Za druhé světové války shodily americké letouny 20. listopadu 1944 na hodonínské nádraží více než čtyři sta padesát bomb. Nedaleko, v nových bytových domech s mladými rodinami bydleli také Zámečníkovi. Před bombardováním se matka s dětmi neschovala do sklepa z obavy, že uniká plyn, ale utíkala ulicí dál od nádraží. Střepiny jí zranily ruku, staršího chlapce zasáhly do hlavy, mladší přišel o nohu.
Stanislav Zámečník s kamarády si až do osudného listopadového poledne neuvědomoval, jak může být bombardování ničivé a nebezpečné. „Když ta letadla začala létat, tak ze začátku jsme chodili do sklepa, do prádelny, ale potom lidi otrnuli. Dokonce to došlo tak daleko, že jsme si hráli venku,“ popisuje.
Když 20. listopadu začalo bombardování, tak prý matka nad ničím nepřemýšlela, chytila malého bratra do náručí a běžela do sklepa. Nějaká žena tam ale začala panikařit, že uniká plyn, tak matka vyběhla ven. „Utíkali jsme na Mrkotálky,“ přibližuje pamětník.
Střepiny, které ho zasáhly, byly naštěstí malé
Měl prý obrovské štěstí, že střepiny, které ho při bombardování zasáhly do hlavy, byly malé. „Kdyby to bylo větší, tak by mě to zabilo. Matce to rozseklo loket a bráškovi to useklo nohu. Nožka mu visela na kůži. Střepiny jsou žhavé, tak se mu cévy zacelily a nevykrvácel,“ vysvětluje.
Matka s dětmi ještě uběhla kus cesty ke známým, kde mladšímu synovi nožičku uřízli. Kamarád je pak odvezl do nemocnice v Uherském Hradišti.
Otec tehdy pracoval na železniční trati na jihu Moravy, kde podbíjel pražce, nebyl tedy nasazený v Říši. Když se zjistilo, že Američané bombardovali Hodonín, tak dělníky pustili domů. „Většinou šli, protože tratě byly rozbité,“ vysvětluje Stanislav Zámečník. Jeho nejstaršího bratra našel otec na druhý den v nedalekém Pánově u Hodonína ve stodole.
Američané v Hodoníně bombardovali právě hlavně nádraží a tratě, aby se Němci nemohli přesunovat.
„Germán nět?“
Hodonín pak byl jedním z prvních osvobozených měst v republice. Jednotky 53. armády obsadily 11. dubna 1945 Holíč a osvobozenecká vojska se k Hodonínu začala blížit také od Rohatce. Operačně byla 53. armádě podřízena i 1. rumunská armáda. Město bylo osvobozeno 12. dubna 1945. Během odpoledne pronikli do města první rudoarmějci, poslední boje ve městě probíhaly ještě v noci.
V Hodoníně bylo podle Stanislava Zámečníka hodně smíšených manželství. Například manželka jistého Dohnala chtěla, aby měla rodina německé občanství. Sousedé ji pak před Rusy schovali ve sklepě. „Já si pamatuju, jak ten Rus, byl to Rus, nebyl to Rumun, rozrazil dveře s ‚bubínkáčem‘ a zeptal se: Germán nět? Nět!“ popisuje dramatickou situaci při osvobození Hodonína Zámečník.
Jedna střepina z onoho bombardování mu zůstala v hlavě, vyoperovat nešla. Trpěl proto dlouho bolestmi. „Šel jsem do školy v sedmi letech, a když jsem šel do první měšťanky, tak mě ta hlava už tak bolela, že jsem musel asi na čtyři nebo na pět měsíců do nemocnice do Hradiště,“ vzpomíná. Tam hrál první divadlo. Ještě v dvaapadesátém roce byly v nemocnici řádové sestry a s dětmi divadlo hrály. Možná i proto se Stanislav Zámečník později stal ochotníkem.
Spolu s mladším bratrem se vyučili na autoklempíře, nejstarší na slévače. „Řemeslo mě bavilo, obrovsky,“ říká.
Dva měsíce na vojně
Na vojně strávil prý zhruba dva měsíce. Narukoval do Jeseníku. Ale bolest hlavy ho dohnala i tam.
„Dostal jsem takzvanou neřádovou, to znamenalo, že jsem neměl nosit pušku. Na té vojně se na to ale nehledělo. Vyfasoval jsem ji a honili mě. Já jsem uměl běhat, protože jsem hrával fotbal, ale v tom Jeseníku jsem doběhl tři kilometry pod kopec, pušku jsem ke konci svíral na prsou a klopýtal jsem,“ vypráví s tím, že další den musel k doktorovi. „Šel jsem na marodku v Jeseníku a potom ještě chvíli do Brna,“ doplnil.
Krátce po konci války přišla kolektivizace venkova. Rodiny Zámečníkových v Hodoníně se sice přímo nedotkla, ale osud příbuzných na severu Moravy tragicky poznamenala. „Můj bratranec si vzal ženu ze severu Moravy, měli veliký statek. To už bylo ve třiapadesátém, když mu řekli, že mu to jeden den seberou. Oni byli na svatbě, on se sebral a šel zapálit statek a oběsil se,“ vzpomíná Stanislav Zámečník.
Byly to těžké doby, říká s tím, že mnoho lidí ale komunistům věřilo. „Můj otec také vstoupil do komunistické strany po válce, ale v třiapadesátém roce i s matkou vystoupili,“ říká pamětník.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
