Před začátkem druhé světové války žilo ve Varšavě téměř půldruhého milionu lidí. Během okupace číslo klesalo, ale v předvečer Varšavského povstání stále přesahovalo milion obyvatel. Vzpoura vypukla 1. srpna 1944, nejprve vypadala nadějně, brzy se však povstalci dostali do defenzivy. Němečtí vojáci šokovali brutalitou. Vraždili každého, kdo jim padl do rukou – včetně žen a dětí. Po dvou měsících bojů zůstalo v troskách přes 80 procent metropole a historici odhadují, že zahynulo 120 až 200 tisíc obyvatel.
Polská Zemská armáda (Armia Krajowa) se rozhodla zakročit s ohledem na postup Rudé armády, která se blížila k pravému břehu Visly. Povstalci se obávali, že pokud by Varšavu osvobodili Sověti, po konci války by země upadla do moskevské sféry vlivu a polská exilová vláda v Londýně by ztratila legitimitu.
Rudá armáda navíc v druhé půli července shazováním letáků přesvědčovala Varšavu, aby se Němcům postavila. Pokud by povstalci volání nevyslyšeli, mohli by je Sověti následně označit za zrádce a zbabělce. Nakonec však Moskva nestála o to, aby musela řešit prozápadně naladěnou Varšavu. Proto, ačkoliv už v červenci 1944 byli na dohled města, zastavili Sověti svůj postup a polským povstalcům, slibům navzdory, nepomohli.
Rudá armáda do trosek Varšavy vkročila 17. ledna 1945.
Varšavské povstání se uskutečnilo téměř rok po vypuknutí povstání Židů ve varšavském ghettu. Tehdy v dubnu 1943 se asi 750 nedostatečně ozbrojených Židů postavilo oddílům nacistické SS. Reagovali tak na masové transporty Židů z Varšavy do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Vzpoura skončila v polovině května a ghetto bylo během té doby srovnáno se zemí. Všichni jeho obyvatelé zemřeli nebo byli posláni do koncentračních táborů. Uniklo jen velmi málo lidí.
