Eva Hnízdo se narodila v roce 1953, osm let po válce. Pochází z židovské rodiny, kterou zasáhly obě totality 20. století. Příbuzní měli možnost před druhou světovou válkou odejít do Ameriky, neudělali to a velká část jich zahynula v koncentračních táborech. Rodiče odmítli odejít z rodné země i po roce 1948. Až o téměř čtyřicet let později Eva s rodinou odcestovala a už se nevrátila. Pracovala jako lékařka ve Velké Británii, v důchodu začala psát knihy.
Naše rodina udělala vždycky chybu, když mohla, a neutekla, říká lékařka a spisovatelka Eva Hnízdo
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
„Já jsem se v podstatě dozvěděla všechno náhodou. Když mi bylo čtrnáct let, tak jsme byli s příbuznými v Pinkasově synagoze. Najednou jsme tam našli jméno mého dědečka a mámina bratra. Já jsem byla vykulená a říkala jsem mamince, že jsem si myslela, že ta jména jsou všechno Židi. A máma změnila téma, začala mluvit o počasí,“ začíná vyprávění Eva Hnízdo.
Rodina před válkou vlastnila papírnu v Červené Řečici, tu jim zabavili nacisté. Evini rodiče byli velice sekulární, slavili jak židovské, tak křesťanské svátky. „Ale potom v roce 1939 přišli Němci a jejich identita se změnila. Nezáleželo na tom, co si myslíte o sobě vy, ale co si myslí ostatní. A najednou byli Židi. Máma přestala chodit do školy. Vyhodili ji, protože byla Židovka. Postupně se všecko zhoršovalo, až je poslali v roce 1943 do Terezína,“ vypráví.
„Já jsem měla vždycky pocit, že kdykoli chtěla naše rodina emigrovat a neudělala to, tak udělala chybu,“ míní.
Neodjeli a zaplatili životem
V roce 1938 měli dokonce možnost díky jednomu příbuznému odcestovat do Ameriky. „Byl to architekt, který se jel do Ameriky podívat, jestli by tam nesehnal místo. A když byl na lodi zpátky, potkal nějaké německy mluvící muže. Nejdřív za nimi chtěl jít a povídat si, ale pak si všiml, že mají na rameni svastiku. Poslouchal je a oni si mysleli, že je to Američan, tak moc nedávali pozor. Jako špioni byli tedy naprosto nemožní. Kreslili si něco na papír a to se vyrylo na ubrus. Jako architekt měl u sebe průklepový papír, a když odešli z jídelny, tak to obkreslil a schoval,“ popisuje Eva.
Když přijel do Prahy, šel na Americké velvyslanectví a tam jim materiál předal. Za tři dny mu volal velvyslanec, děkoval za službu, kterou pro Spojené státy udělal, a nabídl jemu a dalším 25 příbuzným azyl v Americe. Jediný, kdo odjel, byl on a jeho rodina. „Nikdo další neodjel, a to bylo dost hrozné, protože většina těch, kteří neodjeli, zaplatili životem,“ dodává.
Evina prababička údajně všechny přesvědčovala, aby do Ameriky nejezdili. V roce 1948 naopak ty, co přežili holocaust, zapřísahala, aby odešli. „Ona to totiž přežila na rozdíl od svých dětí a vnuků a všechny zbylé příbuzné přesvědčovala, aby emigrovali. Měla výčitky svědomí, že způsobila to, že tady tenkrát všichni zůstali. Takže pak skoro všichni příbuzní, co zbyli, utekli na Západ.“
„Moje máma a babička tady zůstaly, protože neměly žádnou kvalifikaci. Máma byla mladá, bylo jí osmnáct, když skončila válka, a babička byla vždycky v domácnosti,“ dodává.
V roce 1968 bylo Evě necelých patnáct let. Přemlouvala rodiče, aby emigrovali. „Naši byli už tenkrát rozvedení, ale máma byla znovu vdaná. Řekla, že je stará, bylo jí jednačtyřicet. Přitom oba ovládali jazyky, byli lékaři, takže by určitě práci dostali. Ale oni prostě nechtěli,“ vysvětluje. Eva také studovala medicínu, ale jen proto, že to byl podle ní nepolitický obor. „Já bych jinak asi studovala nějaké humanitní vědy, ale ty byly hodně politické,“ říká.
Konečně emigrace
V roce 1986 se Evině rodině podařilo získat příslib na dovolenou do Západního Německa. „To bylo dost vzrušující, ta emigrace, protože jsme vůbec nevěřili, že nás pustí. Pamatuji si, že jsem zamykala dveře v našem bytě, kde jsme všechno nechali, a říkala jsem si, že večer budu zpátky. Nebyla jsem. Můj starší syn, bylo mu jenom pět, se ptal, kde jsme. Řekli jsme v Německu, a on se zeptal v kterém. To znamená, že on v těch pěti letech, přestože nechodil do školy, věděl, že jsou dvě Německa, to mě docela překvapilo,“ vzpomíná Eva.
V Německu požádali o azyl, ve sběrném táboře pak strávili dva dny a pokračovali do Anglie. Začátky nebyly jednoduché, manžel jako historik práci nedostal, Eva musela složit zkoušky na medicíně. Pak pracovala dny a noci v nemocnici. „Když jsem sloužila víkend, tak jsem přišla v pátek ráno do práce a odcházela jsem v pondělí večer. Spala jsem tři hodiny za noc, ve čtyři ráno už jsem mluvila na pacienty česky,“ vypráví lékařka.
8 minut
Paměťová stopa: Eva Hnízdo
Československo bylo exotické
„Jednou jsme seděli, pili jsme čaj v nemocnici. Zdravotní sestry a doktoři, jedna byla z Nového Zélandu, jedna z Jamajky, další z Indie. A já, když jsem jim řekla, že jsem z Československa, tak oni všichni unisono řekli: How exotic!“
Uprchlická otázka je pro Evu stále důležitá. To, že člověk ztratí svou identitu, rodinu, zemi, to se podle ní může stát každému. „Je jedna věc, která mi ohromně imponovala na mé babičce. Ztratila svoji maminku, manžela, syna a další příbuzné, ale nikdy v životě neřekla, že za to mohli Němci, vždycky řekla nacisti. Vždycky v tom viděla rozdíl, a to si myslím, že je hrozně důležité,“ uzavírá Eva, která napsala na téma holocaustu knihu „Why Didn’t They Leave?“. Zatím ji vydala v angličtině, ale chystá její český překlad a má i další spisovatelské ambice.
