Banská Bystrica – Slovensko si připomíná 70 let od začátku Slovenského národního povstání. Pro část Slováků je SNP bojem hrdinů za svobodu, pro jiné koncem prvního samostatného, i když klerofašistického státu. A pro stále větší skupinu mladých jen stránkou v učebnici dějepisu. Stránkou, která se ale často přepisovala. Proč se Slováci v létě roku 1944 vzbouřili? Bylo jisté, že Rudá armáda a Spojenci nacisty drtí, a tak povstalci chtěli rehabilitovat slovenský národ?
Rozporuplné SNP je pro mladé Slováky většinou již jen stránka v učebnici
Oficiální program oslav SNP začíná dnes večer v Banské Bystrici koncertem státní opery. Hlavní oslavy propuknou zítra v poledne. Do Banské Bystrice přijede celá slovenská politická špička, prezidenti Česka a Polska a pozvány jsou i další delegace. „Dlouho nebylo jasné, zda přiletí Vladimir Putin, nakonec jej zastoupí ministr obrany,“ uvedl zpravodaj ČT v Bratislavě David Miřejovský.
Oslavy SNP však budí i kontroverze. Nebyl na ně například pozván župan Banskobystrického kraje Marian Kotleba, který se nesmí zúčastnit oficiální ceremonie. „Již mnohokrát dříve vyjádřil svůj negativní názor na SNP. Vyzdvihuje první slovenský stát a prezidenta Jozefa Tisa. Povstalecké bojovníky označuje za hrobníky slovenské státnosti, takže na oslavy může přijít jen jako fyzická osoba,“ dodal Miřejovský.
Tomáš Jakl, historik, Vojenský historický ústav:
„Pro představitele tehdejšího slovenského státu šlo o židobolševické spiknutí, bylo to něco nepřijatelného. Jediné, co jim zbývalo, bylo vytrvat po boku nacistického Německa až do konce. Podporovali německý postup proti povstalcům.“
SNP bylo pro Slovensko milníkem, díky kterému patřilo po válce k vítězům
Vyhlášení nezávislosti Slovenska na jaře 1939, doprovázené následnou hospodářskou konjunkturou, zajišťovalo autoritářskému režimu prezidenta Jozefa Tisa přinejmenším tichý souhlas většiny obyvatel země. Atmosféra ve společnosti se začala měnit až v souvislosti se zapojením slovenských vojáků do bojů na východní frontě, a zejména po porážce Wehrmachtu u Stalingradu.
Na konci roku 1943 se na Slovensku začal sjednocovat domácí odboj. Ten začal na jaře 1944 připravovat akci, jež měla usnadnit postupující Rudé armádě přechod Karpat. Přípravy ale nešly podle plánu. Důvodem byla narůstající aktivita partyzánských skupin, které se odmítaly podrobit jednotnému velení. Poté, co jedna z těchto skupin 28. srpna 1944 postřílela v Martině členy německé vojenské mise, zahájil Berlín za formálního souhlasu prezidenta Tisa okupaci Slovenska.
Tomáš Jakl, historik, Vojenský historický ústav:
„Všechny odbojové složky se snažily koordinovat postup s Rudou armádou, Moskva měla veškeré plány k dispozici, ale rozhodla se jít vlastní cestou. Na Slovensko poslala vlnu partyzánských výsadků. Ty bez koordinace s ostatními štáby začaly situaci na Slovensku destabilizovat.“
GALERIE
videogallery_467081
Předčasný začátek odsoudil Slovenské národní povstání k neúspěchu
Za této situace nebylo možné s vyhlášením povstání dál otálet. Večer 29. srpna se proto většina vojenských posádek na středním Slovensku, k nimž se připojili dobrovolníci z řad civilního obyvatelstva, vydala do boje. Na západě a východě země byl však ohlas slabší, takže Němci v těchto oblastech odpor záhy potlačili.
Předčasně iniciovaná akce se nevyvíjela podle představ. Členové 1. československé armády na Slovensku původně kontrolovali zhruba 20 tisíc kilometrů území, každým dnem se však toto číslo zmenšovalo a nic na tom nedokázal změnit ani rychlý nárůst počtu povstalců z původních přibližně 18 tisíc na více než trojnásobek.
GALERIE
Boje o hřbitov Košútech zdroj: ČTK
Když 27. října padla do rukou okupantů Banská Bystrica, nařídil velitel povstalecké armády Rudolf Viest svým mužům, aby přešli na partyzánský způsob boje. Část z nich poslechla, stáhla se do hor, kde utvořila partyzánské skupiny. Značná část bývalých povstaleckých vojáků ale byla zajata nebo dobrovolně složila zbraně.
Jak se měnilo hodnocení události v průběhu času?
„Ještě před několika lety by konstatování, že SNP bylo vojensky poraženo, bylo takřka kriminálním činem. Podle oficiální koncepce povstání pokračovalo v horách a vydrželo až do příchodu Rudé armády. Ovšem z vojenského hlediska byly v horách pouze marginální rozprášené zbytky armády a povstání tedy skutečně 28. října 1944 Němci vojensky potlačili. Zcela byl potlačován i fakt, že šlo o přihlášení se k československé myšlence, že šlo o akci, která byla koordinovaná s českou exilovou vládou v Londýně,“ uvedl historik Jakl.
Aby zlikvidovali ohniska ozbrojeného odporu, začaly německé a slovenské bezpečnostní orgány se systematickým odřezáváním partyzánů od zdrojů zásob. V řadě podhorských obcí při tom rozpoutaly teror, jehož symbolem se stalo vypálení vesnic Kľak a Ostrý Grúň.
Do povstání se zapojilo na 80 tisíc lidí s výzbrojí slovenské armády, včetně tanků a letadel. SNP se zúčastnili kromě Slováků také Češi, Rumuni, Ukrajinci i Francouzi. Za války to byla největší vzpoura proti nacistické okupaci. Ačkoliv ozbrojené vystoupení proti německé okupaci a domácímu kolaborantskému režimu skončilo porážkou povstalců, podařilo se mu několik měsíců vázat část německých sil, které nemohly být nasazeny na východní frontě. Slovensku navíc pomohlo k zařazení mezi členy vítězné protinacistické koalice.
Výročí SNP si připomněli i čeští pamětníci
SNP si dnes připomínaly i desítky pamětníků na vzpomínkové akci v areálu ministerstva obrany v Praze i u pomníků padlých. Někteří z nich byli vyznamenáni pamětními medailemi slovenského ministra obrany. Medaile veteránům předal slovenský velvyslanec v Praze Peter Weiss. Ten v projevu poznamenal, že nebýt SNP, mohlo dojít k „paradoxu dějin“, kdy by proti sobě bojovala slovenská armáda bránící nacistické Německo a československá exilová armáda.
