Poldina Semančinová se narodila v roce 1927 v Čechohradu na jihovýchodní Ukrajině. Vzpomíná na důsledky kolektivizace vesnice, kdy mužskou část odvlekli do gulagu, a také na hladomor, který byl jejím důsledkem. Hlad je podle ní horší než nemoc a nikomu by ho nepřála zažít. Ženin otec gulag přežil a se Svobodovou armádou osvobodil Prahu. V Československu zůstal, v pohraničí dostal dům po odsunutých Němcích. Rodina se za ním do Hodonic na Znojemsku postupně přestěhovala.
Přežila hladomor na Ukrajině. Hlad je horší než nemoc, říká Poldina Semančinová
8 minut
Paměťová stopa: Poldina Semančinová
Prarodiče Poldiny Semančinové přišli do tehdejšího Ruska v roce 1869 spolu s dalšími českými přistěhovalci na pozvání cara Alexandra II. Měli osídlit část Melitopolského újezdu a hospodařit tam na polích, která dostali. „Můj dědeček z maminčiny strany měl sedm dětí, z tatínkovy taky sedm dětí. Měli pole a hodně dobytka, hodně jídla. Měli je čím krmit, tak ženy rodily,“ vysvětluje.
Jedli trávu, listí a ježky
Po roce 1929 ale začala Stalinova násilná kolektivizace vesnice. Pirklovým, prarodičům i rodičům Poldiny, bylo zabaveno hospodářství a mužská část rodiny odvlečena do gulagu. „Kulaky všechny odvezli, hodně jich poumíralo, zmrzli. Odvezli je na sever až za Leningrad. Spojovali Bílé a Baltské moře. Ti chlapi to ručně kopali a spali ve stanech. Bylo padesát stupňů mrazu, ráno jich byla polovička zmrzlých,“ popisuje žena.
Matka začala pracovat v kolchozu. V roce 1932 Ukrajinu postihl hladomor, který stál životy milionů lidí. „Nepřejte to ani největšímu nepříteli, co je hlad, to se nedá, to vás trápí všechno, co máte uvnitř, všechno potřebuje jíst a vy nemáte nic. Zelenou trávu jsme jedli, listí ze stromů jsme jedli. Vím, že jsme jedli i ježky, a pak už nebylo co jíst. Kolchoz už neplatil vůbec nic. Kdo umřel z hladu, tak ho rodina hned pohřbívala v Čechohradu na hřbitově,“ vzpomíná na hladomor.
Slaná voda ve studni
Později se z Čechohradu matka s dcerami přestěhovala za babičkou do nedalekého Melitopolu. Tam za nimi přišel i otec, který na rozdíl od dědečků nucené práce přežil. Rodiče postavili dům v Novém Melitopolu, kde dostali pozemek.
„Za svého života rodiče kopali dvakrát studnu a pokaždé v ní byla slaná voda. Nemohli ji používat na vaření ani praní,“ říká. Bylo to proto, že se nedaleko na Krymu těžila sůl. Pro pitnou vodu musely ženy a děti chodit dva kilometry daleko. Nosily ji ve vědrech na takzvaných váhách.
Tatínek Poldiny Josef Pirkl s fotografií maminky Kristýny
Se Svobodovou armádou do Prahy
V létě 1942 ženin otec narukoval do takzvané Svobodovy armády. Nastalo další devítileté odloučení. Otec se dostal s armádou až do Prahy. Po válce zůstal v Československu. V Hodonicích u Znojma dostal dům po odsunutých Němcích. Matka s dcerami a babičkou se stěhovaly na západ Ukrajiny do Novin Českých, kde čekaly na povolení k vystěhování.
Poldina si tam ale našla manžela, Michala Semančina, který naopak přišel s rodinou na Zakarpatskou Rus hospodařit ze Slovenska. Část rodiny se dostala do Hodonic v roce 1953. Poldina s manželem a dětmi až o třináct let později. „Děti chodily do školy ukrajinské, ruské, ale doma jsme mluvili česky,“ popisuje.
Návštěva Čechohradu v 70. letech
Když se Poldina se sestrami rozhodla v polovině 70. let navštívit příbuzné v Čechohradu, do Novin Českých se podívat nesměly. „Měli jsme tam pohřbenou dcerušku, tak jsme chtěli jet na hřbitov. Měli jsme česká auta, četníci nám řekli, že dál nás nepustí. Ukázali nám trasu, kterou máme jet, tak to bylo,“ vzpomíná seniorka.
Válku na Ukrajině, ale i další válečné konflikty, Semančinová odsuzuje. Prý se proto ani na televizi nedívá. „Kéž by už nebyla. Panebože na nebi, kéž by už nebyly žádné války,“ přeje si ze všeho nejvíc. Dnes žije s dcerou ve Znojmě. Ráda se prochází a vzpomíná. „Tam na Ukrajině bylo i čtyřicet stupňů horko. Ale pak když je třicet stupňů mrazu, tak to je taky špatně. Všechno má být tak akorát,“ uzavírá s úsměvem.
