Ivan Piak snil od mládí o tom, že bude brázdit moře na plachetnici. Totalitní režim v tehdejším Československu mu to však dlouhá léta znemožňoval. Emigrovat se nakonec neodvážil, ale po roce 1989 si svůj námořnický sen splnil. Dnes vzpomíná na divoké zážitky z vojny, první vlastní loď i cesty po Středozemním moři.
Piak od mládí toužil vyplout na moře. „Byli jsme tři kamarádi, měli jsme nachystané auto, že projedeme závoru a vyrazíme. Stačilo, kdyby se jeden zvedl a řekl: ‚Jdeme,’“ vzpomíná.
Nejspíš by tehdy zamířili do Rakouska a odtud k nejbližším námořním molům. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 ale jeho úvahy o útěku ještě zkomplikovala.
Po tancích házeli brambory
V roce 1968 byl Ivan na vojně. „Byli jsme sbírat brambory a já jsem zařval: ‚Rusi jedou! Kolona!’ Naplnili jsme pytle bramborami a šli dolů k silnici. A jak jeli okolo, tak jsme do nich prali, co se do nich vešlo,“ vypráví.
Ivan byl dobrý střelec a na vojně se účastnil i riskantních, nepovolených výzev. Jedna z nich málem skončila tragicky. „Bylo to na tleskání, deset kroků. Jenže ten druhý natáhl zbraň a měl tam ostré náboje. Náboj mě těsně minul. Vedle nohy byla jamka,“ popisuje.
Kvůli studiu na elektrotechnické škole také vstoupil do Socialistického svazu mládeže. Po třech měsících ho ale vyloučili pro nevhodné chování a protivládní názory. „Otec byl předseda senátu Krajského soudu v Brně. Měl jsem dobré rodiče, ale nepovedl jsem se,“ směje se.
Celoživotní vášeň
Lodě se staly jeho celoživotní vášní. Dodnes je členem brněnského Yacht klubu. „Po osmašedesátém jsem postavil loď a jezdil závody. A tak mi bylo dobře,“ říká.
Ještě dnes má malou loď na brněnské přehradě. Rád by se ještě jednou vrátil na Středozemní moře, které projel křížem krážem. „Mám objetou Elbu, Korsiku. Byl jsem na Capri, na Ischii... Chtěl bych jet příští rok na Baleáry.“
„Když jsem na moři, vím o všech přístavech, jaké jsou a kam bych doplul, kdyby bylo třeba. Mám takový čich, že na Gibraltar jsem trefil bez kompasu. A to jsem plul na velké lodi, byla mlha, bouře,“ vypráví. Práce na lodi a moře jsou jeho život. „Já jsem asi takový vodník,“ směje se.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
