má různých pomníků mnohem více. Již v roce 1991 ale byla odstraněna socha v Krakově, stále naopak stojí v mnoha ruských městech.
Kontroverze kolem pražské sochy se opakují, například v roce 2014 ji někdo polil růžovou barvou. Loni v listopadu na Koněvovu sochu kdosi nasprejoval čísla 1956, 1961, 1968 a 2017 upomínající na potlačení maďarského povstání, stavbu Berlínské zdi a invazi do Československa. Jak tehdy připomněla ČTK, jen krátce před posprejováním sochy vyšel na ruském armádním webu článek obhajující invazi z roku 1968 (od kterého se pak při setkání s českým prezidentem distancoval ruský premiér Medvěděv).
Moskva posprejování sochy ostře odsoudila jako urážku památky „sovětského velitele, pod jeho vedením vojska 1. ukrajinského frontu v květnu 1945 osvobodila hlavní město Československa, ale také památky všech, kteří padli v boji proti fašismu“.
Socha navzdory diskusím o její vhodnosti v Praze zůstává – nyní opět bez čísel – ale měla by dostat vysvětlující tabulku upozorňující i na Koněvova negativa. „Jak maďarské povstání, tak výstavbu Berlínské zdi, tak i to, že zpravodajsky zaštítil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa,“ shrnul starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (TOP 09).
I proti tomu se však Rusko – a nyní v dopise, který přišel na ministerstvo zahraničí i Bělorusko, Arménie, Ázerbájdžán a Kazachstán – ohradily. Hovoří o „pokusu o přepis dějin napsaných krví vojáků“.
Moskva již dříve varovala, že pokud Česko nesplní její požadavky, bude to mít negativní vliv na obnovu hrobů českých legionářů v Rusku. Místní radnice však na vysvětlující tabulce trvá, po několika letech diskusí se má na památníku objevit během letošního jara.
