Marie Šustrová, rozená Kůsová, vyrůstala na statku ve Starém Plzenci, kde její rodina hospodařila po generace. Pamatuje si německou okupaci, skrývání obilí před povinným odevzdáním i příjezd amerických vojáků na konci druhé světové války. Později zažila také tlak komunistického režimu, kvůli kterému její rodina přišla o dům a hospodářství.
Šustrová se narodila v roce 1934 ve Starém Plzenci. Její rodiče i prarodiče byli sedláci. „Bydleli jsme na náměstí v čísle 56. Byl to takový stateček a moji předci tam hospodařili už od roku 1775,“ popisuje pamětnice.
Když začala druhá světová válka, ještě nechodila do školy. „Když přišli Němci, byla jsem nemocná. Ležela jsem v posteli a koukala z okna, jak přijeli od Plzně na sajdkárách,“ vzpomíná na nacistickou okupaci.
Pamatuje si také, jak rodina ukrývala část úrody. „Měli jsme ve stodole vykopanou díru, která se zakryla, a v ní jsme měli schované obilí. Obilí se muselo odevzdávat. To byl prostě předpis,“ vysvětluje.
Ustupující Němci a příchod Američanů
„Když pak Němci odjížděli, měli zákopy v Ledkově. Jak přijeli od Ledkova, tak na ně nějací mladíci stříleli od Koterova. Jeden Němec měl jen škrábanec ve tváři, ale zuřivě střílel do dlažby. Zastřelili nočního hlídače, protože měl zbraň. Nenechal si to vysvětlit. To byl Čech,“ popisuje dramatickou situaci.
Na konci války se část Němců stáhla do místní školy. Ve Starém Plzenci se jim říkalo „národní hosté“. „Tam byli ubytovaní Němci, kteří utíkali před hrůzami války k Američanům, protože se nechtěli nechat zajmout Rusy,“ vysvětluje Šustrová.
Když přijeli Američané z Plzně, ubytovali se naproti statku rodiny. „Ta 8. divize měla jít ještě do Japonska. Když ale Japonsko kapitulovalo, vojáci se hrozně zpili, vyhazovali židle z oken a byli prostě bujaří. Byli tam také černošští vojáci, ti měli tábor u lesa a byli odděleně,“ popisuje žena.
Američané dle ní zůstali v Plzenci až do léta. „Rozdávali cigarety i žvýkačky. My neuměli anglicky a oni neuměli česky, tak jsme se domlouvali posunky,“ vypráví.
Starý Plzenec osvobodil 9. pěší pluk 2. divize plukovníka (Philipa) Gindera. „Měli pod okny obrněný vůz s vysílačkou. Byli tam jen jeden den a pak se stěhovali dál,“ říká Šustrová. „Ginder měl hlavní stan v Rokycanech a pod něj oni patřili, všichni jezdili do Rokycan. I nás v krojích tam vezli,“ doplňuje.
Potom přišli vojáci z 8. divize, ti tam byli delší dobu, říká pamětnice. „Ti dva, co byli u nás ubytovaní, byli ženatí. Ten mladší měl dítě. Jak naši měli stáje, chodil si tam hladit krávy,“ pokračuje ve vyprávění.
O dům přišli za komunismu
Dům a hospodářství rodiny Marie Šustrové už na náměstí vedle radnice nestojí. Za minulého režimu na jeho místě vznikla proluka, aktuálně tam parkují auta.
„Ten dům byl zbořený. Museli jsme ho prodat. Přinutili nás. Já jsem nechtěla, ale otec říkal: ‚Podívej se, komunisti tady vládnou. Chceš, aby tvoje děti studovaly? Tak to podepiš.‘ Tak jsme to podepsali,“ podotýká.
S manželem nedávno oslavila sedmdesáté výročí svatby. Moje motto je: Musíš to vydržet a musíš to zvládnout,“ uzavírá pamětnice.
