Sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv velel vojskům 1. ukrajinského frontu, který jako první v květnu 1945 dorazil do Prahy a pomáhal s jejím osvobozováním. Jeho dcera Natalja Koněvová nyní říká, že její otec se před Čechy ničím neprovinil. Den vítězství si spojoval s květy šeříku, s ovacemi a s tradičními českými nápoji.
„Můj otec měl rád západní Čechy, rád tam odpočíval. Již před válkou trpěl žaludečními vředy, velice oceňoval karlovarskou minerální vodu. Také rád cestoval do tamní přírody, rád tam rybařil, lovil, obecně se věnoval myslivosti,“ vzpomínala na Ivana Stěpanoviče Koněva jeho dcera Natalja. S českou zemí spojila Koněva druhá světová válka. On jako maršál a velitel 1. ukrajinského frontu nejprve pomáhal s dobytím Berlína a následně vedl armádu k Praze, kam dorazili jako první. „Hostili je, všichni měli radost, protože chápali, že přišel den vítězství a osvobození,“ zmínila Koněvová. Den vítězství se tak údajně Koněvovi spojoval jak s květy šeříku, tak s ovacemi i se džbány tradičních českých nápojů včetně slivovice.
„Moskva čekala na zprávu o tom, že Praha byla osvobozena, takže v Moskvě nezazněl ohňostroj ani slavnostní salvy do toho okamžiku, než otec do hlavního stanu Stalinovi a vedení země poslal zprávu,“ řekla Natalja Koněvová.
Své dceři při budoucích návštěvách Prahy ukazoval pamětní desku na Staroměstské radnici, na které je napsáno, že vojska 1. ukrajinského frontu osvobodila Prahu od fašistů. „Tehdy mi řekl: 'Vidíš, velice si přeji, aby tato deska zůstala na památku všem, kteří sem přijdou, aby nezapomněli na to, že jsme kdysi tuto zemi osvobodili od fašistů a že už zde vždy bude svoboda,'“ řekla s tím, že na to byl velice hrdý. Asi před dvěma roky Natalja Koněvová Prahu opět navštívila a zastávku u pamětního místa nevynechala. „Skutečně jsem musela uznat, že otec se před Čechy skutečně ničím neprovinil. Češi tuto desku uchovali. Je to důležité nejen pro mého otce, ale i pro všechny vojáky, kteří v květnu 1945 šli do Prahy pouze s myšlenkou na osvobození,“ prohlásila Koněvová.
Nejistý osud v sovětských strukturách
Sama Natalja Koněvová svého otce poznala až v momentě, kdy měl všechna velká válečná vítězství za sebou. Narodila se totiž až dva roky po válce. Zná tedy dvě podoby svého otce, které se liší. „Pamatuji si ho už jako solidního, moudrého člověka. Když se dívám na záběry z filmových týdeníků, vidím otce úplně jinak. Vidím ho jako mladého, statného člověka. Viděla jsem, jak energicky se pohybuje po bitevních polích,“ uvedla Koněvová. Koněv se zapojil už do první světové války. Konce druhé se přitom nemusel dožít, sám byl svědkem toho, jak jiní vojevůdci padli za oběť nařčení, že jsou nepřátelé lidu. Za učitele prý pokládal třeba Jeronýma Uboreviče, který byl zastřelen v roce 1937. „Když se ho po válce ptali, co by bylo, kdyby celá řada lidí, kteří byli ke konci třicátých let zastřeleni, byla na živu, odpovídal, že si umí představit v čele celé armády a postupujícího frontu právě Uboreviče. Je to skutečně velká škoda, že byl zastřelen jako nepřítel,“ zmínila Koněvova dcera.
I Koněv zažil chvíle obav. Jednou, ještě před válkou mu volali z Moskvy a řekli mu, aby si sbalil pouze kufr a náhradní spodní prádlo. „Když to uslyšel, ztuhl a jediné, co ho napadlo, je, že mu hrozí asi nějaké strašné věci. Takové zavolání mohlo znamenat budoucí hrozbu zatčení,“ vzpomínala Koněvová. Nakonec ho čekala pouze cesta do Mongolska, kam Sověti posílali vojenskou pomoc, aby zabránili invazi japonských sil, které vstupovaly do Mandžurska.
Stalin podle Koněva nebyl silný v taktice, ale posléze začal naslouchat
Jako vysoký armádní velitel se setkal s důležitými osobnostmi Sovětského svazu, včetně dalšího vojevůdce Georgije Žukova nebo samotného Josifa V. Stalina. Oba ho provázeli během války i po ní. O Stalinovi přitom říkal, že z počátku nebyl zvlášť silný v taktice ani ve strategických otázkách, navíc byl přesvědčený, že jenom on rozhoduje, všemu rozumí, křičel a nadával. Teprve s blížícím se závěrem světového konfliktu se to prý měnilo. „Ke konci války skutečně velice pozorně naslouchal názorům generálního štábu,“ připomněla otcův poznatek. Poslední setkání za války se odehrálo prvního dubna 1945 v hlavním stanu.
Koněv byl jedním ze tří vůdců největších sovětských front. Vedle něj to byl i Konstantin Rokossovskij a právě Žukov. Rokossovskij koncem války táhl severněji do Pomořanska, zatímco Koněv s Žukovem šli na Berlín. Podle Natalje Koněvové si oba prošli paralelními cestami ve válce, v jejich vztazích byly i problémy. Po válce, když se Žukov stal ministrem obrany, byl ale Koněv jeho prvním náměstkem a podle jeho dcery spolupracovali velice efektivně. Hned v roce 1946 přitom přispěl k tomu, aby Žukov neskončil jako nešťastná oběť vysokých ambicí. K Stalinovi se totiž donesly informace, že si Žukov nárokuje veškeré zásluhy. Koněv byl tehdy právě v Karlových Varech. Vrátil se a Žukova hájil. „Měli jsme nějaké konflikty, a to i v Berlíně, kdy se dvě fronty dostaly do jednoho města, nebylo to jednoduché, ale Žukov je skutečný velitel, je to vlastenec, já jsem viděl, jak sám vystoupil do čela svého vlastního vojska, aby byl dobře připraven,“ řekl tehdy podle Koněvové. Stalin pak prý pochopil, že se mu nepodaří zbavit se Žukova nebo ho zatknout, a tak ho poslali do Oděsy. Jak Koněv, tak Žukov zemřeli až v sedmdesátých letech ve vysokém věku.
