Československá republika neměla po odtržení od Rakouska-Uherska pro svou nově vzniklou armádu žádné velení, chyběl jí generální štáb. Pomoci s jejím vytvořením měla Francie, hlavní spojenec meziválečné republiky, a francouzský důstojník se nakonec objevil i v čele vedení československé generality. Hlavní vojenský štáb vznikl před sto lety – 15. října 1919.
Generální štáb české armády slaví sto let. Vytvořili ho francouzští důstojníci
Francii československá vláda vybrala před sto lety úmyslně. Paříž pro mladou republiku představovala nejdůležitějšího vojenského i politického spojence a Praha se s ní snažila udržovat nadstandardní vztahy. Výsledkem jednání byla Francouzská vojenská mise, která u nás začala působit od 13. února 1919. Zpočátku ji tvořilo 45 důstojníků, později se rozrostla až na 145 důstojníků.
Oficiálně byla pověřena organizací československé armády, vojenské správy a armádního školství, ale hlavním úkolem bylo právě zorganizování generálního štábu. Jeho náčelníkem se měl stát podle mezinárodních dohod šéf této francouzské mise, divizní generál Maurice Pellé. Jednalo se o zkušeného důstojníka, který měl s prací ve štábu spoustu zkušeností a uměl se také obratně pohybovat ve vodách vojenské diplomacie.
Generál Maurice Pellé
Generální štáb začal vznikat v době, kdy mladé Československo bojovalo o vládu nad Slovenskem s Maďarskou republikou rad, takže se k jeho organizaci muselo přistupovat ve značném spěchu.
„Organizace vycházela ze struktury Francouzské vojenské mise. Tvořil ji náčelník, I. a II. podnáčelník, 1. (organizační), 2. (zpravodajské), 3. (operační) a 4. (dopravní) oddělení. Velitelská místa měla paritní francouzsko-československé zastoupení podle modelu francouzský náčelník – československý podnáčelník, respektive zástupce,“ uvádí Vojenský historický ústav.
Podoba prvorepublikové armády
V té době se podařilo armádu pod velením generálního štábu učinit bojeschopnou a organizovanou. Po porážce Maďarska nastala doba míru a generála Pellého nahradil ve velení československého generálního štábu další Francouz, brigádní generál Eugène Mittelhausser. Ten pokračoval ve stabilizaci naší armády a ve snaze vytvořit moderní vojsko s pružným velením.
Nejdůležitějším úkolem na přelomu desátých a dvacátých let bylo vytvořit vlastní generální štáb, tedy takový, kde by všechny role mohl zastávat plnohodnotně československý personál. Mužem, který se měl stát prvním českým velitelem generálního štábu, byl generál IV. hodnostní třídy Jan Syrový – na funkci se už od roku 1924 připravoval v roli podnáčelníka.
Situaci komplikovalo především to, jak se do vlasti vracely nejrůznější odlišně organizované jednotky ze zahraničí, mimo jiné ruští legionáři.
Armáda po jejich začlenění dosáhla stabilní mírové podoby: tvořilo ji 12 divizí, 3 jezdecké brigády a 2 horské brigády. Mírový početní stav byl uzákoněn ve výši 150 000 mužů, prezenční vojenská služba trvala na přechodnou dobu 24 měsíců, pak byla zkrácena na 18 měsíců. V případě mobilizace se mohla armáda rozšířit až na 1 800 000 mužů, reálně však mohlo být vyzbrojeno zhruba 800 tisíc.
Československo si v té době dokonce vyzkoušelo, jak probíhá mobilizace. Byla vyhlášena, aby zabránila bývalému rakousko-uherskému císaři Karlu I. k návratu k moci. Hlavními cíli armády byly v té době obrana před Německem.
Jan Syrový
Život v míru
Ve sledovaném období na hlavním štábu zrálo i umění tvorby nástupních plánů. Vůdčími tvůrci byli Francouzi, kteří pokračovali v dříve zahájeném trendu provázanosti československých a francouzských záměrů. Do poloviny dvacátých let se jednoznačně preferovalo protiněmecké zaměření, třebaže byly zpracovány podklady s prakticky všesměrovou orientací a pro nejrůznější varianty ohrožení.
Roku 1926 došlo k několika zásadním změnám: jednak se francouzská vojenská mise změnila jen na poradní orgán a současně se stal náčelníkem hlavního štábu konečně Jan Syrový. Zatímco francouzští poradci preferovali obranu před Německem, české velení cítilo jako stále větší hrozbu Maďarsko.
Dalším problémem se ukázaly finance. Republiku tehdy zasáhla velká hospodářská krize, kvůli níž došlo k rozsáhlým škrtům ve financování armády. Generální štáb nejprve pod vedením generála Syrového a pak pod jeho nástupcem generálem Ludvíkem Krejčím armádu přesto modernizoval, naučil ji lépe kooperovat se spojenci.
Stav armády se v obavách z politického vývoje v Evropě stále zlepšoval, také generální štáb byl nejrozvinutější a nejlépe organizovaný těsně před mnichovskou konferencí – tvořilo ho tehdy 521 generálů a dalších vysokých důstojníků.
Díky tomu dokázalo Československo po 23. září 1938 postavit díky mobilizaci 4 velitelství armád, 8 sborů, 6 hraničních pásem, 12 hraničních oblastí, 21 divizí, 4 rychlé divize, 3 skupiny a 1 okrsek. Letectvo postavilo celkem 76 mobilizovaných letek, z nichž 66 patřilo polní armádě.
Okupovaná vlast armádu nezničila
Ani okupace Německem kontinuitu armády a jejího generálního štábu nepřerušila. Stovky emigrantů začali v cizině zakládat československou armádu znovu, a to rovnou na několika místech. Nejprve v Polsku, v Krakově, jen těsně později ve Francii. Úkol vybudovat novou zahraniční armádu si na sebe vzala Československá vojenská kancelář, které velel generál Sergej Ingr. Ten se poté stal i náčelníkem Československé vojenské správy, která později tuto roli přebrala.
Když Francie padla a Paříž obsadila Hitlerova vojska, přesunuli se vojáci s velením do Anglie, tam roli generálního štábu vykonávalo nově vzniklé ministerstvo národní obrany, opět v čele s generálem Ingrem.
Rok před koncem války pak došlo k vytvoření dalšího centralizovaného orgánu – Hlavního velitelství československé branné moci. Nemohl mu velet nikdo jiný než Sergej Ingr. Ten se tak stal hlavním velitelem všech československých vojenských jednotek v zahraničí i na osvobozeném území Československa.
Sergej Ingr
Štáb mezi Východem a Západem
Ingr a jeho londýnské ústředí ale nakonec přišli o své pozice; nová vláda vznikla v Košicích a byla totiž silně prosovětská. Důkazem, kam se bude poválečná armáda ubírat, bylo jmenování nového ministra obrany – stal se jím generál Ludvík Svoboda, který působil za války na východní frontě. Náčelníkem hlavního štábu branné moci se stal Bohumil Boček, který byl od roku 1944 zástupcem velitele 1. Československého armádního sboru v SSSR.
Od konce války až do komunistického převratu v roce 1948 byla armáda i štáb pod silným tlakem komunistů, kteří se ji pokoušeli ovládnout. Do samotného převratu armáda nijak nezasáhla – po něm ji ale tvrdě a rychle postihly změny.
„Už v březnu a dubnu muselo její řady opustit 27 generálů a dalších 813 vysokých důstojníků. Následná vlna čistek ve velitelském sboru zasáhla všechny jeho skupiny,“ uvádí Vojenský historický ústav.
Podle něj v pěti poúnorových letech z celkového počtu více než třinácti tisíc příslušníků velitelského sboru byly skoro čtyři tisíce propuštěny z politických důvodů, tisícovka odsouzena do vězení. Osmadvacet důstojníků přišlo ve vykonstruovaných procesech o život, pět set skončilo v lágrech a dva a půl tisíce se jich muselo vystěhovat do přikázaných míst. Perzekuce nezasáhla jenom vojáky z povolání, ale postihla i vojáky v základní službě.
Čistky postihly bývalého náčelníka generálního štábu, generála Bočka. Přestože během krize v únoru 1948 podpořil Ludvíka Svobodu, už v červenci téhož roku byl z funkce odvolán za protistátní činnost. V červenci 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vyzvědačství, vlastizradu a další trestní činy k doživotnímu žaláři – zemřel pak jako mukl ve Valdicích.
Štáb pod sovětským dohledem
Personální ovládnutí armády a generálního štábu komunisty proběhlo rázně, stejně tak změna její orientace na Sovětský svaz. Reorganizace generálního štábu se uskutečnila v roce 1950 – o tři roky později měla naše armáda necelých 300 tisíc osob se 14 vševojskovými svazky a byla plně pod kontrolou Komunistické strany Československa.
„Velení armády bylo zcela závislé na rozkazech přicházejících z Moskvy, bez možnosti vlastní iniciativy,“ píší vojenští historici Karel Straka a Jan Šach. Skutečnými veliteli nebyli čeští generálové – ale sovětští poradci.
V té době se zcela změnila vojenská taktika armád celého světa; souviselo to se zavedením jaderných zbraní do výzbroje velmocí. Došlo k několika reorganizacím, ta nejdůležitější se odehrála v šedesátých letech, kdy byly československé armády začleněny do vojsk Varšavské smlouvy. Mírové počty v té době dosáhly asi 220 tisíc vojáků.
Krátkou změnu přineslo období pražského jara, kdy se dokonce nějakou dobu uvažovalo o vyhlášení neutrality nebo vystoupení z Varšavské smlouvy – vše ale utnul srpen 1968 a okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy. Zadupání obrodného procesu nakonec vedlo k ještě větší příchylnosti ke strukturám Varšavského paktu a taky perzekucím v armádě i na generálním štábu.
Po Listopadu
Armáda nezasáhla ani během události v listopadu 1989, přestože k tomu měla kompetence. Po revoluci se změnil nejen její název (Československá lidová armáda se stala Československou armádou), ale i její struktura včetně nejvyššího vedení.
Od roku 1993, kdy došlo k rozdělní Československa, prošla armáda náročnou restrukturalizací. Stala se pevnou součástí euroatlantických struktur, členem NATO od 12. března 1999, a zakončila ji plnou profesionalizací v roce 2005 s propracovaným systémem aktivních záloh. Zcela se změnila i struktura generálního štábu.
„Byl opuštěn sovětský model správ a zaveden systém sekcí a ředitelství. Nově se některé pravomoci přenesly na civilní část na ministerstvo obrany, tím došlo k lepší optimalizaci v systému řízení a velení. Spolupráce se západními demokraciemi umožnila řadě důstojníků GŠ získat zkušenosti na západních vysokých vojenských školách, mnozí z nich je pak využili při svém působení ve strukturách NATO,“ popisují experti Vojenského historického ústavu.