Za dobu komunismu emigrovalo z Československa podle historiků asi 200 tisíc lidí. Mezi zřejmě nejznámější uprchlíky patřila skupina bratří Mašínů. Z pětičlenné výpravy se nakonec na Západ podařilo dostat třem z nich. Václava Švédu a Zbyňka Janatu dopadli a odsoudili společně se strýcem bratří Mašínů Ctiborem Novákem k trestu smrti, který kat vykonal přesně před 65 lety. O smrti svého příbuzného a přátel se poslední žijící člen skupiny – Josef Mašín – dozvěděl až po několika měsících.
Švéda sebevraždu odmítl, Janata se ztratil. Před 65 lety kat oběsil tři členy skupiny bratří Mašínů
„S Milanem (Paumerem) jsme Vaška (Švédu) zvedli a chtěli jsme ho vzít dál, ale byli jsme už tak vyčerpaní, že jsme nemohli a Vašek už také nemohl. Tak jsme se s ním ještě jednou rozloučili a ptali jsme se, jestli chce, abychom ho zastřelili? Protože to byla naše dohoda, že když už jeden z nás nebude moci, tak se zastřelí, nebo mu ostatní pomůžou. Vašek ale odmítl a říkal, že se pokusí dostat do nějaké blízké vesnice. Rozloučení s ním bylo velice smutné. Když jsme od něj odcházeli, vypadalo to, že spí. Byl už v bezvědomí,“ popisuje poslední chvíle se zraněným Švédou Josef Mašín.
Svého přítele musel nechat postřeleného v lese u německého Waldowa. Přestože Švéda ztratil podle něj hodně krve, přežil. A společně s dalším dopadeným členem skupiny Zbyňkem Janatou následně skončil před soudem. Ten jim a Ctiboru Novákovi, který měl být hlavou odbojové skupiny, vyměřil fatální trest. Vykonán byl 2. května 1955 v Pankrácké věznici.
Janatu znal od dětství, Švéda byl dobrý kluk a srandista
Protikomunistická odbojová skupina bratří Mašínů vznikla krátce po únorovém převratu v roce 1948. „Když komunisté násilně převzali vládu, začali zatýkat přátele naší rodiny – vojáky, přátele našeho otce, kteří se vrátili z východní i západní fronty. Věděli jsme, že to, co se děje, je nespravedlivé, a proto jsme proti tomu chtěli bojovat,“ vysvětluje Josef Mašín.
Právě dědictví jeho otce – Josefa Mašína staršího – který byl členem protinacistického odboje a padl v roce 1942, se často dává do souvislosti i s odbojovou činností jeho dětí. „To, co jsme dělali, bylo ale z našeho vlastního popudu. Přestože činy našeho otce byly samozřejmě vždycky v pozadí našeho myšlení už od doby, co jsme chodili do školy,“ upřesňuje Mašín.
V roce 1948 mu bylo 16 let, jeho bratrovi Ctiradovi 18. „Komunistické násilí se vyvíjelo postupně, stejně jako naše odbojová činnost. Chtěli jsme poškodit komunistickou stranu a poukázat na to, že ne všichni s ní souhlasí. Takže jsme začali rozbíjet výkladní skříně a naše akce se postupně vyvíjely stejně jako komunistický teror,“ dodává Mašín.
Přestože se skupinou spolupracovalo více osob, její jádro tvořili bratři Mašínové, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda. „Zbyněk Janata byl můj spolužák už od obecné školy. Byli jsme velice dobří přátelé. A rodina Vaška Švédy bydlela v Lošanech, jeho statek byl vedle našeho. Poznal jsem se s ním potom, co mě komunisté poprvé zatkli. Seznámila nás moje maminka, která mi řekla, že by s námi chtěl spolupracovat v naší činnosti. Vašek byl o něco starší než já, byl to už otec od rodiny a byl to dobrý kluk, takový srandista,“ vzpomíná Mašín.
Do akcí skupiny se zapojoval také strýc Mašínů, Ctibor Novák, který spolupracoval už s Josefem Mašínem starším při boji proti nacistům. V září 1939 nastražil v Berlíně dvě maskované výbušniny. O pár týdnů později byl uvězněn a v německých káznicích strávil dalších šest let až do konce války.
„Strýc se k nám připojil teprve později. Teprve předtím, než jsme chtěli poprvé odejít z Československa (v říjnu 1951, pozn. aut.). Sloužil jako náš poradce a jmenovali jsme ho velitelem naší skupiny a shodli jsme se, že všechny naše akce bude muset vždy potvrdit,“ vysvětluje Mašín.
Od rozbíjení výloh a zapalování stohů tehdy už přešli k jiným způsobům boje. Na konci září 1951 přepadli služebnu SNB v Čelákovicích, kde ukradli zbraně a zabili zdejšího příslušníka Jaroslava Honzátka. V srpnu 1952 přepadli na Chrudimsku vůz, který převážel mzdy pro zaměstnance firmy Kovolis. Při potyčce byl následně zabit účetní Josef Rošický.
V té době byl Ctirad Mašín uvězněn v Jáchymově kvůli nezdařenému přechodu hranic. V červnu 1953 byl propuštěn a skupina se tehdy rozhodla pro druhý odchod na Západ.
Janata se od skupiny omylem oddělil. Běžel na špatnou stranu
„O tom, že se chystáme odejít, věděl jen strýc Borek, naše maminka a její přítel Zbyněk Roušar. Strýc nám před odchodem navrhoval, abychom si vzali samopaly, ale my jsme se rozhodli, že si je nevezmeme,“ vzpomíná Mašín na chvíle před jejich cestou, na kterou se vydali 3. října 1953.
Přestože byl strýc jejich poradcem, na Západ s nimi nešel. Skupina se ale pro něj měla vrátit. „Bylo nás pět a cestovat jako skupina pěti lidí je už tak dost nápadné. Počítali jsme s tím, že se vrátíme zpět do Československa a mysleli jsme si, že jako agenti-chodci postupně převedeme Vaškovu i naši rodinu na Západ,“ vysvětluje Mašín. Skupinu tvořili bratři Mašínové, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda.
K první závažné komplikaci jejich cesty došlo na nádraží v Uckro. „Už ve vagónu jsme se rozdělili tak, že jsme neseděli spolu, ale tak, abychom na sebe viděli. Ve stanici nás pak příslušníci Volkspolizei shromáždili ve slepé chodbě a my jsme hned věděli, co máme dělat. Ta přestřelka byla rychlá, trvala asi osm nebo deset vteřin. Z toho obklíčení z budovy vybíhal Zbyněk (Janata) jako první. Byli jsme domluvení, že pokračujeme směrem na Berlín a musíme proto utíkat na sever. Ale Zbyněk zamířil na jih. Když jsme pak z budovy vybíhali my, viděli jsme tam tři lidi na zemi a mysleli jsme si, že je to Zbyněk a že je mrtvý,“ vysvětluje Mašín.
Janata se od skupiny nevědomky oddělil a druhý den byl zatčen. Čtyřčlenná odbojová buňka pokračovala dál na Západ.
Se Švédou se loučili dvakrát. Sebevraždu odmítl
Do dalšího obklíčení následně skupina padla u vesnice Waldow. „Nemohli jsme dál a vypadalo to, že je konec. Zalehli jsme do takového obranného okruhu. Ctiradovi se podařilo na delší vzdálenost střelit dva policisty. Vašek (Švéda) byl schovaný za stromem, povstal a střílel. Při tom ho policisté postřelili. Ztratil hodně krve. Stalo se to ještě za světla, takže jsme mu nemohli jít pomoci. Pak jsme se k němu připlazili asi za necelé dvě hodiny. Měl jsem na sobě kravatu a tou jsem mu podvázal zraněnou ruku, aby dál nekrvácel. Ale ztratil tolik krve, že byl skoro v bezvědomí,“ popisuje Mašín.
Skupina se rozhodla, že se obklíčením pokusí proběhnout. Švéda ale nebyl ve stavu, kdy by se ke zbývající trojici mohl přidat. „Rozloučili jsme se s Vaškem, který vzpomínal na svoji rodinu a my jsme se ho snažili utěšit. Po desáté hodině v noci jsme vyrazili přes mýtinu. Stříleli po nás ze samopalu. Když jsem doběhl na druhou stranu a spadl jsem do příkopu, tak jsem spadl na Vaška. Přestože ztratil tolik krve, nakonec to proběhl s námi a běžel dokonce ještě rychleji než já,“ diví se Mašín.
Zranění jeho přítele byla prý ale natolik vážná, že už nemohl v cestě pokračovat. Proto se s ním skupina rozloučila a pokračovala dál. I přes zranění a ztrátu krve Švéda přežil a byl také dopaden. Skupina mezitím dorazila do Západního Berlína. A s Američany vyjednávala o možnosti, jak Janatu a Švédu osvobodit.
„Po tom, co jsme zvládli, jsme si mysleli, že jsme neprůstřelní, když se nám nic nestalo. Ale Američané se na nás dívali jako na blázny,“ shrnuje Mašín. Janatu se Švédou pak německé úřady vydaly zpět do Československa. O soudu s nimi a jejich trestech se ale Josef Mašín podle svých slov dozvěděl až po několika měsících.
Trest dostala i matka Mašínových
Doma se dostali před soud společně s dalšími lidmi, kteří měli skupině pomáhat. Za hlavu celé organizace byl označen Ctibor Novák a před soudem byla i matka bratrů Mašínových Zdena Mašínová. Ve zprávě o soudním případu, která je uchována v Archivu bezpečnostních složek, se o ní psalo, že „výchovou obou svých synů k pohrdání poctivou prací a k nenávisti k dělnické třídě především přispěla k tomu, že se z nich stali bandité schopní těch nejhnusnějších zločinů.“ Soud jí za to uložil 25letý trest.
Kromě Václava Švédy byl zatčen i jeho otec, dva bratři a manželka. „Bylo to hrozný. Stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byl na maminku zatížený, protože byl pořád nemocný a maminka o něj měla strach. Byl o tři roky mladší než já. Měl čtyři roky. Všechno tam bylo rozházené. Ptala jsem se, co se stalo. Stařenka nám nikdy nic neřekla,“ popsala zatčení svojí matky pro Paměť národa Švédova dcera Ludmila Zouharová.
Novák, Švéda a Janata dostali trest smrti. Ten byl vykonán 2. května 1955 v Pankrácké věznici. Podle dochovaných ohledacích listů zemřel jako první Václav Švéda (17:33), po něm Ctibor Novák (17:45) a jako poslední Zbyněk Janata (18:07). Jejich těla komunisté zpopelnili a popel zničili. Rodina jejich ostatky zpět nedostala, přesto mají symbolický pomník na hromadném hrobě politických vězňů na Ďáblickém hřbitově.
Václav Švéda zanechal svojí rodině dopis na rozloučenou. K jeho dětem se ale dostal až po roce 1989. „Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Lituji toho. Měl jsem Vás všechny rád více, než bývá u jiných rodin. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným,“ napsal před smrtí Švéda.
Jeho dcera se o tom, že dostal trest smrti, dozvěděla náhodou. „Stařenka nám čítávala dopisy od maminky a tatínka, ale nikdy ne celé. Tehdy jsem byla asi nemocná, protože jsem spala v kuchyni. Byla jsem zakrytá a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozný. Aby nevěděly, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou i s hlavou a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet,“ dodává Zouharová.