Bohuslav Úlehla jako dítě zažil nacistickou okupaci i příchod sovětské armády v obci Hrušky na Jižní Moravě. Po roce 1948 pomáhal lidem utíkat přes hranice. V roce 1952 s manželkou emigroval, žili v Rakousku a pak našli nový domov v Austrálii, kde žije téměř 99letý pamětník dodnes.
Narodil se 19. března 1927 v jihomoravské vesnici Hrušky jako nejmladší ze sedmi dětí. Hrušky ležely téměř na hranicích a Němci vesnici obsadili už 13. března 1939.
„Když byla mobilizace, můj nejstarší bratr byl na vojně. Byl u ženistů, umisťoval miny na hranicích. Pak (prezident Emil) Hácha podepsal smlouvu, že se nebudeme bránit, a naše vláda odletěla do Londýna. Němci nás okupovali a pochodovali přes Hrušky na Polsko. Čtrnáct dní ve dne v noci,“ vzpomíná.
Rusové ukradli, co mohli, popisuje
Na konci války si pamatuje i příchod sovětské armády. „Byl jsem navečer ve sklepě a slyšel jsem, jak jel německý tank. Za půl hodiny pak bylo ticho. Hrušky jsou taková dlouhá dědina. Rusové mysleli, že Němce zaskočili. Ráno leželo padesát Rusů bradou vzhůru,“ vypráví.
Podle jeho vzpomínek se sovětští vojáci chovali k místním obyvatelům velmi tvrdě. „Němci už byli v Břeclavi a Rusové chodili dům od domu. Všechno brali. Co mohli, ukradli. Ženy se musely schovávat, aby je neznásilnili. Moje sestra byla s maminkou schovaná ve sklepě,“ říká.
„To bylo strašné, co dělali. Přišli do domu nebo do stáje, sebrali koně nebo zastřelili prase. Půlku nechali, půlku snědli a strašně měli rádi alkohol,“ popisuje.
„Nepochopím, že nás nechytili“
Po komunistickém převratu v roce 1948 se poměry v pohraničí výrazně zpřísnily. Už o rok později emigroval do Austrálie nejstarší bratr Miroslav. „K hranicím jsme nesměli chodit blíž než pět kilometrů. Kdyby mě chytli, mohl jsem dostat pokutu nebo mě mohli zavřít,“ vzpomíná Bohuslav Úlehla na dobu po roce 1948.
Přesto začal přes hranice převádět lidi, kteří chtěli z Československa odejít. „Byli to většinou faráři a studenti, kteří chtěli studovat bohoslovectví. Dodnes nevím, jak přišli na moje jméno, že jim můžu pomoct,“ říká.
Vzpomíná i na případ, kdy měl převést deset lidí najednou. „Šel jsem s nimi z Tvrdonic přes Kostice na Lanžhot. To je asi patnáct kilometrů. Museli jsme všechny ty dědiny obcházet. Spojka přišla ve dvanáct v noci, já jsem ty lidi předal a šel jsem domů,“ popisuje. Jednou se ale stalo, že spojka nedorazila. „Musel jsem ty lidi vést zpátky domů a jít s nimi pak ještě jednou. Ale všechno se nám podařilo. Dodnes nepochopím, že nás nechytili,“ vypráví.
Propaganda na vojně
Na vojně strávil jen půl roku, měl úlevu, protože se musel starat o maminku. Silně na něj doléhala i politická propaganda. „Šest hodin každý den byla propaganda a já už z toho byl nemocný. Jen komunismus, komunismus, komunismus,“ říká. Později začal pracovat v armádní kuchyni, kde už podle něj byla situace snesitelnější.
Kriticky vzpomíná i na chování některých důstojníků. „Ti důstojníci, co byli komunisté, si tam mohli vozit ženské. Jednou mě volal, když jsem byl ve stráži, ať tu (...) vyhodím. Já tomu nechtěl věřit. Mohli si dělat absolutně, co chtěli,“ dodává.
Emigrace do Austrálie
V roce 1952 Bohuslav Úlehla s manželkou emigrovali. Několik let žili v Rakousku, poté odcestovali za jeho bratrem do Austrálie, kde nakonec zůstali natrvalo.
Když své příběhy vypráví Australanům, mnozí podle něj nevěří, že se něco takového mohlo stát. „Nechtějí věřit, že jeden byl proti druhému,“ vysvětluje.
Do rodné vesnice se vrátil až v roce 1990
V roce 1986 zemřela jeho matka, ale československé úřady mu tehdy nepovolily přijet na pohřeb. Do rodných Hrušek se tak vrátil až po pádu komunistického režimu v roce 1990. „Byl jsem v Hruškách na hodech. Byla tam nějaká ženská, můj ročník, a říká: Na svatého Pavla pověsíme Havla. Já tomu nemohl uvěřit. Co ti lidé nemají mozek? Chtějí žít jako Rusové, pod Ruskem?“ pozastavuje se.
Pamětník je dodnes kritický k dopadům komunistického režimu na československou společnost. „Zničili nám průmysl. My jsme měli tak dobré motocykly, fantastické jawy, potom tatry. Tak vzdělaný národ a tak jsme se ponížili. Ten komunismus to tak zničil. Morálku, všechno. ‚Kdo nekrade, okrádá rodinu.‘ To bylo motto. My jsme mohli být jako Švýcarsko. To není fantazie, to jsou fakta,“ uzavírá své vyprávění pamětník, který žije přes sedmdesát let v Austrálii.
