Generál Tomáš Sedláček se narodil v roce 1918 ve Vídni. Vystudoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po okupaci Českých zemí a vzniku protektorátu opustil zbytkové území Čech a odešel do Francie, kde se zapojil do činnosti československého odboje. V roce 1944 byl již z Anglie převelen na východní frontu a v rámci východního tažení našich jednotek se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po jeho potlačení však byly naše jednotky nuceny ustoupit do Nízkých Tater. Přestože byl generál Tomáš Sedláček několikrát vyznamenán, neunikl „vděku“ komunistického režimu. V 50. letech byl perzekuován a dlouhé roky vězněn. Po návratu z vězení nakonec pracoval jako skladník. U příležitosti blížícího se 65. výročí Slovenského národního povstání přivítal generála Tomáše Sedláčka v rubrice Studia 6 Profil z 25. srpna David Borek.
„Nápad byl výborný, provedení špatné,“ říká o SNP generál Tomáš Sedláček
V roce 1944 jste se přesunul ze západní na východní frontu. Jak jste to dokázali? V Evropě tehdy přece zuřila válka, která nemá historické srovnání.
Problém byl v tom, že v Anglii byla spousta důstojníků a málo mužstva. A když na východě vznikla naše jednotka, byl tam problém (hlavně potom, co byla osvobozena Volyň) přesně opačný – moc mužstva a málo důstojníků.
Proto tehdy začal přesun důstojníků z Anglie na východ. Začalo to v roce 1943. Já jsem se dostal do stočlenného transportu důstojníků, který měl být odeslán na začátku roku 1944. Ovšem kvůli připravované invazi se to zdrželo, takže jsme se dostali k východní jednotce až na začátku září.
Jak probíhal přesun jako takový?
Přesuny se velmi zřídka uskutečňovaly letecky, něco šlo přes Murmansk. My jsme však šli jižní cestou – Anglie, Středozemní moře, Haifa, Damašek, Basra, Teherán a Baku. Z Baku jsme se pak dostali letecky do Černovic, kde se formovalo „náhradní vojenské těleso“ východní armády. Tam byl náš důstojnický transport rozdělen do brigád, a protože jsem měl parakurz v Anglii, dostal jsem se do 2. československé paradesantní brigády.
Když se zmíní československé jednotky na východě, mnoha lidem naskočí jméno Ludvík Svoboda. Setkal jste se s ním?
Nikdy jsem se s ním za války nesetkal. Viděl jsem ho poprvé až po válce na nějakých manévrech někdy v roce 1949. Nesetkal jsem se ani s generálem Heliodorem Píkou. Ale když porovnávám tyhle dva nejvyšší východní „potentáty“, rozhodně fandím více generálu Píkovi.
Aktivně jste se zúčastnil Slovenského národního povstání. Povstání dozajista znamenalo obrovské vzepětí protifašistického odboje, nicméně bylo po několika týdnech poraženo. Povstalci byli donuceni se stáhnout do nepřístupných regionů nebo úplně opustit povstaleckou oblast. Udělali vůdcové povstání nějakou zásadní chybu?
Byl jsem příslušník 2. paradesantní brigády, která byla složena výhradně ze Slováků, mladých kluků, kteří byli vycvičeni k tomu, aby byli shozeni někde v týlu nepřítele. Bohužel byla tato brigáda z neznámých důvodů nasazena na začátku dukelské operace jako pěší místo toho, aby byla shozena přímo na Slovensko, kde už začalo povstání. Díky tomu se brigáda dostala na pomoc povstání až někdy na začátku října, a to už bylo pozdě.
Slovenské národní povstání bylo dobře vymyšleno, ale skončilo špatně. Vypuklo totiž předčasně, protože v Turčanském Martině partyzáni chytili a postříleli německou misi. Potom už to nebylo možné udržet. Nakonec povstání vypuklo jen ve středním Slovensku, a Bratislava nebo třeba Košice se nezapojily.
Také selhaly dvě slovenské divize nasazené v Karpatech, které měly otevřít koridor na Slovensko, kterým by se tam dostala Rudá armáda.
V polské moderní národní mytologii existuje jakýsi smutek a rozhořčení nad tím, že Rudá armáda nezasáhla včas, když vypuklo povstání ve Varšavě. Lze podobný příměr použít i v případě Slovenského národního povstání?
Určitá paralela tady je. Stalin byl velice nedůvěřivý a tomu, co sám nevymyslel, nevěřil. Typické je to u povstání ve Varšavě.
Slovenské národní povstání bylo připravováno ve spolupráci s Londýnem. A i když komunisté na Slovensku i Sovětský svaz museli vědět, že se něco chystá, bylo to pro ně podružné. Sověti se totiž původně snažili útočit podél Karpat na Ostravu a najednou, aby pomohli Bratislavě, museli udělat vlevo v bok. To pro ně bylo trochu nečekané, nebyli na to připraveni.
V době Slovenského národní povstání se najednou v místě bojů ocitly statisíce obyvatel vesnic a městeček středního Slovenska. Byli tito lidé skutečně jednoznačně vnitřně přesvědčení, že mají podporovat povstalce? Nebo na nich bylo vidět i jisté váhání, dilema?
Slovenský stát byl takový prapodivný útvar – sám nevím, proč si Slovensko Hitler takhle pěstoval. V Anglii už byly přídělové lístky a dost se šetřilo, protektorát byl ve srabu, Polsko taky atd., ale Slovenský stát byl v pohodě. Dostal jsem se tam 7. října a bylo tam všechno – jídlo, benzín apod. Přesto se občané během povstání přinutili k bojům a skutečně se snažili.
Jak jsem ale říkal: Nápad byl výborný, provedení špatné. Slovenská armáda, která se tam zmobilizovala, se pak musela stáhnout směrem na Donovaly, kde se pak rozpadla. A my jako 2. paradesantní brigáda jsme kryli její ústup.
(redakčně kráceno)