Kolektivizace vesnice

Marie Šustrová, rozená Kůsová, vyrůstala na statku ve Starém Plzenci, kde její rodina hospodařila po generace. Pamatuje si německou okupaci, skrývání obilí před povinným odevzdáním i příjezd amerických vojáků na konci druhé světové války. Později zažila také tlak komunistického režimu, kvůli kterému její rodina přišla o dům a hospodářství.

František Šik zažil jako dítě válku v Chrlicích i kolektivizaci vesnice. Otec byl živnostník, bratr kněz. S cejchem třídního nepřítele proto nemohl ani studovat, ani jezdit do zahraničí. Režim ho ale nezlomil. Nejdůležitější je, podle osmaosmdesátiletého pamětníka, v životě zdraví a dobré je nelhat a nekrást, aby člověk neměl výčitky svědomí.

Za druhé světové války shodily americké letouny 20. listopadu 1944 na hodonínské nádraží více než čtyři sta padesát bomb. Nedaleko, v nových bytových domech s mladými rodinami bydleli také Zámečníkovi. Před bombardováním se matka s dětmi neschovala do sklepa z obavy, že uniká plyn, ale utíkala ulicí dál od nádraží. Střepiny jí zranily ruku, staršího chlapce zasáhly do hlavy, mladší přišel o nohu.

Poldina Semančinová se narodila v roce 1927 v Čechohradu na jihovýchodní Ukrajině. Vzpomíná na důsledky kolektivizace vesnice, kdy mužskou část odvlekli do gulagu, a také na hladomor, který byl jejím důsledkem. Hlad je podle ní horší než nemoc a nikomu by ho nepřála zažít. Ženin otec gulag přežil a se Svobodovou armádou osvobodil Prahu. V Československu zůstal, v pohraničí dostal dům po odsunutých Němcích. Rodina se za ním do Hodonic na Znojemsku postupně přestěhovala.

V roce 1952 bylo Martě Zápotočně (Schramlové) jedenát roků a jejím jediným prohřeškem bylo to, že že pocházela z rodiny „kulaků“. Prarodiče měli v Klatovci na Jihlavsku velké hospodářství. O půdu a zemědělská zvířata ale nechtěli přijít, a tak odmítali vstoupit do družstva. Následovaly perzekuce, rodiče uvěznili, tatínek byl odsouzen k smrti.