Uznávaný chemik Jiří Janata v roce 1966 odcestoval do Ameriky původně jen na stáž. Vrátit se ale mohl až po sametové revoluci. Jeho bratr Zbyněk se pokusil s bratry Mašínovými utéct na Západ už v roce 1953. Ve východním Německu ho ale chytili a o dva roky později byl v jeho případě spolu s Václavem Švédou a Ctiborem Novákem vykonán trest smrti. „Žádost o milost význam neměla, museli být exemplárně potrestáni,“ míní Jiří Janata.
Mašínové utekli, bratra Jiřího Janaty chytili. Žádost o milost neměla význam, říká
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Jiří Janata se narodil krátce před vypuknutím druhé světové války v červenci roku 1939 v Poděbradech do učitelské rodiny. Otec byl vdovec, z prvního manželství měl už dva syny Jaromíra a Zbyňka. Jako vlastenec se za okupace zapojil do odboje. „Tatínka zatklo gestapo v lednu nebo únoru 1945. Někdo napsal jména lidí z odboje, aby byly zachována pro další generace, a Němci šli najisto. Z toho transportu, který jel z Jičína, se tatínek do Terezína nikdy nedostal, protože vlak byl napaden kotláři. Vězni se vrátili zpátky do Jičína. Tatínek přišel domů, tuším, třetího nebo čtvrtého května,“ vzpomíná.
Už jako děti se Janatovi chlapci přátelili s bratry Mašínovými. Otec navíc pomáhal paní Mašínové v těžké situaci, když jejího manžela Josefa zatklo gestapo. „Mašínovi bydleli tak tři bloky od nás, maminka dala klukům za úkol, aby mě brali s sebou. Kluci si hráli na kovboje a indiány a střelili mě vzduchovkou. Když jsem se o tom incidentu zmínil Pepíkovi Mašínovi v Santa Barbaře, tak si na to pamatoval,“ vypráví s úsměvem.
Žádost o milost
S bratry Mašínovými zůstal Jiřího bratr Zbyněk ve styku i po válce. Byl nejmladším z jejich skupiny, účastnil se společných akcí i útěku přes hranice v říjnu 1953. Východoněmecká policie ho ale zatkla a o dva roky později v Praze na Pankráci u něj i u Václava Švédy a Ctibora Nováka kat vykonal trest smrti. Žádost o milost, kterou poslal prezidentovi Antonínu Zápotockému jeho otec, nepomohla.
Fotografie Zbyňka Janaty z vyšetřovacího spisu
„Chápu, proč to tatínek napsal a jak to napsal, ale nemělo to žádný vliv na ten systém. Mašínové a Milan Paumer už byli za hranicemi a šlo o exemplární potrestání těch, kdo zůstali v síti komunistické moci, takže tohle šanci nemělo,“ míní Jiří Janata.
„Hodně lidí po mně potom chtělo slyšet, že to byl záměr o odboj a o převrácení režimu. Já si myslím, že nebyl. Víte, tyhle velké historické události jako výstřel z křižníku Aurora nezpůsobily Velkou říjnovou revoluci. To byla jen maličká jiskřička. K tomu, aby to vybuchlo, bylo třeba mít sud prachu. Ta jiskřička, jak si někteří lidé představují, byli Mašínové a můj brácha, ale tam ten sud prachu ještě nebyl,“ vysvětluje Janata.
Anděl strážný
Rodiče přišli o práci, už nesměli učit, rodina se musela přestěhovat. Přesto se Jiřímu a jeho mladší sestře Haně podařilo vystudovat nejen střední, ale i vysokou školu.
„Nad námi držel ruku anděl strážný. Tři měsíce před svou smrtí mi maminka řekla, kdo ten anděl strážný byl. Maminka si vyšlapala cestičku přes své známé ze Sokola a z kantořiny k paní Zápotocké. Maminka říkala, že to byla velice prostá, ale hodná žena. A ona mamince přísahala, že nás ochrání,“ vzpomíná s dojetím Jiří Janata.
V roce 1966 odjel na stáž na univerzitu v Michiganu. Po emigraci nejstaršího bratra dostal od úřadů výzvu k návratu, již ale neuposlechnul. „Já jsem neemigroval, ale nevrátil jsem se. Znamenalo to konfiskaci majetku, sestře to způsobilo malé peklo. Pro ni to bylo dost tvrdé. Tak začala nová epizoda mého života v zahraničí jakožto emigranta,“ řekl.
Paměťová stopa: Jiří Janata (zdroj: ČT24)
Z Ameriky do Británie a zpět
Po skončení stáže v Ann Arboru zamířili s manželkou a malým synem do Británie. Tam prožili i srpen 1968 a narodila se jim dcera. Po osmi letech v Evropě začal Jiří Janata působit na univerzitě v Utahu. Šest let strávil také budováním výzkumného ústavu v Hanfordu.
„Hanford je největší smetiště na světě, pak Čeljabinsk a další. Je to největší katastrofa, o které se nemluví, protože teď se mluví hlavně o kyslíčníku uhličitém. Ale tohle je největší průšvih, dědictví studené války,“ vysvětluje.
„V čem dělají ti mladí chybu? Že si neváží toho, že svoboda jejich konání a myšlení není nic naprosto automatického. I můj brácha byl obětí systému – a to si myslím, že si ti mladí lidé dost dobře neuvědomují,“ uzavírá.